Příběh veverky

Jmenuji se Pižlín a jak za malou chvilku zjistíte, nejsem tak úplně běžný člen typické české rodiny. Narodil jsem se celkem nedávno v dutině stromu. Jakého se mě neptejte, neboť jsem tehdy ještě prdlačku viděl. Jestli jsem měl nějaké sourozence? Tak to se mě také neptejte, páč si z té doby prdlačku i pamatuji. Vybavuji si jen změť zvuků, pachů a chuť něčeho dobrého od maminky na jazyku.
Jednou, to už mi pomalu pár dní přestávalo téci mléko po bradě, jsem se vydal na svoji osudovou vycházku po větvi, co rostla hned vedle vchodu do našeho vyhřátého pelíšku. Jenže co tehdy stromový čert nechtěl, padalo něco mokrého z nebe, já uklouzl a jako šiška sebou pleskl na zem do borůvčí pod stromem a přitom si dost natloukl hlavu. Když jsem se probral, byla už dávno tma. Stále padala voda z nebe a mně byla ukrutná, ale opravdu ukrutná zima. Navíc jsem měl hlad, jaký jsem ještě nezažil. Jenže, na rozdíl od pelíšku, tady nikde nebyla maminka a ani po dlouhé době volání nepřišla a nedala mi najíst. Ó, jak mě bylo smutno! Ó, jaký já měl strach!

Ráno jsem nakoukl z pod borůvčí, ale ihned jsem zalezl zpátky. To aby mě maminka našla. Přece mě musí hledat! Přešel den. A přešla noc. Stále padala voda. Začaly mě postupně opouštět síly. Hlad i žízeň byly tak veliké, že přemohly i strach a já se vydal hledat náš pelíšek. Neměl jsem dost síly na to, abych vylezl na strom, a tak jsem hledal dole na zemi. Když už jsem sotva pletl nohama, prochladlý až na kost, dorazil jsem na kraj lesa. Byla tam silnice a za ní malý hustý keř, do kterého jsem se rozhodl schovat a počkat, až mě najde maminka. Byl jsem asi tak v půlce silnice. Zpoza zatáčky vyjelo auto, a i když jelo skoro příkopem, minulo mne ani ne o veverčí chlup. V tu chvíli jsem byl už tak slabý, že jsem se jen pomalu napůl sunul, napůl plazil.
Auto zastavilo, vylezl z něj člověk a zamířil ke mně. Dostal jsem ještě větší strach a zmobilizoval poslední kapku energie a skákal ke svému keři. Ale ještě než jsem se tam dostal, mě chytl do ruky. Pokusil jsem se ho kousnout, ale jednak nebylo síly na rozdávání a jednak ještě pořádně nebylo čím. A tak jsem se zmohl jen na bezmocné poslední zvolání o pomoc, které stejně v dešti nikdo, krom mého uchvatitele, neslyšel, a tak jsem se odevzdal svému nejasnému osudu, zavřel oči a třásl se prokřehlý až na kost v jeho teplých dlaních.

Chvíli mě v autě zahříval, pak zabalil do kusu oblečení a položil na hřejivé sedadlo. Netrvalo dlouho a vysílením jsem usnul nebo možná ztratil vědomí. To už si moc nepamatuji. Když jsem přišel k sobě, držel mě v dlaních jiný člověk a nastavoval tu jednu stranu, za chvíli druhou příjemnému teplu sálajícímu z krbu. Pomalu jsem se přestával třást zimou a začal opět pociťovat obrovský hlad a žízeň, což na mně asi bylo dost vidět, protože jsem dostal banán s medem! Jaká tohle byla bašta! Sice jsem neměl sílu, abych jedl sám, ale o to se moje nová maminka postarala. Asi po pátém nášupu a neustálém prohřívání u ohně jsem krapet oschnul a vrátilo se mi alespoň tolik síly, abych ve svém novém domečku, kterým byla zimní kapuce s kožíškem, usnul a chrněl tak dlouho, jako v historii ještě žádná veverka přede mnou.

Velmi rychle jsem se začal zotavovat a nabírat nejenom sílu, ale i kila. No kila, spíše gramy, ale pro mě to bylo jako kila. Už za pár dní jsem začal vypadat jako doopravdická, sice ještě malá, ale přece jen veverka. Na svoji původní maminku jsem brzy zapomněl. I na okolnosti, díky nimž jsem se ocitl ve svém novém domově. Bylo to i tím, že jsem tu nebyl jedinou veverkou. A dokonce i když nejmladší, nikoli nejmenší.
Za pár dní jsem toho snědl víc, než hejno veverek v lese, a tak se ze mě stával pořádný veverčí chlapák. Tak dobrá, ne chlapák, ale veverčí kluk, předpuberťácký krasavec. A silák!

Abych nevyrostl v nevzdělanou veverku, rozhodl jsem se, že se budu okrajově věnovat umění. Například hudbě. Největší pokroky dělám u fujary. To je prostě nástroj hodný takového nadání a talentu, kterým jsem byl přírodou obdařen já. Jistě znáte ty šlágry jako třeba Šla veverka do zelí, Skákala veverka přes oves, přes zelenou louku či Běží veverka k Táboru? Ty jsou ode mne!

Věnuji se i sportu, což v případě veverky, není nic neobvyklého. Disciplína, v které opravdu vynikám, je chlazení břicha nebo odpočívání. V tom nemám konkurenci. Odpočívat je prostě potřeba. Testování postřehu mé lidské rodiny mě stojí spoustu sil. Aby jejich instinkty a ostražitost byly neustále v nejlepší formě, každou chvíli na ně číhám schován na skříni, za lustrem nebo za závěsem a pak ve chvílích, kdy to nejméně čekají, jim skočím na záda nebo ještě lépe na hlavu. Z ledničky je to taky super. Připadám si v těchto chvílích jako ta vesmírná potvora z filmu Vetřelec, když vyskakovala z vajec a přisávala se ubožákům k obličeji.

Mezi mé další oblíbené činnosti patří organizování pikniků. Dokud tu s námi ještě byl Burunprd, tak mi s tím usilovně pomáhal. Má starší kamarádka Pižla nikdy neodmítne. Obzvláště ne, když se mi podaří sehnat třeba čerstvé lískové ořechy. To si pak nacpeme břicha tak, že sotva dolezeme do pelíšků a tam vyspáváme do druhého dne.

Občas uteču ven, ale tlapku na srdce – nikdy to nevydržím déle než dva dny a pak se s prosíkem vracím domů. Prostě i u mě platí, že všude dobře, ale doma v dlani, co hladí po bříšku nebo nejlépe v koši na prádlo s kupou oříšků pod polštářem, je nejlépe.

Moje první (a doufám, že i poslední) tradiční thajská masáž

O Vánocích jsem v jednom dárku obálkového typu objevil poukaz na 60 minut tradiční thajské masáže. A protože konkrétní masážní salón je celkem vyhlášený, a tudíž hojně navštěvovaný, objednat se dalo nejdříve až za tři týdny. 
Jednadvacet dní uteklo rychleji, než řekneš Krleš, a už jsem stál na recepci. Na nevině vypadající otázku, jak intenzivní masáž si přeju, jsem samozřejmým až světáckým tónem opáčil, že “velmi intenzivní”. Vždyť je to za stejnou cenu, tak proč to nevyužít, že? V tu chvíli jsem se totiž ještě domníval, že hojně uváděné zkušenosti zákazníků tvrdících, že tento druh masáží je příjemný, bude v mém případě dle objednaného stupně tedy i velmi příjemný. Pravda, bylo mi krapet podezřelé, že si mě slečna za pultem napůl překvapeně a napůl podezíravě přeměřila okem, ale s drobným cuknutím levého koutku přece jen něco naťukala do počítače v mé objednávce. Pak mě odvedla do místnosti se skříní a dvěma velkými zlatými draky, u kterých se mi zdálo, že se na mě potutelně usmívají, snad až šklebí. No nic, řekl jsem si a začal se převlékat do přiložených šatů. Přitom jsem zjistil, že ponožky, které zcela určitě ještě doma byly v cajku, mají v místech, kde se u primátů na zadních končetinách nachází palec, natolik řídké tkanivo, že se již prakticky o tkanivu vlastně ani hovořit nedá. Dominantní prst o sobě dával jasně vědět. Ještě štěstí, že se masáž provádí bez nich! Po chvilce přišla pravá thajská masérka a usmívajíc se se slovy: “Dobydé” ukázala na zem, kde byla deka s polštáři.

Pokračovat ve čtení Moje první (a doufám, že i poslední) tradiční thajská masáž

Sobota s Pižlou

Vznáším se nad sluncem zalitou krajinou. Vlažný proud vzduchu mě hladí po tváři a já si prohlížím velikou lípu pod sebou. Zrovna se chystám k ladnému přistání v trávě vedle ní, když tu slyším vzdálené, ale přitom jasné “vrrk, vrrk” hned těsně vedle ucha. Lípa, stejně jako hřejivá krajina kolem mne, se rozpouští. Začínám si čím dál jasněji uvědomovat, že to byl sen. Opět “vrrk, vrrk” u pravého ucha. Tohle ale přece není sen. Mozek, pracující stále maximálně na 0,5% stále neví, co si myslet. Pracně vytahuji ruku z pod peřiny a prsty se pokouším nahmatat své ucho. Auu! V duchu vykřiknu a ucuknu spíše úlekem, než bolestí. A v tu chvíli mi to docvakne. Pižla! Sakra, já večer zapomněl zavřít dveře do ložnice. Ono vrrk, vrrk bylo vlastně “Dobré ráno” po veverkovsku. A aby nedošlo k mýlce, ryze z rozvernosti i radosti nad novým dnem se v opakovaném parakotoulu zakousává do mého prstu. A pak znovu a znovu. Pak za značného rachotu obíhá celou postel, třikrát podběhne pod ní, pětkrát vyskočí na parapet a z něho mě přímo na hlavu. A znovu a znovu. Tak tohle probere víc, než velký hrnek kafe. Ještě ho zkouším, jasně že marně, chytnout tu za letu, tu v běhu, což se mu moc líbí a pobízí ho k ještě větší rychlosti, větším skokům a tím pádem i razantnějším jeho dopadům na moji hlavu. Což o to, dopady jsou sice malým ranním šokem, ale odrazy jsou desetkrát horší. Člověk by nevěřil, jak je po ránu citlivá kůže, když si z ní dělá odrazový můstek energií plně nabitá veverka s drápky špičatějšími jak jehly.

Pokračovat ve čtení Sobota s Pižlou

…řekla: Ahoj, templáři! 2

Dnes přenecháváme slovo Matějovi, jehož pokračování příběhu s Amadeou si můžete stáhnout v odkazech na publikace čtenářů.

Vybrali jsme z něj kapitolu, která sice není zrovna pro knihu nejtypičtější, ale zato přesně zapadá do současného dění kolem sporu zlé České republiky a chudáka firmy Diag Human.














33.  kapitola
No vidíte, takhle hezky jsme si udělali pořádek nejenom v autech, ale Amadea mi „profesionálně“ vysvětlila, že Tantra je naprosto něco jinýho, než jsem tušil. Pak  nasedla do černokněžníka a byla pryč. V garáži zůstala bělounká chuligánka s modrým čírem, na kteréžto výměně jsem nejspíš vydělal majlant, neboť tahle kára je jeden z velmi perspektivních veteránů. S Amadeou je fakt sranda. A člověk se od ní hodně doví. Tedy pokud si ona v instruktorským zápalu nezačne plíst Sympatika s Parasymatikem. A taky je velmi štědrá, anebo spíše špatnej obchodník? To je fuk. Protože dokonalou třešničkou na dortu je u ní to, že se umí udělat vzácnou a ví, kdy se vypařit. A naprosto nechápu, čím si starej tajtrlík jako já zasloužil mít takovouhle kliku. Teda ženskou! No vidíte, je to jen pár hodin, co zmizela, a už mi chybí.


Pokračovat ve čtení …řekla: Ahoj, templáři! 2

A pak že prej hlavou zeď neprorazíš!

(povídka)

To byl zase dneska den! 
Moje unavené tělo se z posledních sil snaží
vydrápat z vany, utřít se, udělat pár kroků ke gauči a podlehnout
gravitaci. Snad už jen silou vůle přes sebe přehazuji deku a zavírám
oči. Několik minut si v hlavě organizuju dnešní dění. Určuji, co si
zapamatovat, co je nepotřebné a co snad raději zapomenu. Co jsem
zvoral a s čím jsem spokojen. 

Po chvíli si uvědomuji, že jsem již na hranici říše snů, a
možná už kousek za, což mě vrhá zpět do gaučové
reality. Následuje pár bdělých myšlenek, které se s přibývajícími
vteřinami opět stávají snově pokroucenými. Jsem již asi potřetí jednou
nohou v jednom a druhou v jiném světě, když si vzpomenu na svůj první a
doposud i poslední úspěšný vědomý výstup z těla před několika měsíci.
Stále ještě vzdáleně vnímám svoje ruce a nohy, které mají snad tunu, a trochu mě svědí
obličej, ale nemám již vůli pohnout ani jazykem. Je to ideální stav pro zopakování onoho mystického prožitku.

Po
okraji zorného pole, byť se zavřenýma očima, se mi v tomto týdnu už 
potisící mihne slunečně zářivá koule, o které nevím, co si myslet.
Nyní ležím na zádech. Pokouším se tedy ze svého těla odvalit bokem, protože zvednout se jsem líný i ve virtuálním světě. Jde
to velmi, velmi těžko. Rotujícím ramenem s sebou beru i deku a….
padám na hranu skleněného stolku vedle gauče. 

Tak to se tedy nepovedlo.
Vrátím se tedy zpět a po pár vteřinách se opět cítím jako vězeň ve svém
supertěžkém těle, a proto zkouším úhybný manévr znovu. Se stejným
výsledkem. Vleže na zemi pod stolkem vnímám deku, do které jsem se
půlobratem vlevo již docela zamotal. Tohle nemá cenu. Ještě se zmrzačím a
rozbiju nábytek. 

Ale počkat! Něco tu nehraje, jenže co?

Pokračovat ve čtení A pak že prej hlavou zeď neprorazíš!

Rozlité kafe – povídka

“Au! Hergot, co zase je?” projíždí mi hlavou, když se ohýbám, abych zapnul počítač. Už několik týdnů mě bolí hrudník, přičemž si nejsem vědom žádného úrazu ani ničeho jiného, co by mohlo být příčinou. Velmi zvláštní bolest. Spíše tlak na přesně ohraničeném místě. Nánosy prachu obalený ventilátor v notebooku vydává zvuky ne nepodobné na skřipci mučeného člověka a procesor se pomalu rozvzpomíná na to, proč tu vlastně je. Mám ještě spoustu času, než se jedničky a nuly dohodnou na spolupráci, a tak se chvíli snažím vnímat tlak na hrudi. Cítím se, jak kdyby na mně ležela těžká čínka. Od jednoho ramenního kloubu k druhému v přímém směru přes hrudník v šířce dvou-tří centimetrů. Takto přesně ohraničený tlak. Přemýšlím, zda jsem se někde neskřípl nebo nenarazil. Nic mě nenapadá. Pro tento nepohodlný až bolestivý pocit prostě nenacházím vysvětlení.

Pokračovat ve čtení Rozlité kafe – povídka

Rozhovory s Průvodcem 3#

: Prosím tě, můžeš mi vysvětlit, proč s někým Průvodce komunikuje více a s někým skoro vůbec? Znám lidi, kteří s tím svým mluví takřka verbálně, jako teď my dva, ale znám ještě více lidí, kteří by chtěli komunikovat, ale nedaří se jim to.


Průvodce: Nechci nic paušalizovat, takže budu mluvit jen za okruh lidí, které osobně znáš. Není mezi nimi nikdo, s kým by jeho Průvodce nekomunikoval nebo to jen, jak se říká, poflakoval. Naopak. Komunikace je natolik intenzivní, že často by se dalo říci nepřetržitá. Ale stejně jako mezi lidmi platí, že co člověk, to originál, tak obdobné je to i s Průvodci. Nejsme pro tento svůj účel – mimochodem jeden z mnoha – vyplivováni nějakou pásovou výrobou. Máme své osobité rysy. Lišíme se od sebe navzájem stejně jako vy lidé. Samozřejmě se teď nebavím o vzhledu, protože ten je iluzivní a často podmíněn danou situací. Bavíme se tu o podobě našeho vědomí, které je zformováno zkušenostmi, jichž jsme nabyli. To je to, co nás, ale stejně i vás, definuje. Nikoli však ve smyslu oddělení se od ostatních, nýbrž je to o rozmanitosti. Vesmír a Život je rozmanitost. Stereotyp sice ve hmotné úrovni má v jistých ohledech výhodu, ta však nikdy není nekonečná. Je omezena vnějšími vlivy a ty rozhodně nejsou stálé. I proto se stává, že u člověka dojde k výměně jeho Průvodce či Průvodců. Člověk se změní a směr, kterým se začne ubírat, si žádá Průvodce s jinými specifickými zkušenostmi.

Pokračovat ve čtení Rozhovory s Průvodcem 3#

Den jako každý jiný (volné pokračování povídky)

“Hej mladej, mazej na start, za chvíli to odmávnu!”

“Jakej start?” honí se mi hlavou, a tak se rozhlížím kolem. Vedle mě je v přikrčeném postoji nějaká zdařilá kopie Usaina Bolta navlečená do hasičské plné polní a napnuté obličejové svaly dávají tušit, že tohle nebude jen jako. Zrakem kloužu dál a před sebou rozeznávám nějakou dráhu. Na jejím konci v neidentifikovatelné vzdálenosti stojí hydrant. Vedle něj červený prapor. Stále nechápu. Za námi stojí vysoký muž, z kterého vyzařuje něco, co mi nedovolí sebemenší pokus o ústup po anglicku. Ono ani není zač se schovat. Kromě nás tří, dvou běžeckých tras, dvou hydrantů a dvou červených praporků tu není nic. A když říkám nic, myslím tím absolutní nic. Stále nechápu, ale netroufám se ani ptát se, protože cítím, že musím. Muž za námi pomalu zvedá ruku se startovací pistolí, zatímco v druhé palec pomalu stiskává stopky. Vzduchem suše práskne výstřel a kolega Bolt-hasič se snad dvěma skoky ocitá na konci dráhy u hydrantu. I když jsem stále přesvědčen, že jde o nějaký omyl, vrhám se vpřed. Cestou k mému hydrantu sleduji, co Usain dělá. Od startu rozbaluje hadici. 
“Do prkenný ohrady, kde mám hadici já?” Je to dobrý, konec té své svírám křečovitě v rukou, a tak pádím, co to dá. Kolega mezitím jediným mohutným mávnutím pracky, za kterou by se ani kalifornský guvernér za mlada nemusel stydět, odšroubovává kryt a stejným gryfem našroubovává hadici. Dotahuje a maže zpět na start. Já teprve dobíhám k hydrantu a snažím se povolit krytku. Nejde to. Tak položím hadici a zkouším to oběma rukama. 

Knihovna

“To byl zase náročný den,” víří mi hlavou, ale i přes to se pomalu propadám do světa snů. Ještě vzdáleně zaslechnu, jak u sousedů štěká pes, a už jsem přímým účastníkem volného pádu králičí norou.
“Zdědila jsi veliké bohatství,” říká mi kdosi, koho nevidím, ale jasně cítím jeho přítomnost. Ano, znám ho. Už několikrát mne ve snech chránil. Když jsem ho viděla poprvé, zjevil se za mými zády jako veliká bytost s křídly, kterými mne v největším nebezpečí obklopila a chránila před útoky nenávistných kreatur. Nepamatuji se, kdy jsem se cítila ve větším bezpečí, než pod jeho křídly.
“Pojď,” zaznělo mi v hlavě a já šla, i když jsem nikoho neviděla. Stačilo, že jsem cítila jeho přítomnost. 
Došli jsme ke starému domu. Náhle stojím v nějaké místnosti. Je osvětlena nespočetnými umě kovanými velikými svícny. Stěny obložené dřevem s vyrytými ornamenty. Jedna je však jiná. Tvořena mnoha kameny se specifickými symboly. Bylo mi jasné, že jsou to dveře chráněné jedinečnou kombinací znaků.
“Vše, co najdeš za těmito dveřmi, je tvé. Máš na to nezadatelné právo!” zaznělo za mnou. Prudce jsem se otočila. Přede mnou stáli dva starší muži s plnovousem. Vyzařovalo z nich přátelství, ale i moudrost, radost ze setkání i trocha zvědavosti. Právě ta zvědavost mířila k dalším jejich slovům:
“Vzpomeň si. Ty víš, jak ty dveře otevřít.”

Pokračovat ve čtení Knihovna

Za devatero horami, …

Za devatero horami, devatero řekami bylo jedno velké království. Ale nebylo to obyčejné království. Bylo to kouzelné království, protože tam bylo možné opravdu všechno. Jeho velmi hloupý král uměl občas pobavit celou zem:


“Jednou z úžasných věcí na knihách je, že jsou v nich někdy fantastické obrázky.”
“To je jasně rozpočet. Je v tom spousta čísel.”
“Vím, že lidské bytosti a ryby spolu mohou žít v míru.”
“Nedopodcenili mě.”
“Většina Iráčanů chce žít v mírovém, svobodném světě. A my je najdeme a postavíme před soud.”
“Chci poděkovat svému příteli, senátoru Billu Fristovi, že se k nám dnes připojil. Vzal si texaské děvče, víte. Karyn je tu s námi také. Západotexaské děvče, přesně jako já.”
“Naši nepřátelé jsou vynalézaví a nápadití, a my také. Nepřestávají vymýšlet nové způsoby, jak ublížit této zemi a jejím lidem, a my také.”
“Příliš mnoho dobrých lékařů odchází z oboru. Příliš mnoho porodníků a gynekologů nemůže praktikovat svou lásku k ženám po celé zemi.”
“Nebylo vždy jasné, že Spojené státy a Amerika budou mít přátelské vztahy. Koneckonců 60 let jsme spolu vedli válku, před 60 lety jsme spolu vedli válku.”
“Víte, jedním z mých nejtěžších úkolů je spojit Irák s válkou proti terorismu.”
“Budu už dávno pryč, až nějaký chytrý člověk přijde na to, co se tady v Oválné pracovně stalo.”
“Fakt, že koupili ten stroj, znamená, že ho někdo musel vyrobit. A když někdo vyrobí nějaký stroj, znamená to, že ve výrobně strojů jsou pracovní místa.”

Pokračovat ve čtení Za devatero horami, …