Příběh ženy žijící jako lovec z doby kamenné


Všichni milujeme pohodlí a považujeme se za děti civilizace. Existují však lidé, které to táhne zpět k počátkům lidského vývoje; zůstávají sami v přírodě a zjišťují, zda je dnešní člověk stále ještě schopen přežít v divokých podmínkách. A právě tak již téměř 40 let žije Lynx Vildenová. Ve státě Washington, daleko od měst a jakékoli lidské civilizace si vytvořila svou mini-rezervaci. Zde žije pouze podle svých pravidel – jako lidé z doby kamenné.

CO VY NA TO? 6

Když jsem vloni vykopávala na zahrádce mrkev, poněkud mě překvapila s prominutím “vyblitá” barva několika kořenů. Že by v balírně pomíchali semínka? Ne ne! Strýček Gůgl mi vysvětlil, že to je kvůli dětem, které už prý oranžová barva nebaví a chtějí něco nového. Aha – řekla jsem si – že mě toto naprosto logické vysvětlení hned nenapadlo! Co bychom pro děti neudělali! A tak jsem statečně prověřovala chrup oním tuhým cosi, nejen bezbarvým ale i bez chuti, a zakazovala si nostalgickou vzpomínku na křehkou, sladkou, šťavnatou mrkvičku, kterou jsem tahala ze záhonů v dávných dobách, kdy jsme se ještě měli špatně.

Poučena tímto nezdarem jsem letos zjara velmi bedlivě vybírala semínka na nový záhon a důvěřivě sáhla po sáčku s názvem “Karotka”. Ano, to je to, co hledám. Už žádné nemilé překvapení, chci pěknou oranžovou mrkvičku plnou betakarotenu, co ho potřebují naše očička, abychom lépe do všeho viděli. Zasela jsem, zalévala, likvidovala slimáky a plela a jednotila a okopávala… A pak konečně nastal ten slavný den, kdy jsem šla sklízet zářivě oranžový lék plný karotenu. Toto mě čekalo:

Koronavirus přinutil Rusy opustit město 2


„Město není tím nejlepším místem pro rozvoj dětí”

(Arťom a Natalia, zaměstnaní v letectví, se přestěhovali na venkov a o tom, jak žijí, si vedou vlastní videoblog.)

Arťom a Natálie, obrázek z videa „Деревенский Тёма“ / YouTube

Natálie: Myslím, že to nebylo nějaké vědomé rozhodnutí, udělali jsme to trochu spontánně, to znamená, že jsme nepřemýšleli o tom, jak bychom tady žili, co bychom tady dělali. Měli jsme tu dům, který jsme původně postavili jako chatu a nebyl připraven na zimní bydlení, a tak jsme ho museli předělat. Kolem domu byl jen malý pozemek, ale hlavně tu byla touha po pohybu, žít mimo město, protože v určitém okamžiku jsme si uvědomili, že jsme lidé pohybu, a ve městě nám chybí prostor, nějaká aktivita. Ve městě je velmi málo pohybu – byt, práce, dům. Den sviště. Tady, je také Den sviště, ale je tu více pohybu a více prostoru, pohled nenarazí na vícepodlažní domy. V určitém okamžiku si naše duše vyžadovaly více prostoru a ticha, takže jsme se rozhodli opustit město a odejít na venkov.



Pokračovat ve čtení Koronavirus přinutil Rusy opustit město 2

Koronavirus přinutil Rusy opustit město 1

– našli se na venkově a už se nechtějí vrátit.

Během karantény Rusové žijící ve velkých městech projevili značný zájem o přesun na venkov. Někdo zbrkle uprchl z bytu na chatu, zatímco jiný se zabydlel na vesnici mnohem důkladněji a rozhodl se už nikdy do města nevrátit. Proč jsou lidé stále častěji stavěni před takovou volbu? Co Rusové nacházejí na vesnickém životě? Jak koronavirus ovlivnil urbanizaci? A co je nejdůležitější – jak vnímají vesničané lidi přicházející z města? Odpovědí na všechny tyto otázky hledal zvláštní projekt „Svět nebude stejný“. Svá zjištění a názory s námi sdílí Rusové, kteří již svoji volbu učinili, a v závěru futurolog, který touhu lidí po venkovském životě na pozadí koronaviru zhodnotil.

Viktor, obrázek z videa „Narozen na Sibiři“ /You Tube


Pokračovat ve čtení Koronavirus přinutil Rusy opustit město 1

Existují gigantičtí pavouci-lidojedi?


Nepochybuji o tom, že většina z vás bude informace obsažené v tomto článku vnímat jako výmysly, pohádkový horor či folklórní legendu. Pochopím i ironické komentáře a narážky na neadekvátnost vypravěče, který se patrně jen snaží na sebe upozornit ne zcela správnými metodami. Sám jsem tomu totiž nevěřil, a pochopím tedy, že neuvěříte ani vy. Abych byl upřímný, ani nyní nejsem o pravdivosti stoprocentně přesvědčený, a tak se to pokusím rozebrat ze všech stran. 
Odborník v daném oboru mi hned zkraje jasně řekl: To není možné, protože…protože… to prostě není možné. Takže nám nezbývá, než uvést fakta, neboť tato „fikce“ je založena nejen na legendách z dávných let, ale i na zážitcích očitých svědků. 
Dejme tedy slovo spisovateli a novináři N. V. Kotljarovi, regionalistovi z podkavkazského města Nalčik v Kabardino-balkarské republice:



Pokračovat ve čtení Existují gigantičtí pavouci-lidojedi?

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 10


Kultuk. V lomu vpravo nahoře se těží ten nejbělejší mramor na světě.
Den dvacátý šestý:
Ráno po snídani balíme věci a jedeme dál. Zastavujeme se ještě kousek od trhu, přecházíme lanový most a nabíráme minerální vodu do lahví jako dárek do Irkutska.
Jedeme od hor do údolí, nad polem opět visí horkovzdušný balon. Odbočujeme k němu a ptáme se, za kolik vozí. Balon je na laně, do 50 m 500R, do 100 m 1.000R a do 150 m 1.500R. Pro jednoho. Směju se, že jsou drahý, a jedeme dál.
Najíždíme na hlavní cestu od Bajkalu a míříme dál směrem na Mongolsko. Až tam sice nejedeme, ale vrcholky na druhé straně údolí už jsou v Mongolsku.



Pokračovat ve čtení VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 10

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 9


Sajany, Aršan

Den dvacátý čtvrtý:
Po snídani jedeme pro Táňu do Irkutska. Ta nás pak naviguje přes celé město na výpadovku na Čínu a Mongolsko. Za městem máme sraz s Olegem a společně jdeme na hřbitov, kde jsou pohřbeni rodiče Marišky.
Pak pokračujeme v cestě serpentínami přes hory k západnímu konci Bajkalu.




Pokračovat ve čtení VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 9

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 8


Lena, Talcy, Listvjanka

Den dvacátý:
Dnes odjíždíme z Olchonu zpět.
Ráno v 8 hodin vyjíždíme z Chužiru, abychom nečekali dlouhou frontu na trajekt. Naposledy se ještě díváme na pláže a na moře, na hory a cesty, po kterých jsme týden jezdili… Je nám smutno.




Pokračovat ve čtení VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 8

VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 7

– předchozí část –


Mys Choboj, rybalka

Den devatenáctý:
Před snídaní jdu kousek cesty k moři nalovit pod kameny chrostíky, jako návnadu na ryby.
Po snídani totiž odjíždíme na celodenní výlet: Mariška maršrutkou na mystický mys Choboj, já na celodenní rybalku na Bolšoje more s manželem Leny Slávou.

Severní mys Olchonu – Choboj, zdroj


Pokračovat ve čtení VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 7