2022 aneb konec maškarního bálu

Vzpomněl jsem si na jeden zdejší příspěvek starý 10 let. Nedalo mi to a oprášil jsem ho.

 

Osobně toto období vidím jako konec maškarního bálu. Dobu, kdy dochází k odhazování škrabošek, kostýmů a hlavně scénářů rolí, které představovaly, a začínáme být sami sebou. Někdo zjišťuje, že hrál roli sobě na hony vzdálenou, jiný nepozoruje nic, protože hrál sám sebe. Kapela již sklízí své instrumenty, uklízecí četa vyhrnuje rukávy a pouští se do díla. Většina tanečníků, už bez kostýmů, opustila sál. Jen pár náladou opojených ještě s doznívající ozvěnou posledních melodií tančí a křečovitě si užívá přidělené role. Ale nakonec všichni bez výjimky budou muset ukázat svoji tvář. Sál se opouští bez kostýmů, to je pravidlo pořadatele.

 

CO VY NA TO? 7

Nepříjemné údaje o černobylské katastrofě
Na žádost kolegů z Esquire Alexander Berezin rozebral toto obtížné téma a vysvětlil, jak radiace ovlivňuje člověka, kolik životů si Černobyl ve skutečnosti vyžádal a proč jedním z nejstrašnějších důsledků atomové katastrofy v Pripjati je zpomalení vývoje jaderné energie.
Začnu tím hlavním – rozporem mezi veřejným míněním o účincích záření a skutečnostmi získanými v důsledku výzkumu (a tento rozpor je tak velký, že byli překvapeni i samotní vědci – důkazy jsou ve většině zpráv).
Po jaderné katastrofě u Pripjati radiace zabila asi 4000 lidí. Po ní se nevyskytly žádné vrozené deformace dětí, nedošlo ani ke snížení jejich mentálních schopností, stejně jako k nim nedošlo po Hirošimě a Nagasaki. V uzavřené zóně Černobylu také nejsou žádná mutantní zvířata. Existuje však značný počet lidí, kteří vytvořili a podpořili černobylské mýty, a tím se nepřímo provinili předčasným koncem tisíců lidských životů. Smutným výsledkem je, že většina obětí černobylské katastrofy zemřela na běžný strach, a to navzdory skutečnosti, že netrpěli radiací spojenou s nehodou.
Pod pojmem radiace bude dále v textu myšleno ionizující záření. To může na člověka působit různými způsoby: při velkých dávkách způsobuje nemoc z ozáření, jejímiž prvními příznaky jsou nevolnost a zvracení a pak následuje zasažení řady vnitřních orgánů. Samotné ionizující záření na nás působí stále, ale jeho hodnoty jsou obvykle malé (méně než 0,003 sieverta ročně). Takové dávky zřejmě na lidi nemají znatelný vliv.
Existují místa, kde je záření pozadí mnohem vyšší než obvykle: v íránském Ramsaru je to 80krát vyšší než celosvětový průměr, ale úmrtnost na nemoci obvykle spojované s radiací je tam ještě nižší než v jiných částech Íránu a ve většině regionů světa.
Vysoké dávky záření – zejména ty, které proběhly v krátkém čase – však mohou způsobit velké poškození zdraví. Po atomových útocích v Hirošimě a Nagasaki zemřelo mnoho tisíc lidí na nemoc z ozáření. A co víc, u pacientů, kteří přežili rakovinu, byla o 42 % vyšší pravděpodobnost, že jí znovu onemocní, než u jejich vrstevníků v jiných nebombardovaných městech Japonska. Ti, co v Hirošimě a Nagasaki přežili rakovinu již dříve, vykazovali průměrnou délku života o jeden rok nižší než japonská populace jiných měst stejného období.
Pro srovnání: v Rusku se v letech 1986 – 1994 průměrná délka života snížila šestinásobně oproti Japoncům, kteří přežili Hirošimu.
Kolik obětí měl Černobyl: milion nebo více?
V roce 2007 zveřejnila skupina ruských vědců ve vydavatelství newyorkské akademii věd knihu “Chernobyl: Consequences of the Catastrophe for People and the Environment” (“Černobyl: Důsledky katastrofy pro lidi a životní prostředí”). V ní porovnávali úmrtnost v „černobylských“ zónách bývalého SSSR před rokem 1986 a po něm. Došli k závěru, že během dvou desetiletí vedla černobylská katastrofa k předčasné smrti 985 tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že určitý počet obětí mohl být mimo černobylské zóny (došlo přece k migraci z nich do jiných oblastí), mohl tento údaj podle autorů knihy přesáhnout milion.
Vyvstávají však otázky: proč autoři knihy, známí vědci, členové Ruské akademie věd, ji nenapsali a nepublikovali v Rusku? A proč v publikaci nejsou žádné recenze jiných vědců – koneckonců, otázka milionů obětí Černobylu je přece pro společnost nesmírně důležitá!
Odpověď na tuto otázku přinesla řada knižních recenzí, které se objevily v anglické vědecké literatuře. Drtivá většina těchto recenzí je zničující: jejich autoři opakují jednoduchou myšlenku, že není správné porovnávat úmrtnost v SSSR před rokem 1986 a po něm. Důvodem je to, že po rozpadu SSSR se průměrná délka života zkrátila na všech jeho bývalých územích. V roce 1986 byla průměrná délka života v RSFSR 70,13 let a v roce 1994 již byla jen 63,98 roku. Dnes je dokonce i na Papui-Nové Guineji průměrná délka života o dva roky delší, než tomu bylo v Rusku a na Ukrajině v 90. letech.
Pokles byl velmi prudký – v zemích zasažených Černobylem se průměrná délka života za pouhých osm let zkrátila o 6,15 roku. Úrovně dožití v době před katastrofou poblíž Pripjati se Rusku podařilo znovu dosáhnout až v roce 2013, tedy o 27 let později. Po celou tu dobu byla úmrtnost nad sovětskou úrovní. Naprosto stejný obraz byl i na Ukrajině.
Ale příčina tam byla zcela jiná, než v Černobylu: k prudkému poklesu došlo i mimo zónu znečištění, a dokonce i mimo evropskou část Ruska. A to je pochopitelné: SSSR se zhroutil všude, nejen tam, kde spadly radionuklidy ze čtvrtého energobloku. To znamená, že kniha ruských vědců připsala nadměrnou úmrtnost s přibližně milionem „zemřelých“, k níž došlo v důsledku úpadku a zhroucení SSSR, následkům atomové katastrofy, a předstírala, že se jedná o působení radiace. A pak je jasné, proč by nemělo smysl publikovat takové tendenční dílo v ruštině: bylo by prostě na posměch.
Kolik lidí tedy bylo skutečně zasaženo
Dnes, stejně jako v roce 1986, platí, že skutečně nebezpečná dávka záření, která může vést k nemoci z ozáření nebo jiným akutním formám onemocnění, je 0,5 sievertu ročně (jedná se zejména o normy NASA). Po této hodnotě začíná růst počtu případů rakoviny a dalších následků radiačního poškození. Dávka 5 sievertů za hodinu už je obvykle fatální.
V Černobylu dostaly dávku nad polovinu sievertu maximálně stovky lidí. U 134 z nich propukla nemoc z ozáření, 28 z nich zemřelo. Po nehodě zemřeli ještě další dva lidé na mechanická poškození a jeden na trombózu (spojenou se stresem, nikoli s radiací). Celkově bezprostředně po nehodě zemřelo 31 lidí – to je méně než po výbuchu na Sajano-Šušenské vodní elektrárně v roce 2009 (75 osob).
Radionuklidy emitované během nehody měly znatelný karcinogenní účinek – a byl to on, kdo byl nejmasívnějším škodlivým faktorem havárie. Zdálo by se dost jednoduché spočítat, kolik lidí zemřelo na rakovinu tam, kde zapůsobil „černobylský“ spad, před rokem 1986, a porovnat údaje s úmrtími na rakovinu po tomto roce.
Problém je však v tom, že výskyt rakoviny po roce 1986 rostl a roste mimo černobylskou zónu, a to dokonce i v Austrálii nebo na Novém Zélandu – v oblastech, které nebyly radionuklidy čtvrté černobylské energetické jednotky ovlivněny. Vědci již dlouho uvádějí, že rakovinu způsobuje v současném způsobu života stále častěji něco jiného, co však nebylo plně pochopeno. Je jen jasné, že tento proces probíhá i v těch částech světa, kde jaderné elektrárny vůbec neexistují.
Naštěstí však máme i ​​jiné metody počítání, které jsou daleko poctivější. Nejnebezpečnějším radionuklidem černobylské havárie byl jód-131, velmi krátkodobý izotop, který se rychle rozpadá, a proto poskytuje maximální úroveň jaderného štěpení za jednotku času. Hromadí se ve štítné žláze. To znamená, že většinou rakovin – včetně těch nejtěžších – by měla být postižena právě štítná žláza. Do roku 2004 bylo hlášeno celkem 4 000 případů těchto typů rakoviny, většinou u dětí. Tento typ rakoviny je však nejsnadněji léčitelný – po odstranění žlázy prakticky nedochází k relapsu. Zemřelo pouze 15 ze 4 000 případů.
Světová zdravotnická organizace téměř 20 let shromažďovala data a vytvořila modely, aby pochopila, kolik lidí mohlo zemřít na jiné druhy rakoviny. Na jedné straně je pravděpodobnost jakékoli rakoviny u obětí Černobylu daleko nižší než rakovina štítné žlázy, ale na druhé straně se jiné typy rakoviny léčí daleko hůře. Organizace tedy dospěla k závěru, že celkový počet černobylských obětí rakoviny a leukémie za celou dobu jejich života bude méně než 4 000 lidí.
Shrnutí: kterýkoli lidský život je cenný a čtyři tisíce – to je opravdu velmi vysoké číslo. Počet obětí leteckých katastrof ročně kolísá. Například v roce 2016 při nich zahynulo po celém světě 303 osob. Dá se tedy říci, že Černobyl měl tolik obětí jako všechny letecké katastrofy za dlouhou řadu let. Hrozivě vypadají události v černobylské jaderné elektrárně i na pozadí jaderné energetiky obecně: všechny známé nehody ve všech ostatních jaderných elektrárnách na planetě zabily jen několik lidí. Černobyl tedy představuje 99,9 % všech obětí jaderné energetiky v celé její dlouhé historii.
Jak strach ze záření, a ne záření samotné, si vyžádalo několik stovek tisíc životů
Bohužel však tyto 4000 jsou pravděpodobně jen menšina obětí černobylské havárie. V roce 2015 vědecký časopis Lancet publikoval článek, který uvádí, že hlavní důsledky jaderných havárií jsou psychologické povahy. Lidé totiž většinou plně nechápou, jak funguje záření, a nevědí, že v médiích je počet obětí obvykle přehnaný. Zdrojem znalostí o atomové hrozbě jsou bohužel často hollywoodské sci-fi filmy o postjaderné apokalypse, kde můžete vidět mutanty i sto let po jaderné katastrofě.
V roce 1986 se proto mnoho těhotných žen v Evropě obávalo, že by černobylské emise vedly k deformacím jejich nenarozených dětí. Šly tedy do nemocnic a požadovaly potrat. Podle vědeckých prací na toto téma bylo v Dánsku asi 400 „černobylských“ potratů, v Řecku – 2500. Podobné jevy byly zaznamenány i v Itálii a dalších západoevropských zemích. Autoři řecké studie poznamenávají, že tato čísla jsou pro poměrně malou zemi vysoká, a proto jsou v zásadě slučitelná s předběžnými odhady IAEA, podle nichž Černobyl způsobil 100 – 200 tisíc potratů vyvolaných jen strachem z vrozených malformací.
Ve skutečnosti však nebyly po Černobylu takové deformity registrovány nikde. Všechny vědecké práce na toto téma jsou jednomyslné: prostě neexistovaly. Ze zkušeností s radiační terapií rakoviny je známo, že velká dávka záření přijímaná těhotnou ženou může způsobit deformace jejího nenarozeného dítěte – ale pouze opravdu velká dávka, řádově desetiny sieverta. Aby jimi byla ohrožena, musela by tato těhotná žena bezprostředně po nehodě navštívit přímo území jaderné elektrárny. Protože mezi likvidátory žádné těhotné ženy nebyly, žádné studium zvýšeného počtu deformit neproběhlo, a tak ani nemohly být zaznamenány žádné výsledky – nejen v Evropě, ale ani mezi ženami z evakuační zóny.
Upřímně doufáme, že odhady IAEA týkající se 100 – 200 tisíc „černobylských“ potratů jsou přehnané a že jich bylo ve skutečnosti podstatně méně. Bohužel to však je těžké říci s jistotou, protože v SSSR v roce 1986 nebyly ty, kdo si přály podstoupit potrat, dotázány na důvody svého rozhodnutí. A přesto, soudě podle počtu v relativně malém Řecku a Dánsku, je počet potratů způsobených iracionálním strachem z nehody mnohem vyšší než počet obětí samotné nehody.
Současně lze tyto důsledky těžko připsat pouze havárii reaktoru. Spíše jde o oběti vzdělávacího systému, oběti manipulativních filmů a médií, které ochotně šířily dobře prodávané filmy a články o hrůzách radiace a deformaci novorozenců, které by měly způsobit.
Genetické vady a neplodnost způsobené zářením
Často se uvádí, že záření může zvýšit pravděpodobnost neplodnosti těch, kdo jím byl zasaženi, nebo způsobit genetické vady jejich dětem. To je samozřejmě docela možné a ukazují to případy intuitivní radioterapie těhotných pacientek s rakovinou. To však předpokládá poměrně vysoké dávky záření: plod je chráněn před ionizujícím zářením tělem matky a placenta snižuje množství radionuklidů, které se mohou dostat do něj od matky. Vážné poškození plodu může způsobit radiační dávka 3,4 – 4,5 sievertu – tedy takového, po kterém není ani pro člověka, tím spíše pro ženu (považovanou za méně odolnou vůči záření) pravděpodobné přežít.
I po útocích v Hirošimě a Nagasaki průzkum mezi 3 000 těhotnými ženami vystavenými maximální úrovni radiačního poškození neprokázal nárůst počtu vrozených vad u jejich dětí. Pokud v Hirošimě mělo v prvních letech po atomovém bombardování 0,91% novorozenců vrozené vady, pak například v Tokiu (kde k žádným atomovým výbuchům nedošlo) – 0,92%. To samozřejmě neznamená, že pravděpodobnost vrozených vad po jaderném bombardování klesá, ale jen to, že rozdíl 0,01% je příliš malý a může být způsoben náhodou.
Vědci předpokládají, že teoreticky k defektům způsobeným radiací může dojít: některé modely ukazují, že u těhotných žen, které byly v blízkost jaderného výbuchu, může dojít k nárůstu počtu defektů – 25 případů na 1 milion porodů. Problém je však v tom, že ani po atomových útocích, ani po Černobylu se nevyskytoval milion těhotných žen v zóně vážného radiačního poškození. Z tisíců dostupných těhotenství je téměř nemožné statisticky spolehlivě detekovat účinek na 25 milionů.
Populární názor, že žena se může stát neplodnou v důsledku záření, také výzkum nepotvrzuje. Jsou známy ojedinělé případy neplodnosti z ozáření – po radiační terapii rakoviny, kdy se do vaječníků přivádí obrovská, ale striktně lokalizovaná dávka ionizujícího záření. Problém je v tom, že během jaderného útoku se záření dostává do celého těla ženy, zatímco při radioterapii se záření používá pouze přísně cíleným způsobem. Dávka potřebná ke způsobení neplodnosti je tak vysoká, že člověk s největší pravděpodobností dříve zemře.
Vyvstává tedy přirozená otázka: pokud všechny vědecké práce na toto téma naznačují absenci pozorovaných abnormalit u novorozenců a nulové šance na sterilizaci radiací – odkud společnost přišla s myšlenkou, že záření masivně vede k neplodnosti dospělých a deformacím dětí?
Je ironií, že důvody pro to spočívají v populární kultuře. V první polovině minulého století byly záření (také se tomu říkalo rentgenové záření) připisovány magické vlastnosti. Věda té doby neměla přesné údaje o účincích radiace na člověka – Hirošima se ještě nestala.
Proto se rozšířil názor, že i jeho malá dávka může z dítěte udělat mutanta nebo z potenciální matky neplodnou ženu. V letech 1924 – 1957 se v rámci eugenických programů „začištění“ geneticky „nesprávných“ nastávajících matek (duševně nemocných a dalších) ve Spojených státech dokonce pokusili takové ženy sterilizovat radiací proti jejich vůli. Takové experimenty však měly směšný výsledek: více než 40 % „sterilizovaných“ úspěšně porodilo zdravé děti. A dětí by bylo ještě víc, nebýt skutečnosti, že mezi násilně sterilizovanými bylo mnoho žen, které byly drženy v psychiatrických zařízeních, a proto měly omezený přístup k mužům. Jak vidíme, rozsah mýtu o „sterilizaci“ a „znetvoření“ zářením byl obrovský ještě před pádem první atomové bomby.
Je možné pokládat jadernou energii za relativně bezpečnou?
Abychom dobře pochopili, jak velké jsou následky černobylské katastrofy pro energetický sektor, je nutné porovnat počet obětí událostí z roku 1986 s počtem obětí jiných druhů energie.
To není tak těžké. Podle obecně přijímaných amerických odhadů úmrtí občanů USA na emise z tepelných elektráren ve Spojených státech na ně předčasně umírá 52 tisíc lidí ročně. To je jen něco málo přes 4 000 za měsíc, což je více než jeden Černobyl za měsíc. Tito lidé zpravidla umírají bez sebemenší představy o tom, proč se jim to děje. Na rozdíl od jaderné energie s jejím zářením je dopad výroby tepelné energie na lidské tělo pro lidstvo málo známý.
Hlavním mechanismem působení tepelných elektráren na zdraví jsou mikročástice o průměru menším než 10 mikrometrů. Člověku projde plícemi 15 kilogramů vzduchu denně a všechny částice menší než 10 mikrometrů jsou schopny vstoupit do jeho krevního oběhu přímo plícemi – náš dýchací systém prostě nemůže filtrovat tak malé předměty. Cizí mikročástice způsobují u lidí rakovinu, kardiovaskulární onemocnění, ale i mnohé další zdravotní problémy. Náš oběhový systém není stavěn k přenášení cizích mikročástic a ty proto vytvářejí krevní sraženiny, jež mohou fatálně ohrozit srdce.
V případě Černobylu není známa žádná žena, která by dostala dávku nejen 3,4 – 4,5 sievertů, ale ani desetkrát menší. Pravděpodobnost vrozených vad u dětí zde proto byla ještě nižší než v Hirošimě a Nagasaki, kde byly těhotné ženy, které dostaly dávku více než polovinu sievertů. Bohužel v naší zemi (RF) neexistují studie o počtu lidí, kteří každoročně zemřou na následky provozu tepelných elektráren. V USA jsou však „normy“ úmrtí lidí z provozu tepelných elektráren sledovány již po dlouhou dobu.
Nejčistším typem z nich jsou plynové tepelné elektrárny, které zabíjejí pouze 4 000 lidí na bilion kilowatthodin, uhelné elektrárny minimálně 10 tisíc obětí při odpovídajícím výkonu. V naší zemi produkují tepelné elektrárny 0,7 bilionu kilowatthodin ročně, z nichž některé jsou stále uhelné. Soudě podle amerických „standardů“ by ruský tepelný energetický průmysl měl každoročně zabít tolik lidí, kolik jich zabila jaderná energie v celé své historii. Jaderná energie, s přihlédnutím k obětem Černobylu a Fukušimy, totiž dává úmrtnost 90 úmrtí na bilion kilowatthodin produkce.
To je desetkrát méně než u tepelných elektráren na plyn (připomeňme: 4 000 za bilion kilowatthodin), více než stokrát méně než v případě uhelných tepelných elektráren a 15krát méně než u vodních elektráren (1400 úmrtí na bilion kilowatthodin, zejména při zničení hráze a následném zaplavení). Větrné turbíny byly v roce 2010 odpovědné za 150 úmrtí na bilion kilowatthodin – tolik lidí zahynulo během jejich instalace a údržby.
Solární panely instalované na střechách domů se také neobejdou bez havárií a jsou pětkrát méně bezpečné než jaderné elektrárny, protože v důsledku jejich zřícení došlo ke 440 úmrtím na bilion kilowatthodin výroby. Velmi špatná je situace s tepelnými elektrárnami na biopaliva: produkují více pevných nečistot a mikročástic než plynové a uhelné a zabíjí 24 tisíc lidí na bilion kilowatthodin výroby.
Graf NASA o počtu každoročních úmrtí, kterým by se jaderné elektrárny mohly vyhnout vytlačením nebezpečnějších tepelných elektráren. Je jasně vidět, že v 21. století mluvíme o 80 000 životech ročně.
Skutečně bezpečné jsou pouze velké solární elektrárny: jejich panely jsou instalovány v nízkých nadmořských výškách a počet úmrtí během jejich výstavby je mizivě malý. Podle výzkumníků z NASA celkový počet úmrtí, kterým jaderné elektrárny zabránily tím, že nahradily elektrárny tepelné, činil jen do roku 2009 1,8 milionu.
O tom všem se však mimo vědecké kruhy nic neví, protože vědecké časopisy jsou psány odborným jazykem plným odborných termínů, pro veřejnost málo srozumitelným. O černobylské havárii se však na druhé straně mluví hodně a informace jsou pularizačními médii na rozdíl od vědeckých článků podávány srozumitelně a jednoduše.
Případ černobylské havárie proto výrazně zpomalil výstavbu jaderných elektráren jak v SSSR, tak i v zahraničí. Navíc to zřejmě udělal neodvolatelně: můžeme téměř s jistotou říci, že ani většina médií ani kinematografie nikdy nebudou informovat o jaderných elektrárnách jinak než dnes.
Scénáristé totiž nečtou vědecké články. Proto podíl jaderné energie na světové produkci s jistotou stagnuje a bude stagnovat i nadále. Současně roste světový energetický průmysl, takže jaderné elektrárny jsou nahrazovány energií produkovanou plynem a zatím v menší míře i větrem a sluncem. Zatímco alespoň větrné elektrárny a solární panely (kromě těch na střechách) jsou relativně bezpečné, pak plynové tepelné elektrárny zabíjejí lidi desetkrát účinněji než jaderné.
Černobyl tak zabíjí nejen strachem – jako v případě bezdůvodných potratů v roce 1986, ale také tím, že zpomalil vývoj relativně bezpečné jaderné energie. Je těžké vyjádřit výsledky této inhibice v přesných číslech, ale mluvíme o stovkách tisíc životů.
Materiál byl poprvé publikován na stránkách Esquire.ru
překlad: Vlabi

Umíš diskutovat?

Z mého úhlu pohledu diskuze pod články na internetu v 90%, ale spíše ještě častěji, nejsou diskuzemi jako takovými a obecně z povahy současného do debat zasahujícího člověka vlastně ani diskuzemi býti nemohou. 

Nejprve, co diskuze vlastně je?
Udává se, že “je věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí”
Už si ani nepamatuji, kdy jsem někde na internetu zaznamenal diskuzi, která by takovou diskuzí opravdu byla. V reálu, kdy jde o hovor mezi čtyřma a více očima, může být situace o ždibec lepší, ale na internetu, kde se účastníci téměř výhradně osobně neznají a vystupují v anonymitě, je to bída.
Jde o to, že v tomto virtuálním prostředí se diskuzí (aspoň to tak vnímám) zúčastňují především a téměř výhradně ti, kteří diskutovat ve skutečnosti nechtějí. Často si toho ani nejsou přímo vědomi nebo si to nechtějí přiznat. Do tzv. diskuze přispívají hlavně ti, kteří se směrem, kterým se ubírá, cítí ohroženi, protože téma odporuje jejich přesvědčení, jejich světonázoru a vstupem do diskuze chtějí své vidění světa obhajovat. Nebo naopak do diskuze přispívají, jak já říkám, přitakávači, kteří s daným tématem souzní a buď z radosti nebo ze skryté obavy se svojí podporou v diskuzi snaží svůj světonázor podpořit. Pak se tvoří skupiny lidí, které by se z jistého pohledu daly označit sektami.

Pokračovat ve čtení Umíš diskutovat?

Duch vs člověk

Žij tady a teď…
Buď pevně ukotven…
Neulétej v myšlenkách…
Vychutnávej přítomný okamžik…
Stůj nohama na zemi…
 
Další a další rady podobného rázu lze najít snad v každé ezoterikou šmrncnuté knize, na každém duchovně zaměřeném semináři, kde v každém rohu stojí minimálně metrový krystal. Lze o ně škobrtnout na každém nesmrtelností či nehmotnými sférami se zaobírajícím webu. Jak se znám, tak jsem něco z toho v minulosti zde, tváříc se moudře, utrousil nepochybně i já.
Myslím si, že vím, co tím autoři těchto rad a určitě i zkušeností, myslí. Co je k tomu vedlo i proč to dál šíří. S trpělivostí mi ale prosím dovolte kraťoulinké michalovsky rebelské zamyšlení, možná i pokus o popsání reálné možnosti, ale rozhodně ještě ne zcela osobní poznání. I když třeba přihořívá. A nebo naopak – samá voda 🙂

Pokračovat ve čtení Duch vs člověk

CO VY NA TO? 2

Bít či nebít? Toť otázka 🙂


Dovolím i do placu předhodit trochu filosofické, trochu theologické a kdo ví, třeba i trochu téma ze Života. Poňoukl mě k tomu rozhořčený anonymní komentář pod článkem o Matce Tereze. Zkus se, čtenáři, zamyslet nad následujícím dilematem:
 
Je správné či nesprávné konat dobré věci ze zištných důvodů? (rozuměj nedobrých / zlých / chamtivých / vypočítavých atd.)
 
Je správné či nesprávné konat nedobré věci z nezištných důvodů? (rozuměj dobrých)
 
Uvedu příklady, ale určitě tě napadne kupa jiných a lepších. Je správné vystavět na vlastní náklady dětský domov, nemocnici, útulek aj. s vidinou tučných dotací a jiných zisků či výhod? Nebo je raději nepostavit? Lze o takovém člověku, že je to dobrý člověk, protože postavil domov pro opuštěné děti?
 
Je správné ublížit nebo i třeba zabít “nedotknutelného” člověka, který ubližuje druhým? (nikdo jiný s tím nic totiž dělat nehodlá a zákon se dívá jinam) Nebo si tzv. “uchovat čistou karmu” a starat se o své? Lze o člověku, který takto druhému ublížil nebo ho dokonce zabil, říci, že je to špatný člověk?
 
Který úhel pohledu má třebas u příkladu dětského domova “větší váhu”? Pohled zištného podnikatele nebo pohled osiřelých dětí? Má vůbec některý z těch pohledu větší váhu, než druhý nebo nikoli? A jak se na tyto pohledy asi dívá Vyšší inštance? 🙂
 
 

Není paranoia jako paranoia

Ať kliknu, kam kliknu, téměř vždy se na právě zobrazené stránce za poslední tři-čtyři dny objeví nějaká ta zmínka o průšvihu, který má CIA kvůli únikům dat díky WikiLeaks. Všude jsou rozebírané šokující informace o tom, jak je lidstvo sledováno moderní technologií a to včetně televizorů. 
Pro mě je spíš  šokující především to, že něco takového je dnes ještě pro někoho šokující. Ale to je vedlejší. 
Není tomu tak dávno, co bych se i já zde na blogu svezl na tsunami těchto “šoků” a vypustil nějakou tu v paranoidně založených lidech děs a hrůzu budící zprávu o šmíráckých mobilech, tabletech, televizích, ledničkách a snad i fénech a chytrých nůžkách na nehty. Jenže čas plyne a s ním přicházejí zkušenosti, znalosti a vědomosti, které někdy zpřesňují, jindy poopravují, a občas dokonce zcela na rub obracejí vidění a vnímání toho či onoho. A tak se to, co se sledování člověka technologiemi v duchu NWO týče, přihodilo i mně.

Pomalu odchází doba, kdy jsem se sakra rozmýšlel, co komu a zda vůbec napíšu do SMS, mailu nebo co řeknu do telefonu. Stejně tak i obavy z odposlechu vedoucí k vypínání všeho, co může mít “uši”, pokud to nutně zrovna nepotřebuji používat. Už si nedělám příliš starosti z toho, co na mě může “někdo” (to jako ONI) vyštrachat. A to nikoli z důvodů, které stále ještě asi většina populace uvede:Proč by mi mělo sledování vadit, když nedělám nic špatného?” 
Kdepak, to není ten důvod.

Pokračovat ve čtení Není paranoia jako paranoia

“Má dáti – dal” z pohledu vyšších zákonitostí

Jistě jste už nesčetněkrát narazili na pojmy jako “lepší dávat, nežli brát”, “dávej bez očekávání odměny”, “cokoli dáš, vrátí se ti desetkrát” a další na podobné téma. Celý život jsem v tom měl celkem jasno a ani mě nenapadlo, že skutečnost může být na hony vzdálená informacím, kterých je v tomto směru více než dost. A když ne vzdálená, tak že to může být celkem i ne zcela jednoduchá věc. Alespoň v počátcích, než do toho zvídavý informační nenasyta jako já začne sice rozmazaně, ale krapátek vidět. Tedy ne že by mi tato moudra vnikla do kebule sama od sebe, jako třeba Newtonovi gravitační zákon pod zralou jabloní, to jistě ne. Ale mám ždibec toho pokakaného štěstíčka, že se motám kolem lidí, kteří takzvaně vědí a občas pod mým dotěrným tlakem nevydrží a utrousí tu jedno, jindy dvě, a když se opravdu rozpovídají, tak i tři slova, která zkombinována dohromady a vyslovena v ten správný okamžik mají i několik vrstev pořádné porce informací, jež mne často zasáhnou jako přesně mířená rána kladivem.

A zrovínka na téma “má máti – dal”, které jsem měl v malíku, alespoň jsem si to myslel, se mi dostalo nedávno takového vysvětlení. Nějakou dobu jsem se s ním nemohl popasovat a považoval jsem ho za mylné, protože na první pohled vypadající tvrdost, pro někoho možná bezohlednost, nemůže být přece možná. Avšak jak jsem to v makovici přehazoval ze strany na stranu, postupně jsem začal vidět, že Vesmír opravdu ve své podstatě nerozlišuje dobro a zlo, nýbrž rovnováhu a vychýlení z ní a na toto vychýlení potom reaguje zákony, které člověk s nedostatkem nadhledu, sebekritiky a vysokého stupně nezaujatosti nemusí nutně pochopit. A pak se diví, proč se mu děje to, co se mu děje. Od, jak by jeden řekl, malicherných nepříjemností a škodolibých náhod, přes nedostatek vitality a dobré nálady až po nemoci a úrazy a nedefinovanou nespokojenost se sebou samým, což ale nejsou negativní záležitosti. Tak je pouze vnímá moderní technokratická mysl, jež ztratila vědomý kontakt a pochopení s vyššími zákonitostmi, které jsou všudypřítomné a nelze jim uniknout.

Pokračovat ve čtení “Má dáti – dal” z pohledu vyšších zákonitostí

Co by tentokrát muselo být jinak?

Tuto krátkou nedělní myšlenku opět berte s potřebou dávkou tolerance.

zkamenělé kladívko – prvohory
Poslední dobou se v myšlenkách (Hunter promine) zabývám úvahou, co by muselo být jinak, aby naše současná civilizace nedopadla, jako ty předchozí. Věřím tomu, že Země v celé své historii hostila více než jednu – tu naší. Dokonce více než dvě nebo tři. Předpokládám, že jich bylo alespoň pět – šest, klidně i víc. Netvrdím, že jejich jednotlivci nám byli podobní jako vejce vejci ve všech případech. Ale vypadá to, že žádné z nich se nedařilo vzkvétat na věky i přes svoji z našeho pohledu neuvěřitelnou, technologickou i duchovní úroveň. Myslím si ale, že všechny, včetně té naší, měly mnoho podobného. Nezačínaly od nuly, tedy od primitivních polozvířat, kterým nějakou náhodnou mutací nabobtnal mozek a ten jim pak umožnil se vyvíjet dál. Kdepak. Řekl bych, že všechny sem na Zemi přišly už velmi vyvinuté. Už z logiky věci – cestování v mezihvězdných měřítkách není záležitostí použití kyje a tenisek z březové kůry, že? Zde se potom rozrůstaly a dále vyvíjely. Některé samy jiné za pomoci zde již existujících vyšších forem života, kterým pomohly doslova katapultovat se k inteligentnímu životu. Zda šlo o genetické zásahy nebo tvorbu takzvaně na zelené louce, ponechám stranou.

Pokračovat ve čtení Co by tentokrát muselo být jinak?

Nejenom o projektu “ODHALENÍ”

Název “odhalení” těm, co jsou v konspiračních teoriích jako ryba ve vodě, jistě nemusím nikterak vysvětlovat. Horší to bude v případě, pokud nevíte, která bije. A je jedno, zda z čirého skepticizmu, který vyvrací jakoukoli možnost existence jevů, jako je třeba volná energie, gravitační pohony, cestování vesmírem (ne jen na dvorku kolem planety Země a pár kroků za jejími humny) a nebo jen z čirého nezájmu. Zjednodušeně řečeno, jde o odhalování eventuální pravdy, která je nám – lidstvu – údajně tajena již velmi, velmi dlouhou dobu.

Pravdy o tom a odteď vše v textu budu mínit opravdu “údajně” (čímž nepopírám, ale ani nepotvrzuji, to je na každém zvlášť) že existují technologie, které by člověka osvobodily z otroctví plynoucího z nastavení Systému, technologie na zázračná uzdravení z téměř jakékoli nemoci i zranění, technologie na prodlužování života, technologie umožňující materializaci základních věcí jako potraviny, oblečení apod. A nejen pravdu o existenci těchto technologií, ale i o pozměněné a znehodnocené historii lidstva i naší planety. Pravdu o existenci mimozemského inteligentního života, včetně jeho působení zde na Zemi, a to jak v pradávné historii, ale i v naší současnosti. Pravdu o tajných a supertajných uskupeních řídících chod lidských dějin ve svůj prospěch tím, že znevýhodní celý zbytek populace. A mohl bych pokračovat.

Pokračovat ve čtení Nejenom o projektu “ODHALENÍ”

Osud, svobodná volba a karma po x-té

Na tato témata jsem tu už vypotil nejeden článek a tento bude patrně poslední, protože s odstupem zjišťuji, že je třeba řešit mnohem důležitější a pro život zásadnější věci než to, co se za slova jako osud a karma člověk naučil považovat nebo spíše, co se dočetl a doslechl. Se svobodnou volbou se to však má přímočařeji. Vše, jako vždy, berte jen jako můj osobní názor, moje poznání a nikoli jako nějaká dogmata a zaručené pravdy.
Karma
Existuje? Vrátí se k nám vesmírným bumerangem naše
vlastní skutky? Myslím si, že pokud ano, pak jen v případě naší naprosté
pasivity. Vše, co učiníme, lze našimi následnými skutky buďto zvrátit
nebo naopak umocnit. Pouze když dojde k přílišnému vychýlení, dostaneme
upozornění, že máme resty vůči sobě samým nebo někomu jinému. Budeme-li v
takovém případě hluší a slepí anebo jen nevěřícím Tomášem, zaplatíme
vesmírem vystavenou směnku (ale opět jde jen o nápovědu, upozornění)