Příběh ženy žijící jako lovec z doby kamenné


Všichni milujeme pohodlí a považujeme se za děti civilizace. Existují však lidé, které to táhne zpět k počátkům lidského vývoje; zůstávají sami v přírodě a zjišťují, zda je dnešní člověk stále ještě schopen přežít v divokých podmínkách. A právě tak již téměř 40 let žije Lynx Vildenová. Ve státě Washington, daleko od měst a jakékoli lidské civilizace si vytvořila svou mini-rezervaci. Zde žije pouze podle svých pravidel – jako lidé z doby kamenné.

Kosí příběh

Na samém vršku prvního modřínu zprava seděl pan Kos a vyzpěvoval své milostné písně. Paní Kosová zatím přičinlivě sbírala suchá stébla trav a umě z nich splétala hnízdečko v keři pod naším oknem. Jednoho dne, když bylo hotové, se na jeho dně objevila čtyři modravá vajíčka. Pan Kos už tolik nezpíval, a jeho družka většinu času vysedávala „doma“.

Džulbars

Věděla 20letá kráska Dina Volkacová, která v roce 1940 složila zkoušky na Charkovské divadelní škole a záhy nastoupila jako herečka v Charkovském divadle, že z ní nikdy nebude filmová hvězda, ale stane se nejslavnější vojenskou psovodkou, jedinou velitelkou samostatného oddílu vyhledávačů min během Velké vlastenecké války?

Samozřejmě že nikoli, ale osud ji na to dávno předem připravoval: ještě před absolvováním divadelní školy Dina získala vojenskou specializaci instruktora výcviku služebních psů. A jakmile vypukla válka, přihlásila se do armády a okamžitě začala pracovat se psy.

V roce 1941 přišla Dina Volkac do výcvikové kynologické stanice. Tam si mohla vybrat mladého psa, který by jí nejvíce vyhovoval. A vybrala si Žulíka – zanedbaného, křehce vypadajícího, spíš voříška než ovčáka. 
Vedoucí se tehdy pobaveně usmál: 
„Proč sis vybrala toho nejhoršího psa?“
„Pro jeho oči,“ odpověděla. Nikdo tehdy její volbu nechápal – Žulíkův fenomenální čich se totiž projevil až později, v procesu učení. O pár let později však v armádě už nikdo nepochyboval o kvalitách Žulíka – nyní už známého jak Džulbars – jediného čtyřnohého nositele medaile „Za bojové zásluhy“. Jak k tomu došlo?

Do posledního náboje

V rámci smlouvy Lend-Lease bylo v době II. světové války ze Spojených států do SSSR dodáno asi 3066 letadel Douglas A-20 různých modifikací. Tato letadla se používala hlavně k bombardování. Byla sice plánována jako útočná, ale vzhledem k jejich slabému pancéřování byla v nižších letových hladinách snadno zranitelná protiletadlovou palbou.

19. dubna 1945 odletěla posádka jednoho z těchto letadel (pilot – poručík Podvysocký, navigátor – poručík Polivanov, střelec-radista – staršina Baranov, střelec-radista – staršina Paščenko) na bojovou misi do oblasti Brna. Ve 13.35 se letadlo ve výšce 2300 metrů dostalo do střetu se dvěma německými stíhačkami a následně bylo zasaženo německým protiletadlovým dělostřelectvem. Dva členové posádky seskočili s padákem: jeden z nich se později zachránil, druhý zmizel beze stopy. V okolí vesnic Malešovice a Loděnice se pilot pokusil s hořícím letadlem nouzově přistát na hřišti. Neúspěšně. Zasažený dvoumotorový bombardér Douglas A-20Zh zavadil o telegrafní sloup. Po kontaktu se zemí se několikrát převrátil. Postupně se z něj oddělily motory a křídla a trup se nakonec hluboko zanořil do mokré země. Bahno uhasilo hořící motor. K frontě chyběly pouhé dva kilometry…

Operace Hvězdička


V listopadu 1943 poblíž Polotska ve vesnici Bělčica narazili partyzáni ze Ščorsova oddílu na dětský domov, ve kterém bylo 200 dětí. Ukázalo se, že se jednalo o děti z polotského sirotčince č. 1. Budova nebyla nijak zvlášť střežena, ale v Bělčici byla umístěna zesílená fašistická posádka. Partyzáni se od pečovatelek dozvěděli, že v roce 1941 se nepodařilo děti včas evakuovat. Nacisté tehdy zničili silnice a zaměstnanci sirotčince byli nuceni se i s dětmi vrátit do Polotsku.

Existují gigantičtí pavouci-lidojedi?


Nepochybuji o tom, že většina z vás bude informace obsažené v tomto článku vnímat jako výmysly, pohádkový horor či folklórní legendu. Pochopím i ironické komentáře a narážky na neadekvátnost vypravěče, který se patrně jen snaží na sebe upozornit ne zcela správnými metodami. Sám jsem tomu totiž nevěřil, a pochopím tedy, že neuvěříte ani vy. Abych byl upřímný, ani nyní nejsem o pravdivosti stoprocentně přesvědčený, a tak se to pokusím rozebrat ze všech stran. 
Odborník v daném oboru mi hned zkraje jasně řekl: To není možné, protože…protože… to prostě není možné. Takže nám nezbývá, než uvést fakta, neboť tato „fikce“ je založena nejen na legendách z dávných let, ale i na zážitcích očitých svědků. 
Dejme tedy slovo spisovateli a novináři N. V. Kotljarovi, regionalistovi z podkavkazského města Nalčik v Kabardino-balkarské republice:



Pokračovat ve čtení Existují gigantičtí pavouci-lidojedi?

Sobota s Pižlou

Vznáším se nad sluncem zalitou krajinou. Vlažný proud vzduchu mě hladí po tváři a já si prohlížím velikou lípu pod sebou. Zrovna se chystám k ladnému přistání v trávě vedle ní, když tu slyším vzdálené, ale přitom jasné “vrrk, vrrk” hned těsně vedle ucha. Lípa, stejně jako hřejivá krajina kolem mne, se rozpouští. Začínám si čím dál jasněji uvědomovat, že to byl sen. Opět “vrrk, vrrk” u pravého ucha. Tohle ale přece není sen. Mozek, pracující stále maximálně na 0,5% stále neví, co si myslet. Pracně vytahuji ruku z pod peřiny a prsty se pokouším nahmatat své ucho. Auu! V duchu vykřiknu a ucuknu spíše úlekem, než bolestí. A v tu chvíli mi to docvakne. Pižla! Sakra, já večer zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ono vrrk, vrrk bylo vlastně “Dobré ráno” po veverkovsku. A aby nedošlo k mýlce, ryze z rozvernosti i radosti nad novým dnem se v opakovaném parakotoulu zakousává do mého prstu. A pak znovu a znovu. Pak za značného rachotu obíhá celou postel, třikrát podběhne pod ní, pětkrát vyskočí na parapet a z něho mě přímo na hlavu. A znovu a znovu. Tak tohle probere víc, než velký hrnek kafe. Ještě ho zkouším, jasně že marně, chytnout tu za letu, tu v běhu, což se mu moc líbí a pobízí ho k ještě větší rychlosti, větším skokům a tím pádem i razantnějším jeho dopadům na moji hlavu. Což o to, dopady jsou sice malým ranním šokem, ale odrazy jsou desetkrát horší. Člověk by nevěřil, jak je po ránu citlivá kůže, když si z ní dělá odrazový můstek energií plně nabitá veverka s drápky špičatějšími jak jehly.

Pokračovat ve čtení Sobota s Pižlou

Domek pro maminku

Tento neuvěřitelný příběh se odehrál v malé vesničce Zarytki ve Rjazaňské oblasti RF. Slepý muž tam sám vlastnoručně postavil pro svou 86letou maminku opravdový dřevěný domek, protože její stávající obydlí se začalo hroutit.
Nevidíte na tom nic výjimečného? Ale zkuste si představit, jak může člověk pracovat jen na základě hmatu s hoblíkem, sekerou, pilou, vrtákem a dokonce i kotoučovou pilou, nemluvě o hřebících a samořezných šroubech, lezení po střeše či instalaci rozvodu elektřiny. Přesto se mu to podařilo a matka si nyní může užívat nového domova. Však je také na svého syna patřičně hrdá!

Tento venkovský domek postavil pro svoji maminku vlastnoručně slepý Vladimír Krysanov



Pokračovat ve čtení Domek pro maminku

Artur

Soutěže Adventure Racing je náročný test vytrvalosti. Na mistrovství světa v Ekvádoru v roce 2014 činil zhruba 700 km, které musely čtyřčlenné týmy ujít, projet na kole nebo přeplout na kajaku. Terén byl nejrozmanitější – od horských průsmyků po neproniknutelnou džungli. Žádná vnější pomoc, žádný technický dopravní prostředek.
Pro švédský tým však mělo ekvádorské mistrovství světa poněkud výjimečný průběh. Na jedné ze zastávek k odpočívajícím přišel špinavý toulavý pes neurčité rasy. Taková pouliční směska, samé bláto a plná parazitů. Žádostivě si svačící závodníky prohlížel. Kapitán týmu Mikael Lindnord nakonec neodolal a psovi hodil kousek masa. Zvíře se na sousto hladově vrhlo a závodníci si přitom všimli hlubokých ran na jeho hřbetu.
Zastávka však byla u konce; všichni sbalili, nasadili si batohy a Mikael na rozloučenou chlupatého tuláka pohladil. Ten zjevně nikdy nezažil lidskou péči a náklonnost a první teplý projev vůči němu se stal zlomem v jeho životě.





Pokračovat ve čtení Artur