Minuta ticha za “sedmnáctej”

V dnešní den, který, nevím proč, je v kalendáři veden jako státní svátek, bych navrhoval nazývat smutným výročím. A to ne nepodobným datu 14. 3. – díky zradě těch u moci proběhla německá okupace Čech a Moravy. K další zradě došlo i o “sametové”.

Datum 17. 11. 89 je dle mě nejčernějším datem pro naši republiku v poválečném období. Je mi jasné, že tato věta by v jakémkoli sledovaném médiu strhla hysterický povyk statečných bijců komunismu a dnes populárních a vážených bijců všeho ruského a od Ruska pocházejícího – od každičké molekuly plynu, přes vodku, Ruské kolo až po ruskou zmrzlinu.

Proč? “Protože přece “šedesátej vosmej, ty proruskéj švábe!”.

Ať se za oněch 40 let stalo cokoli, oddálilo a zpomalilo to úpadek našeho státu i naší společnosti nikoli o čtyři, ale skoro 6 dekád. Pokud by nás svojí skvělostí kapitalismus oblažil již tehdy, neměli bychom tu v 89 mimo holých řití vůbec nic. Nestály by státní nemocnice, školy, Dukovany, hutě, přehrady. Nebyla by vybudována dopravní i energetická infrastruktura. Spousta lidí by byla bez střechy nad hlavou. Těžký průmysl by zanikl nebo jen živořil o půl století dříve. Lesy, půda, vodní plochy by byly v soukromých pařátech anglicky mluvících kolonizátorů. Chyběly by tu dnes dvě generace ještě velmi kvalitně vzdělaných lidí.

Novodobé vlády stíhají vše prodávat (rozuměj dávat cizákům) a ničit rychleji, než to ty fujtajbl komunistické budovaly.

Zkrátka na dnešním “výročí” nelze vnímat vůbec nic pozitivního, protože to bylo datum, kdy český lev skrze naivitu a neznalost nás všech, obdržel velmi těžkou ránu do zad. A je opět jen a pouze na nás, zda mu umožníme se postavit na nohy nebo se stane brzy pečlivě vymazanou historií.

4.8 6 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
3 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
anonym
Host
anonym
17. 11. 2022 16:02

naprosto souhlasím, jako kdysi divoši prodali svoje území za pár korálků, tak my jsme prodali svoji zemi za banány a nablýskané obaly podřadného zboží. Musím se ale bohužel přiznat, že tehdy jsem patřila taky k těm pomatencům, kteří si něco takového, co přijde, vůbec nedovedli představit. Ryze smutné výročí a na ten původní památný den, kdy němečtí nacistě zastřelili naše studenty, už je snaha vůbec nevzpomínat.

Len
Host
Len
17. 11. 2022 18:50

souhlas, myslím si to už dávno. Místo reflektování záporů a kladů dřívější socialistické společnosti řízené KSČ došlo jen ke kolektivnímu (není to v rozporu s nějakým zákonem, takový by měl existovat za mne) odsouzení komunistů a v médiích se začaly a mohly zmiňovat jen tehdejší negativní jevy. Upřímně jsem po 89 zažila něco málo lepšího a mnohem víc horšího. Dnes jsem díky tomu moudřejší a myslím si, že pokud si člověk neumí vážit toho co je, přijde o to. Manipulace byla a je obrovská. Cesta ven je za mne možná jen nepřistoupením na ni a nepřisluhováním tomu systému požírajícímu naše finance a možnosti/svobodu. A to dokáže jen člověk nezatížený závislostmi, se srovnanými hodnotami a prioritami, kterému správně funguje hlava i srdce a dokáže rozlišit pravdu od lži.

Bedřich
Host
Bedřich
18. 11. 2022 13:12

Je to paradox. Zneužili oběti nacistické zvůle, aby vlastně začali společnost připravovat na nový fašismus a podle jejich představ ještě horší.
Nepatřil jsem mezi cinkaly, ale asi hlavně zásluhou táty, který mi zajistil možnost (opravdu jen možnost ne jistotu) projít se po okolních západních státech, plus kousíček Francie, kus u nás a pak má cesta končila ve Východním Německu. Všude se šlo lesy. Protože to bylo nějaké studium přírody – nosil jsem věci, čili takový kuli – chodilo se po “zadních dvorcích” všude. Nikdo mi nevěřil, co jsem tam viděl. Dnes je to na “západě” celkem běžně vidět jak ve Vídni, Paříži, v německých městech. Špína a bordel. Naposledy jsem to viděl před cca deseti lety a zařekl jsem se, že už tam nepojedu.
Zkuste si najít záběry z amerických měst, jak tam žijí “stanová a chodníková” městečka ve velkých městech. Bohužel jsem vymazal před časem soubor, kde jsem měl i odkazy na tyto na Youtube. Ale je to otřesný pohled.
Tenkrát, v 89. se všichni divili, když nějaký západní zemědělec jim záviděl. Absolutně to nechápali. Byla to první doba, kdy zemědělci měli stálou práci, slušně placenou podle výkonů jak svých, tak družstva a nemuseli sami dřít jako mezci. Dalo by se o tom všem psát dlouho, ale většina zde to zažila a víceméně si uvědomuje, jak to bylo. Mělo to sice mínusy, ale ani za blahobytných časů neměla většina obyvatel třeba Německa svůj vlastní byt nebo dům. Většina žila v pronájmu. Byla prostě jiná struktura výdajů. No, což. Dnes nejen že děláme kroky k tomu, aby se to definitivně uhnízdilo i tady, ale nejspíš je ještě trumfneme.
Je to opravdu smutné výročí. Jen si představuji, že třeba jednou budou někteří blázni vychvalovat dnešní dobu, jaká to byla dnes skvělá doba. Jenže z doby První republiky, s níž dělali totéž, se zachovaly aspoň skvělé, dodnes koukatelné filmy. Z té dnešní se zachovají akorát snímky – ne nechce se mi o tom ani mluvit, čeho. Nestojí to za to ani umělecky ani lidsky. Nemám od listopadu rád většinu umělců. Ti, co si říkali svědomí národa, jej zradili jako první a s radostí. Zůstali jen výjimečné případy čestnosti a poctivosti.
Jak například může hodnotu filmu, knihy, obrazu či čeho určovat třeba výše nákladů na jejich vytvoření? Skuteční velikáni umění, v podstatě nyní nežádoucí, ale jinak nesmrtelní, takové možnosti neměli a přesto jejich díla mluví.
No tak se mějte jinak dobře a hlavy vzhůru