Kosí příběh

Na samém vršku prvního modřínu zprava seděl pan Kos a vyzpěvoval své milostné písně. Paní Kosová zatím přičinlivě sbírala suchá stébla trav a umě z nich splétala hnízdečko v keři pod naším oknem. Jednoho dne, když bylo hotové, se na jeho dně objevila čtyři modravá vajíčka. Pan Kos už tolik nezpíval, a jeho družka většinu času vysedávala „doma“.

Džulbars

Věděla 20letá kráska Dina Volkacová, která v roce 1940 složila zkoušky na Charkovské divadelní škole a záhy nastoupila jako herečka v Charkovském divadle, že z ní nikdy nebude filmová hvězda, ale stane se nejslavnější vojenskou psovodkou, jedinou velitelkou samostatného oddílu vyhledávačů min během Velké vlastenecké války?

Samozřejmě že nikoli, ale osud ji na to dávno předem připravoval: ještě před absolvováním divadelní školy Dina získala vojenskou specializaci instruktora výcviku služebních psů. A jakmile vypukla válka, přihlásila se do armády a okamžitě začala pracovat se psy.

V roce 1941 přišla Dina Volkac do výcvikové kynologické stanice. Tam si mohla vybrat mladého psa, který by jí nejvíce vyhovoval. A vybrala si Žulíka – zanedbaného, křehce vypadajícího, spíš voříška než ovčáka. 
Vedoucí se tehdy pobaveně usmál: 
„Proč sis vybrala toho nejhoršího psa?“
„Pro jeho oči,“ odpověděla. Nikdo tehdy její volbu nechápal – Žulíkův fenomenální čich se totiž projevil až později, v procesu učení. O pár let později však v armádě už nikdo nepochyboval o kvalitách Žulíka – nyní už známého jak Džulbars – jediného čtyřnohého nositele medaile „Za bojové zásluhy“. Jak k tomu došlo?

Příběh veverky

Jmenuji se Pižlín a jak za malou chvilku zjistíte, nejsem tak úplně běžný člen typické české rodiny. Narodil jsem se celkem nedávno v dutině stromu. Jakého se mě neptejte, neboť jsem tehdy ještě prdlačku viděl. Jestli jsem měl nějaké sourozence? Tak to se mě také neptejte, páč si z té doby prdlačku i pamatuji. Vybavuji si jen změť zvuků, pachů a chuť něčeho dobrého od maminky na jazyku.
Jednou, to už mi pomalu pár dní přestávalo téci mléko po bradě, jsem se vydal na svoji osudovou vycházku po větvi, co rostla hned vedle vchodu do našeho vyhřátého pelíšku. Jenže co tehdy stromový čert nechtěl, padalo něco mokrého z nebe, já uklouzl a jako šiška sebou pleskl na zem do borůvčí pod stromem a přitom si dost natloukl hlavu. Když jsem se probral, byla už dávno tma. Stále padala voda z nebe a mně byla ukrutná, ale opravdu ukrutná zima. Navíc jsem měl hlad, jaký jsem ještě nezažil. Jenže, na rozdíl od pelíšku, tady nikde nebyla maminka a ani po dlouhé době volání nepřišla a nedala mi najíst. Ó, jak mě bylo smutno! Ó, jaký já měl strach!

Ráno jsem nakoukl z pod borůvčí, ale ihned jsem zalezl zpátky. To aby mě maminka našla. Přece mě musí hledat! Přešel den. A přešla noc. Stále padala voda. Začaly mě postupně opouštět síly. Hlad i žízeň byly tak veliké, že přemohly i strach a já se vydal hledat náš pelíšek. Neměl jsem dost síly na to, abych vylezl na strom, a tak jsem hledal dole na zemi. Když už jsem sotva pletl nohama, prochladlý až na kost, dorazil jsem na kraj lesa. Byla tam silnice a za ní malý hustý keř, do kterého jsem se rozhodl schovat a počkat, až mě najde maminka. Byl jsem asi tak v půlce silnice. Zpoza zatáčky vyjelo auto, a i když jelo skoro příkopem, minulo mne ani ne o veverčí chlup. V tu chvíli jsem byl už tak slabý, že jsem se jen pomalu napůl sunul, napůl plazil.
Auto zastavilo, vylezl z něj člověk a zamířil ke mně. Dostal jsem ještě větší strach a zmobilizoval poslední kapku energie a skákal ke svému keři. Ale ještě než jsem se tam dostal, mě chytl do ruky. Pokusil jsem se ho kousnout, ale jednak nebylo síly na rozdávání a jednak ještě pořádně nebylo čím. A tak jsem se zmohl jen na bezmocné poslední zvolání o pomoc, které stejně v dešti nikdo, krom mého uchvatitele, neslyšel, a tak jsem se odevzdal svému nejasnému osudu, zavřel oči a třásl se prokřehlý až na kost v jeho teplých dlaních.

Chvíli mě v autě zahříval, pak zabalil do kusu oblečení a položil na hřejivé sedadlo. Netrvalo dlouho a vysílením jsem usnul nebo možná ztratil vědomí. To už si moc nepamatuji. Když jsem přišel k sobě, držel mě v dlaních jiný člověk a nastavoval tu jednu stranu, za chvíli druhou příjemnému teplu sálajícímu z krbu. Pomalu jsem se přestával třást zimou a začal opět pociťovat obrovský hlad a žízeň, což na mně asi bylo dost vidět, protože jsem dostal banán s medem! Jaká tohle byla bašta! Sice jsem neměl sílu, abych jedl sám, ale o to se moje nová maminka postarala. Asi po pátém nášupu a neustálém prohřívání u ohně jsem krapet oschnul a vrátilo se mi alespoň tolik síly, abych ve svém novém domečku, kterým byla zimní kapuce s kožíškem, usnul a chrněl tak dlouho, jako v historii ještě žádná veverka přede mnou.

Velmi rychle jsem se začal zotavovat a nabírat nejenom sílu, ale i kila. No kila, spíše gramy, ale pro mě to bylo jako kila. Už za pár dní jsem začal vypadat jako doopravdická, sice ještě malá, ale přece jen veverka. Na svoji původní maminku jsem brzy zapomněl. I na okolnosti, díky nimž jsem se ocitl ve svém novém domově. Bylo to i tím, že jsem tu nebyl jedinou veverkou. A dokonce i když nejmladší, nikoli nejmenší.
Za pár dní jsem toho snědl víc, než hejno veverek v lese, a tak se ze mě stával pořádný veverčí chlapák. Tak dobrá, ne chlapák, ale veverčí kluk, předpuberťácký krasavec. A silák!

Abych nevyrostl v nevzdělanou veverku, rozhodl jsem se, že se budu okrajově věnovat umění. Například hudbě. Největší pokroky dělám u fujary. To je prostě nástroj hodný takového nadání a talentu, kterým jsem byl přírodou obdařen já. Jistě znáte ty šlágry jako třeba Šla veverka do zelí, Skákala veverka přes oves, přes zelenou louku či Běží veverka k Táboru? Ty jsou ode mne!

Věnuji se i sportu, což v případě veverky, není nic neobvyklého. Disciplína, v které opravdu vynikám, je chlazení břicha nebo odpočívání. V tom nemám konkurenci. Odpočívat je prostě potřeba. Testování postřehu mé lidské rodiny mě stojí spoustu sil. Aby jejich instinkty a ostražitost byly neustále v nejlepší formě, každou chvíli na ně číhám schován na skříni, za lustrem nebo za závěsem a pak ve chvílích, kdy to nejméně čekají, jim skočím na záda nebo ještě lépe na hlavu. Z ledničky je to taky super. Připadám si v těchto chvílích jako ta vesmírná potvora z filmu Vetřelec, když vyskakovala z vajec a přisávala se ubožákům k obličeji.

Mezi mé další oblíbené činnosti patří organizování pikniků. Dokud tu s námi ještě byl Burunprd, tak mi s tím usilovně pomáhal. Má starší kamarádka Pižla nikdy neodmítne. Obzvláště ne, když se mi podaří sehnat třeba čerstvé lískové ořechy. To si pak nacpeme břicha tak, že sotva dolezeme do pelíšků a tam vyspáváme do druhého dne.

Občas uteču ven, ale tlapku na srdce – nikdy to nevydržím déle než dva dny a pak se s prosíkem vracím domů. Prostě i u mě platí, že všude dobře, ale doma v dlani, co hladí po bříšku nebo nejlépe v koši na prádlo s kupou oříšků pod polštářem, je nejlépe.

Existují gigantičtí pavouci-lidojedi?


Nepochybuji o tom, že většina z vás bude informace obsažené v tomto článku vnímat jako výmysly, pohádkový horor či folklórní legendu. Pochopím i ironické komentáře a narážky na neadekvátnost vypravěče, který se patrně jen snaží na sebe upozornit ne zcela správnými metodami. Sám jsem tomu totiž nevěřil, a pochopím tedy, že neuvěříte ani vy. Abych byl upřímný, ani nyní nejsem o pravdivosti stoprocentně přesvědčený, a tak se to pokusím rozebrat ze všech stran. 
Odborník v daném oboru mi hned zkraje jasně řekl: To není možné, protože…protože… to prostě není možné. Takže nám nezbývá, než uvést fakta, neboť tato „fikce“ je založena nejen na legendách z dávných let, ale i na zážitcích očitých svědků. 
Dejme tedy slovo spisovateli a novináři N. V. Kotljarovi, regionalistovi z podkavkazského města Nalčik v Kabardino-balkarské republice:



Pokračovat ve čtení Existují gigantičtí pavouci-lidojedi?

Sobota s Pižlou

Vznáším se nad sluncem zalitou krajinou. Vlažný proud vzduchu mě hladí po tváři a já si prohlížím velikou lípu pod sebou. Zrovna se chystám k ladnému přistání v trávě vedle ní, když tu slyším vzdálené, ale přitom jasné “vrrk, vrrk” hned těsně vedle ucha. Lípa, stejně jako hřejivá krajina kolem mne, se rozpouští. Začínám si čím dál jasněji uvědomovat, že to byl sen. Opět “vrrk, vrrk” u pravého ucha. Tohle ale přece není sen. Mozek, pracující stále maximálně na 0,5% stále neví, co si myslet. Pracně vytahuji ruku z pod peřiny a prsty se pokouším nahmatat své ucho. Auu! V duchu vykřiknu a ucuknu spíše úlekem, než bolestí. A v tu chvíli mi to docvakne. Pižla! Sakra, já večer zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ono vrrk, vrrk bylo vlastně “Dobré ráno” po veverkovsku. A aby nedošlo k mýlce, ryze z rozvernosti i radosti nad novým dnem se v opakovaném parakotoulu zakousává do mého prstu. A pak znovu a znovu. Pak za značného rachotu obíhá celou postel, třikrát podběhne pod ní, pětkrát vyskočí na parapet a z něho mě přímo na hlavu. A znovu a znovu. Tak tohle probere víc, než velký hrnek kafe. Ještě ho zkouším, jasně že marně, chytnout tu za letu, tu v běhu, což se mu moc líbí a pobízí ho k ještě větší rychlosti, větším skokům a tím pádem i razantnějším jeho dopadům na moji hlavu. Což o to, dopady jsou sice malým ranním šokem, ale odrazy jsou desetkrát horší. Člověk by nevěřil, jak je po ránu citlivá kůže, když si z ní dělá odrazový můstek energií plně nabitá veverka s drápky špičatějšími jak jehly.

Pokračovat ve čtení Sobota s Pižlou

Artur

Soutěže Adventure Racing je náročný test vytrvalosti. Na mistrovství světa v Ekvádoru v roce 2014 činil zhruba 700 km, které musely čtyřčlenné týmy ujít, projet na kole nebo přeplout na kajaku. Terén byl nejrozmanitější – od horských průsmyků po neproniknutelnou džungli. Žádná vnější pomoc, žádný technický dopravní prostředek.
Pro švédský tým však mělo ekvádorské mistrovství světa poněkud výjimečný průběh. Na jedné ze zastávek k odpočívajícím přišel špinavý toulavý pes neurčité rasy. Taková pouliční směska, samé bláto a plná parazitů. Žádostivě si svačící závodníky prohlížel. Kapitán týmu Mikael Lindnord nakonec neodolal a psovi hodil kousek masa. Zvíře se na sousto hladově vrhlo a závodníci si přitom všimli hlubokých ran na jeho hřbetu.
Zastávka však byla u konce; všichni sbalili, nasadili si batohy a Mikael na rozloučenou chlupatého tuláka pohladil. Ten zjevně nikdy nezažil lidskou péči a náklonnost a první teplý projev vůči němu se stal zlomem v jeho životě.





Pokračovat ve čtení Artur

Malý příběh o veliké obětavosti


V ukrajinské sociální síti se před časem objevil pozoruhodný příběh o obětavosti psa, který se udál v Zakarpatské oblasti v okrese Užgorod. Místní člen spolku ochránců zvířat Denis Malafjejev o tom napsal na své facebookové stránce


Pokračovat ve čtení Malý příběh o veliké obětavosti

Psi

Kdykoli se v dávno minulých časech v kterékoli části střední Asie objevil ruský vojenský tábor, doslova za pár týdnů zůstali místní obyvatelé bez svých ovčáckých psů (předků nynějších alabajů). Proč? Všichni psi střežící stáda v okolí vojenského ležení totiž velmi rychle pochopili, že místo ovcí je lepší střežit ruský tábor – protože tam je řádně krmí (!), hladí (!) a hlavně – mají je rádi (!).
Zejména proto není znám jediný případ, že by se místním “partyzánům” podařilo přiblížit se k ruskému táboru a napadnout ho. Noční “návštěvníky” totiž psi nekompromisně roztrhali (to není myšleno jako slovní obrat, ale doslovně.)


Pokračovat ve čtení Psi

Francouze dojal ruský dárek – štěně Dobryňa

18. listopadu při zátahu na pařížském předměstí Saint-Denis francouzské speciální jednotky vtrhly do bytu, kde se ukrýval jeden z podezřelých v případě teroristických útoků v Paříži. Během operace byl zabit služební pes jménem Diesel.
Na tuto událost reagovalo obrovské množství uživatelů internetu, kteří spontánně spustili akci “Je Suis Chien (“Jsem pes.”) a začali sbírat podpisy pod petici se žádostí udělit psovi posmrtně medaili za statečnost.


Pokračovat ve čtení Francouze dojal ruský dárek – štěně Dobryňa

BELINKA (…taková psí historie)



Že nevíte, kdo to je?
Belinka
se narodila jako budoucí policejní pes. Bude to hnedle třináct
let. Dostalo se jí řádného výcviku, a protože jako správný
belgický ovčák narostla i do patřičných rozměrů, všechno
vypadalo slibně.
Jenže jen vypadalo. Bela sice vyrostla v
krásného psa, duší ale byla něžným, bázlivým pejskem, který
toužil po hrách, mazlení a veselých procházkách, zatímco drsné
povely psovodů, křik a nedejbože střelba ji k smrti děsily. Pár
let se z ní snažili vychovat policejního tvrďáka, ale jediným
výsledkem bylo, že se začala bát nejen střelby, ale i veškerého
mužského elementu.
V šesti letech to už dál nešlo, a tak ji
poslali do předčasného důchodu. Jenže… kam chodí psi do
důchodu, když je nikdo nechce? Co s takovým psem? Už není
nejmladší, navíc se šrámy na psychice. Co vy víte, na co kdy
neadekvátně zareaguje? Kdepak!
Před „uspáním“ ji tehdy na
poslední chvíli zachránil majitel jednoho autobazaru, který
potřeboval něco většího, co umí hodně štěkat a cenit zuby,
aby mu to po nocích hlídalo kšeft. A tak Bela strávila další
roky pobíháním podél plotu. Sama, jen ve společnosti
aut. V létě, v zimě.


Pokračovat ve čtení BELINKA (…taková psí historie)