Jak Anglie vraždila ruské cary

Nikolaj II. a carevna Alexandra Fjodorovna (druhý a třetí zleva v první řadě stojících) a královna Viktorie v popředí, 1894, zdroj

Tím, že Anglie obvinila Rusko ze „státní vraždy“ na svém území, projevila odpornou licoměrnost, protože sama stála za smrtí minimálně pěti ruských carů.
Zatímco Západ a především Anglie křičely a běsnily v souvislosti s údajným použitím „chemické zbraně poprve od Druhé světové války na britském území“ a to Ruskem, chce se křičet o něčem jiném. Probuďte se, přátelé! To Rusko vždy trpělo a trpí vašimi úklady. Co mohlo být v Rusku cennější, než život cara? A přitom Anglie přiložila ruku k dílu v případě smrti minimálně pěti z nich – imperátora Nikolaje II., Alexandra III., Alexandra II., Nikolaje I. a Pavla I.


Pokračovat ve čtení Jak Anglie vraždila ruské cary

Poprava carské rodiny se nekonala?


Důkaz velkého podvodu – falešné carské ostatky

Před třemi roky jsme si na těchto stránkách povídali o podivných nesrovnalostech kolem vyvraždění příslušníků romanovské dynastie na ruském trůnu. Než budeme pokračovat vylíčením posledních událostí kolem tohoto případu, připomeňme si krátce základní údaje. 
Podle oficiální verze byla rodina Nikolaje II. vězněna ve sklepě jekatěrinburgském domu měšťana Ipatěva, kde byla následně v noci na 17. července 1918 bolševiky postřílena. Podle verze neoficiální, kterou jsme ve zmíněných materiálech rozvedli, jsme se však dozvěděli, že bolševici, kteří vězněnou rodinu v Jekatěrinburgu hlídali, na příkaz samotného Stalina popravu jen nainscenovali a Romanovce tajně vyvezli před blížícími se oddíly bělogvardějců a československých legionářů do bezpečí. Díky Stalinovi, který byl příbuzným cara Nikolaje, pak všichni dostali nové identity a v poklidu prožili své životy v utajení.
Co bylo dál?
Na sklonku 70. let byl několik kilometrů od Jekatěrinburgu objeven hromadný hrob a postupně se ujal názor, že právě v něm byly popravení Romanovci pohřbeni. V 90. letech pak byl otevřen a provedena exhumace. Expertýzy, které byly dílem zvláštní komise genetiků sestavené tehdejším vicepremiérem Borisem Němcovem, potvrdily pravost a ostatky byly s velkou pompou pohřbeny v chrámu Petra a Pavla v
Petrohradě. Krátce na to se členové rodiny co by mučedníci dokonce
dočkali svatořečeni.
Příprava k pohřbu

Jiný pohled na podvod jménem Petr Veliký 2

Jak to všechno bylo ve skutečnosti…
Zajímavou rekonstrukci petrovské éry navrhl moderní historik Alexander Kas. Ta logicky vysvětluje stávající rozpory a nejasnosti v životopise Velkého Světlého Vůdce a jeho černého a temného okolí. Ale popořadě.

Skutečně nebylo místo narození Petra známo přesně, anebo snad tuto informaci před námi tajili a dosud tají?
Vysvětlení je prosté: po dlouhou dobu nebylo možné zveřejnit skutečnost, že Petruša se nenarodil v Moskvě, a dokonce ani v Rusku, ale v dalekém Brandenburgu v Prusku. Krví napůl Němec, Anglosas po výchově, přesvědčení, víře i kultuře. Tím se stává srozumitelné, proč německý jazyk byl pro něj blízký a v dětství ho provázely německé hračky: „německá karabina, německá mapa” a podobně. Na své hračky sám Petruša s vřelostí vzpomínal, kdykoli se opil. Jeho dětský pokoj byl podle jeho vyprávění potažen hamburským suknem. Jenže kde by se takový luxus objevil v Kremlu?! A Němce tehdy také na carském dvoře zrovna dvakrát nemuseli. Tím se také vysvětluje, proč v dětství i mládí Petra obklopovali výlučně cizinci, a to nejen dospělí, ale i děti.

Pokračovat ve čtení Jiný pohled na podvod jménem Petr Veliký 2

Jiný pohled na podvod jménem Petr Veliký 1

Profesionální historici již dávno dospěli k závěru, že téměř všechny dokumenty a vzpomínky z dětských a mládežnických let Petra I., které se zachovaly do dnešních dnů, jsou padělky, výmysly nebo přímo nestydaté lži. Současníci „Velkého Reformátora“ zřejmě trpěli amnézií, a proto svým potomkům nezanechali žádné spolehlivé informace o počátcích „Velké cesty“ „Velkého Génia“.
Tuto chybu později na příkaz Kateřiny II. napravil historik-vypravěč Němec Gerhard Miller (1705 – 1783). A pak kupodivu další Němec, historik-vědec Alexander Gustavovič Brückner (1834 – 1896) v tyto příběhy nějak nemohl uvěřit. A nejen on.


Pokračovat ve čtení Jiný pohled na podvod jménem Petr Veliký 1

POPRAVA CARSKÉ RODINY SE NEKONALA (3)

– předchozí část – 

Tak, co tu ještě máme?

Možná vám tak trochu zavrtalo hlavou, proč Stalin, člověk, o němž nám už šedesát let usilovně tlučou do hlavy, jaký to byl zloduch a primitivní vrah milionů, projevil tolik snahy, aby carskou rodinu zachránil.

Abychom byli trochu v obraze, musíme se vrátit nějaké to století nazpět. Dědeček cara Nikolaje II. Alexandr II. (1818 – 1881) měl osm manželských dětí a větší množství dětí nemanželských. Imperátor si to ostatně mohl dovolit, když nebyl odkázaný na přídavky. Děti jeho milenek byly stejně milované jako ty legitimní a dostalo se jim výborného vzdělání i zaopatření. Jedno z nich, které později vstoupilo do dějin, se mu zvlášť povedlo: Nikolaj Michajlovič Przewalský (1839 – 1888). 
Jo, to je ten s tím koněm. 
Przewalský byl nejen cestovatelem a armádním geologem a kartografem, ale také generálem ruské rozvědky. O něm a jeho cestách by se dalo dlouho povídat. Nás ale zajímá jedno jeho místo pobytu – kavkazské město Gori. Tam Przewalský v době mezi dvěma výpravami na Dálný východ odpočíval v roce 1878 delší čas. Na sklonku téhož roku se mladé půvabné Gruzínce, která denně docházela do domu, kde byl cestovatel ubytován, narodil syn. Dostal jméno po manželovi jeho matky – Josif Džugašvili.

Pokračovat ve čtení POPRAVA CARSKÉ RODINY SE NEKONALA (3)

POPRAVA CARSKÉ RODINY SE NEKONALA (2)

Takže jak ono to vlastně proběhlo?

 

Nezákonná revoluce – zednářská únorová – odstranila Nikolaje II. z vedení země, ale on se tím kupodivu nijak zvlášť netrápil. A neměl ani žádné podezření, a tak s rodinou odjel – pod ochranou, jak mu řekli – do letního sídla Carské Selo, kde je čekala téměř selanka: k ruce měli špalír sloužících a z parku postupně začali tvořit zelinářskou zahradu. Nikolaje fyzická práce těšila a ztrátou moci se nijak zvlášť netrápil.

Ale po několika měsících ho násilně i s celou rodinou deportovali na Sibiř, do Tobolska. Ani to ještě nevěstilo nebezpečí. Když dorazili do Tobolska, to už proběhla druhá – říjnová – revoluce, kdy k moci přišli Lenin s Trockým. Život sedmičlenné carské rodiny ve dvou místnostech během třeskuté zimy, o chudé vojenské stravě a navíc pod neustálým dohledem drsných rudoarmějců byl jistě pro zhýčkané velkokněžny pořádným šokem. Nicméně si zvykly a díky nezvykle srdečným rodinným vztahům založeným na hluboké lásce rodičů to i docela zvládly.

Co se zatím dělo v zákulisí?
Na jaře následujícího roku padlo rozhodnutí o likvidaci celé rodiny. Kdo tak rozhodl? Nikdo menší než Rothschield. Asi se ptáte, co ten s tím měl společného. No… šušká se cosi o zakládacích dokumentech amerického FEDu a o tom, že skrze Nikolaje II. je dnešní Ruská federace jako jeho „zákonný dědic“ majitelem 88,8 % FEDu. Takže tu vlastně neřešíme případ, pohřbený prachem historie, ale nejžhavější současnost…

Lenin s Trockým byli rozhodnuti „příkaz zhora“ splnit, ale díky Stalinovi byla tehdy carská rodina zachráněna. Ten se rozhodl celou situaci šalamounsky vyřešit. Nejdříve přiměl německého vyslance Mirbacha, aby Lenina zastavil. Vysvětlil mu, že je přece v zájmu Německa zachránit minimálně carevnu Alexandru Fjodorovnu, která byla vnučkou britské královny Viktorie a příbuznou tehdejšího německého císaře. O jejích dcerách nemluvě. Zato slíbil přivézt cara, aby podepsal Brestlitevský mír, kterým se Rusko dobrovolně vzdalo rozsáhlých území (Finska, Ukrajiny, části Polska, Pobaltí, Běloruska a Besarábie) ve prospěch Německa, Rakousko-Uherska a Turecka. Pokud by se tak nestalo, Mirbach hrozil, že německá vojska jsou připravena zapálit Moskvu. A dostat se do Moskvy bylo fakticky pro Němce, kteří už okupovali Ukrajinu, jen otázka krátkého času. Teprve pak Mirbach zastavil Lenina.
Lenin byl však tlačen ze dvou stran: z jedné byl slib umožnit carské rodině vycestovat, z druhé požadavek Rothschildův – který nutně chtěl nejen smrt všech Romanovců, ale především „jakési dokumenty“ – vydatně podporovaný Trockým. Jak z toho?

sklep domu v Jekatěrinburku se stopami “popravy”

A tak vydal příkaz převézt rodinu do Jekatěrinburgu a tam nechal zinscenovat její popravu. Věc spěchala. K městu se nezadržitelně blížili bělogvardějci, kteří zastupovali zájmy těch, kdo před více jak rokem dovedli Nikolaje II. k rezignaci. Pochopitelně v jejich zájmu nebylo, aby car či jeho nástupce zůstali naživu. A tak se stalo, že 17. července 1918, těsně před dobytím Jekatěrinburgu bělogvardějci spolu s českými legionáři, carská rodina, její strážci a celá posádka bolševiků – zmizela. Ráno byly po celém městě vyvěšeny letáky o tom, že imperátor Nikolaj II. byl předchozí noci popraven…

Co bylo dál?
Nastalo vyšetřování. První vyšetřovatel po třech měsících předložil verdikt: poprava se nekonala. Byl nahrazen druhým, jehož verdikt po dalších třech měsících zněl stejně. To však nebyl výsledek, který by si mnozí přáli slyšet. Byl tedy povolán třetí jménem Sokolov, a ten, řádně poučen, vytvořil legendu.
O tom, jak nebohá rodina byla zavlečena do sklepení domu, jak před jejíma očima nejprve zabíjeli otce, pak jednou ranou matku a postupně, hodně drasticky povraždili i všech pět dětí. Našli se i očití svědci, kteří celou story odvyprávěli. A kde jsou mrtvoly? Odvezli je do lesa, rozčtvrtili, spálili, zbytky naházeli do jámy a pro jistotu ještě polili kyselinou. Tak.
A tento srdceryvný příběh se pohodlně uvelebil ve všech hlášeních a následně encyklopediích a učebnicích a kupodivu trvaly na nich všechny následné vlády až do nynějška. Jen se maličko poupravil: ze zachránců se stali bestiální vrazi.
Proč?
Kdo potřeboval a stále potřebuje svět ujišťovat, že po Romanovcích nezbyla ani stopa v písku?

Historik carské rodiny Serej Ivanovič tvrdí, že Nikolaj II. a celá jeho rodina byli ve skutečnosti z Jekatěrinburgu převezeni postupně do Permu, kde přinejmenším carevna byla viděna živá a zdravá o dva měsíce později, a následně pak do Moskvy. Nějaký čas žili inkognito v jejím okolí, později na hlídaném místě v Suchumi, kde k nim krom nejbližších lidí nikdo nesměl. Pak se však v zájmu utajení museli jednou provždy rozdělit. Sestry, které už dosáhly dospělosti, se vydaly do různých směrů. Ivanovič tvrdí, že:

Olga a Taťána

Olga spolu s Taťjanou byly nejdříve odvezeny do Divjejeva, Olga sama později odcestovala do Kábulu a pak do Evropy, do Finska a zpět do Ruska, zemřela v roce 1976 a je pochována v Petrohradě. Taťána po rozdělení odjela do Krasnojarské oblasti, kde zemřela v roce 1990 a tam je také pochována.
Marie spolu s Anastázií byly nejprve v Sumské oblasti. Marie onemocněla a v roce 1954 zemřela v nižgorodské oblasti. Anastázie žila v krivigradské oblasti a zemřela v roce 1980.

Carevič Alexej nejprve žil s matkou, později díky Stalinovi získal novou identitu a odešel do vysoké politiky. Zemřel v Petrohradu v roce 1980.
Carevna Alexandra Fjodorovna zemřela ve městě Starobjelska na Ukrajině, v Luhanské oblasti v roce 1948. Byla tam i pohřbena, její pozůstatky však byly později přeneseny do Nižného Novgorodu, kde je pohřben i její manžel.
Nikolaj II. žil poblíž Moskvy ve městě Serpuchov, po zavraždění Stalina pak v Novgorodu a zemřel v r. 1958 v Nižném Novgorodě.
Tři z dětí po sobě zanechaly potomky.

Údajné ostatky cara a jeho rodiny nalezené v jámě při lesní cestě u Jekatěrinburku byly v roce 1991 exhumovány, byla provedena jejich identifikace (samozřejmě s kladným výsledkem) a znovu slavně pohřbeny v roce 1998 v kryptě katedrály sv. Petra a Pavla v Petrohradu. Je však zajímavé, že patriarcha odmítl sloužit bohoslužbu a poslal za sebe svého zástupce, který se ale měl modlit pouze za “neznámé služebníky Boží”. (Oni vždycky vědí víc!)
V roce 2000 byla celá rodina svatořečena.

Olga, Taťána, Marie a Anastázie

A to je všechno?
Kdepak, to nejzajímavější příště!

– pokračování –

zdroje:
(©)2014 myslenkyocemkoli.blogspot.com
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje.

POPRAVA CARSKÉ RODINY SE NEKONALA (1)

Tak se zase jednou podíváme, co se nám v té historii možná událo trochu jinak, než oficiální zdroje uvádějí. 
Dnes nabízím výběr z překladů několika zajímavých ruských zdrojů. Nakolik se informace v nich shodují s pravděpodobnou skutečností, nechám každému na posouzení.
Vlabi


Poslední ruský car nebyl zastřelen, jak jsme se učili ve škole, ale stal se rukojmím.
No řekněte, nebylo by to taky hloupé zastřelit cara a nevybrat mu předtím z hrnců všechny poctivě vydělané peníze? I bylo, bylo…
Vždyť ho také nezastřelili! Peníze se ale – pravda – nepodařilo najednou dostat, protože to byla opravdu bouřlivá doba…


Pokračovat ve čtení POPRAVA CARSKÉ RODINY SE NEKONALA (1)