Jiná historie Země, část 1e

– předchozí část –

Po zveřejnění prvních dílů se podle mého očekávání v komentářích objevili zástupci oficiální vědy, kteří téměř okamžitě prohlásili vše napsané za nesmysl a autora označili za nevzdělance a ignoranta. Prý kdyby autor studoval geofyziku, petrologii, historickou geologii a deskovou tektoniku, nikdy by takový nesmysl nenapsal.

Bohužel, protože se mi od autorky těchto komentářů nepodařilo získat žádné srozumitelné vysvětlení a místo toho začala urážet nejen mě, ale i ostatní čtenáře blogu, musel jsem jí dát ban. Ale chci zopakovat, že jsem vždy připraven ke konstruktivnímu dialogu a uznávám své chyby, pokud oponent předloží přesvědčivé argumenty ve věci samé, a ne ve formě „nemám čas vysvětlovat to hlupákům, běžte si přečíst moudré knihy, pak to pochopíte”. Navíc jsem v životě přečetl spoustu moudrých knih na různá témata, takže mne žádná moudrá kniha neděsí. Hlavní je, že je skutečně moudrá a informativní.
Kromě zkušeností z několika posledních let, kdy jsem začal shromažďovat informace o planetárních katastrofách, k nimž na Zemi došlo, mohu říci, že většina návrhů „odborníků”, kteří mi doporučovali, abych si šel přečíst „moudré knihy”, většinou skončila tím, že jsem v jejich knihách buď našel další fakta ve prospěch své verze, nebo jsem objevil chyby a nesrovnalosti, bez nichž se harmonický model prosazovaný autorem rozpadl. Tak tomu bylo například v případě tvorby půdy, kdy teoretické konstrukce přizpůsobené pozorovatelným historickým skutečnostem poskytovaly jeden obraz a skutečná pozorování tvorby půdy na narušených územích poskytovala obraz zcela jiný. To, že se teoreticko-historická rychlost vzniku půdy a skutečně pozorovaná v současnosti časově liší, nikoho z představitelů oficiální vědy nemate.
Proto jsem se rozhodl věnovat určitý čas studiu názorů oficiální vědy na to, jak se utvářely horské systémy severních a jižních Kordiller, aniž bych pochyboval o tom, že tam najdu buď další vodítka ve prospěch své verze, nebo některá problematická místa, která budou naznačovat, že představitelé oficiální vědy pouze předstírají, že už vše vysvětlili a vše chápou, přičemž v jejich teoriích je stále mnoho otázek a bílých míst, a proto má mnou navržená hypotéza globálního kataklyzmatu a jeho důsledků plné právo na existenci.
V současné době je vládnoucí teorií formování vzhledu Země teorie „Tektonických desek“ se zemská kůra skládá z relativně celistvých bloků, tj. litosférických desek, které jsou vůči sobě v neustálém pohybu. To, co vidíme na tichomořském pobřeží Jižní Ameriky, se podle této teorie nazývá „aktivní kontinentální okraj”. Současně se vznik horského systému And (neboli jižních Kordiller) vysvětluje právě onou subdukcí, tj. podsouváním oceánské litosférické desky pod desku kontinentální.
Obecná mapa litosférických desek tvořících vnější zemskou kůru.

 

 

Tento obrázek ukazuje hlavní typy rozhraní mezi litosférickými deskami.
Na pravé straně je vidět tzv. „aktivní kontinentální rozpětí” (ACO). Na tomto obrázku je označena jako „konvergentní hranice (subdukční zóna)”. Horké roztavené magma z astenosféry stoupá trhlinami a vytváří novou, mladou část desek, které se od trhliny vzdalují (černé šipky na obrázku). Na hranici s kontinentálními deskami se pod nimi oceánské desky „zanořují” a klesají do pláště.
Některá vysvětlení pojmů použitých v tomto schématu najdete také v následujících schématech.
Litosféra je pevný plášť Země. Skládá se ze zemské kůry a svrchní části pláště až po astenosféru, kde dochází ke snížení rychlosti seismických vln, což svědčí o změně plasticity hmoty.
Astenosféra je vrstva ve svrchním plášti planety, která je tvárnější než sousední vrstvy. Předpokládá se, že v astenosféře je hmota v roztaveném, a tedy tvárném stavu, což se projevuje tím, jak se v těchto vrstvách šíří seismické vlny.
Diskontinuita/vrstva nespojitosti MOHO je hranicí, na které se mění charakter šíření seismických vln a prudce se zvyšuje jejich rychlost. Je pojmenována po jugoslávském seismologovi Andreji Mohorovićovi, který ji poprvé identifikoval na základě měření provedených v roce 1909.
Podíváme-li se na celkový průřez strukturou Země, jak se dnes jeví oficiální vědě, vypadá následovně:
Zemská kůra je součástí litosféry. Pod ním se nachází svrchní plášť, který je zčásti litosférou, tj. pevnou látkou, a zčásti astenosférou, která je v roztaveném plastickém stavu.
Následuje vrstva, která je v tomto diagramu označena jednoduše jako „plášť”. V této vrstvě je hmota údajně v pevném stavu, protože je zde velmi vysoký tlak a dostupná teplota není za daných podmínek dostatečná k jejímu roztavení.
Pod pevným pláštěm se nachází vrstva „vnějšího jádra”, v níž je hmota pravděpodobně opět v roztaveném plastickém stavu. A konečně v samém středu je opět pevné vnitřní jádro.
Zde je třeba poznamenat, že když začnete číst materiály o geofyzice a deskové tektonice, neustále se setkáváte s výrazy jako „možná” a „dost pravděpodobně”. Důvodem je to, že stále nevíme, co přesně se nachází uvnitř Země a jak je uspořádána. Všechna tato schemata a konstrukce jsou zcela umělé modely, založené na dálkovém snímání pomocí seismických nebo akustických vln, které se šíří zemským nitrem. Dnes se k simulaci toho, co se podle oficiálních vědeckých poznatků odehrává uvnitř Země, používají superpočítače, což ovšem neznamená, že takové modelování umožňuje říci konečné slovo.
Jediný skutečný pokus o ověření souladu teorie s praxí byl učiněn v SSSR, když byly v roce 1970 zahájeny práce na Kolském superhlubokém vrtu. V roce 1990 bylo dosaženo hloubky 12 262 metrů, poté se vrtná šňůra utrhla a práce byly zastaveno. Údaje získané během vrtání byly v rozporu s teoretickými předpoklady. Nepodařilo se například dosáhnout čedičové vrstvy, sedimentární horniny a fosilie mikroorganismů byly nalezeny mnohem hlouběji, než by měly být, a metan byl zjištěn v hloubce, kde by již neměla existovat žádná organická hmota, což potvrzuje teorii o nebiogenním původu uhlovodíků v zemském nitru. Také skutečný teplotní režim se neshodoval s režimem předpovězeným teorií. V hloubce 12 km byla teplota asi 220 stupňů C, zatímco podle teorie měla být asi 120 stupňů, tedy o 100 stupňů nižší. (článek o vrtu)
Ale zpět k teorii pohybu desek a vzniku pohoří podél západního pobřeží Jižní Ameriky z pohledu oficiální vědy. Podívejme se, jaké zvláštnosti a nesrovnalosti se ve stávající teorii vyskytují. Níže je uvedeno schéma, které zobrazuje aktivní kontinentální hranici (ACO) označenou číslem 4.
Tento obrázek, stejně jako několik následujících, jsem pořídil z materiálů k přednáškám Dr. Alexeje Ariskina, lektora katedry geologie Moskevské státní univerzity Lomonosova, doktora geologických a mineralogických věd.
Celý soubor naleznete zde.
Obecný seznam materiálů ke všem přednáškám naleznete zde.
Všimněte si okrajů oceánských desek, které se ohýbají a zasahují hluboko do Země, přibližně do hloubky 600 km. Zde je další obrázek ze stejného místa.
I zde se okraj desky ohýbá směrem dolů a přesahuje za hranu obrázku o více než 220 km. Zde je další podobný obrázek, ale z anglicky psaného zdroje.
Opět vidíme, že okraj oceánské desky se stáčejí do hloubky 650 km.
Jak můžeme vědět, že tam skutečně jsou nějaké ohnuté pevné konce desek? Ze seismických průzkumů, které zaznamenávají anomálie v těchto zónách. A zaznamenávají anomálie v poměrně velkých hloubkách. Tady je poznámka na portálu RIA Novosti:
„Největší pohoří světa, Kordillery Nového světa, mohlo vzniknout subdukcí tří samostatných tektonických desek pod Severní a Jižní Amerikou v druhé polovině druhohor, tvrdí geologové v článku publikovaném v časopise Nature.
Caryn Siglochová z Ludwig-Maximilian University v německém Mnichově a Mitchell Michalinuk z Geological Survey of British Columbia v kanadské Victorii zjistili některé podrobnosti tohoto procesu, když si v rámci projektu USArray posvítili na horniny ve svrchním plášti pod Kordillerami v Severní Americe.
 
Zigloch a Michalinuk předpokládali, že plášť může obsahovat stopy dávných tektonických desek, které se během formování Kordiller ponořily pod severoamerickou tektonickou platformu. Vědci předpokládali, že plášť bude obsahovat „pozůstatky” těchto desek v podobě nepravidelností jasně viditelných seismografickými přístroji. K překvapení geologů se podařilo objevit hned tři velké desky, jejichž zbytky ležely v hloubce 1 až 2 tisíce kilometrů.
 
Jedna z nich, takzvaná Farallonská deska, byla vědcům známa již dlouho. Další dva dříve nevyčnívaly a autoři článku jim dali jména Angayuchan a Meskahler. Geologové odhadují, že Angayuchan a Mescalera se jako první ponořily pod kontinentální desku asi před 140 miliony let a položily tak základy Kordiller. Po nich následovala Farallonská deska, která se před 60 miliony let rozpadla na několik částí, z nichž některé se noří dodnes.”
Pokud jste se o tom ještě sami nepřesvědčili, vysvětlím vám, co je na těchto schématech špatně. Věnujte pozornost zde uvedeným teplotám. V prvním diagramu se autor snažil nějak dostat ze situace, takže jeho izotermy při 600 a 1000 stupních C se ohýbají směrem dolů podle ohnuté desky. Vpravo však již máme izotermy s teplotami až 1400 stupňů. A přitom nad výrazně chladnější deskou. Zajímalo by mě, jak se teplota v této zóně nad studenou deskou ohřívá na tak vysokou teplotu. Vždyť horké jádro, které může zajistit takový ohřev, je ve skutečnosti na dně. Na druhém diagramu z anglického zdroje autoři ani nic zvláštního nevymysleli, prostě to vzali a nakreslili horizont s teplotou 1450°C, kterým deska s nižší teplotou tání snadno pronikne a jde hlouběji. Zároveň se teplota tání hornin, které tvoří oceánskou desku zakřivenou dolů, pohybuje v rozmezí 1000 – 1200 stupňů C. Proč se tedy neroztavil konec desky ohnutý směrem dolů?
Proč v prvním diagramu autor potřeboval vytáhnout zónu s teplotami 1400 stupňů C a vyššími, je velmi dobře pochopitelné, protože je třeba nějak vysvětlit, kde se objevuje sopečná činnost s vytékajícími proudy roztaveného magmatu, protože přítomnost aktivních sopek podél celého hřebene jižních Kordiller je dobře zdokumentovaný fakt. Dolů zakřivený konec oceánské desky však neumožní proudění horkého magmatu z nitra, jak je znázorněno na druhém obrázku.
Ale i kdybychom předpokládali, že horká zóna vznikla na úkor nějakého bočního proudu horkého magmatu, stále zůstává otázka: proč konec desky zůstal dosud souvislý? Neměla čas se zahřát na potřebnou teplotu tání? A proč neměla čas? Jaká je rychlost pohybu litosférických desek? Podívejme se na mapu získanou ze satelitních měření.
Legenda vlevo dole udává rychlost pohybu v cm za rok! To znamená, že autoři těchto teorií chtějí říci, že těch 7 – 10 cm, které šly dovnitř v důsledku tohoto pohybu za rok nemají čas se zahřát a roztát?
A to nemluvím o podivnosti, na kterou upozornil A. Skljarov ve své práci „Senzační historie Země” (viz „Rozestup kontinentů”), která spočívá v tom, že pacifická deska se pohybuje rychlostí více než 7 cm za rok, desky v Atlantském oceánu rychlostí pouze 1,1 – 2,6 cm za rok, což je dáno tím, že stoupající proud horkého magmatu v Atlantském oceánu je mnohem slabší než mohutný „plume” v Pacifiku.
Tatáž satelitní měření však ukazují, že Jižní Amerika a Afrika se od sebe vzdalují. Zároveň nezaznamenáváme žádné stoupavé proudy pod středem Jižní Ameriky, které by mohly alespoň nějak vysvětlit skutečně pozorovaný pohyb kontinentů.
A nemohlo by být příčinou všech opravdu pozorovaných skutečností něco úplně jiného?
Konce desek se ve skutečnosti dostaly hluboko do pláště a dosud se neroztavily, protože k tomu nedošlo před desítkami milionů let, ale poměrně nedávno, během katastrofy, kterou jsem popsal, kdy velký objekt prorazil Zemi. To znamená, že důsledkem není pomalé klesání konců desek o několik centimetrů ročně, ale rychlé katastrofické drcení úlomků kontinentálních desek pod údery rázových a setrvačných vln, které úlomky jednoduše vrazily dovnitř, podobně jako se ledové kry při bouřlivém ledovém driftu zarážejí do dna řek, staví je na okraj a dokonce je převracejí.
A mohutný proud horkého magmatu v Tichém oceánu může být také pozůstatkem tohoto proudu, který musel vzniknout uvnitř Země po porušení a proražení kanálu během průchodu objektu vnitřními vrstvami.
autor: Dmitrij Mylnikov
překlad: odis
0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
2 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:02

Zajímavá je teorie rostoucí Země, která pěkně popisuje princip tvorby hmoty Země pomocí neutrin že Slunce. Vřele doporučuji shlédnout na YT. Člověk.

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:02

ano, ta teorie rostoucí Země dává alespoň známky smyslu, narozdíl od nesmyslu rotujícího jædra.

Při dopadu tělesa pohybující se těmito rychlostmi, se voda chová jako pevné hmota s nulovou stlačitelností, o magmatu nemluvě. To těleso by se buď rozpadlo, nebo odrazilo. Voda by v žádném případě nebyla jaksi vymáčknuta objemem tělesa – na to není čas a prostor…