Tartarský zlom

Prologem k tomuto příběhu se stala vzpomínka na vzdálené sovětské dětství. Psal se rok 1982 (asi tak), kdy se v nějakém druhu dětského poznávacího časopisu objevila malá poznámka o prvním vítězství ruské flotily na Baltu v průběhu Gangutské bitvy, pod vedením, jak se dalo očekávat, Petra. Tato bitva byla datována rokem 1714 a po 200 letech carská vláda ruské říše vydala pamětní jubilejní minci, nazvanou gangutský rubl. Mezi numismatiky je tato mince považována za velkou raritu a objevit ji je velké štěstí. Na tom by malá poznámka v časopise skončila, ale protože numismatika byla v té době jedním z nejrozšířenějších koníčků, informace z časopisu probudily skutečný zájem. Co to bylo za rubl? Mince se mezi sběratel proslavila a potvrdila se její výjimečná vzácnost.

Samozřejmě že získat „ganguta” do své sbírky mincí zůstalo jen mým snem. Nicméně chtěl jsem alespoň vědět, co to bylo za bitvu ruské flotily. A bylo pro mě velkým překvapením, že jsem onen mys Gangut na žádné moderní (v té době) mapě nenašel. Prohledal jsem všechny tehdejší atlasy. A dokonce ani můj učitel dějepisu, mimochodem ve svém oboru mimořádně znalý, mi tuto skutečnost nedokázal vysvětlit. Časem jsem na to pozapomněl, a vzpomněl jsem si až teď, po provedení prvních matematických rekonstrukcí života Petra. Tyto rekonstrukce vnesly ohledně této osoby velké pochybnosti, až po důkazy o jeho mýtičnosti.

Různé cizí zdroje často zmiňují, že náš ruský Petr není jako vojevůdce v zahraničí vůbec znám, a ve Švédsku zejména. V zahraničí se o něm dozvěděli, až když začala kulturní výměna po pádu „železné opony” na konci 20. století. A gangutská bitva pod vedením Petra se tak stala jistým druhem objevu, a to navzdory skutečnosti, že na ruské straně je popsána velmi podrobně, do nejmenších detailů.

Materiál z Wikipedie

Jsou zde zakresleny dokonce i ohyby pobřeží a malé ostrovy, které však na moderní mapě nejsou. Sehrála tu svou roli objektivní změna hladiny moře, nebo se snad bitva odehrávala jinde?

Další událostí, která dala podnět k zamyšlení nad tímto článkem, byl pozdější případ, který se odehrál ve druhém desetiletí 21. století. Stalo se, že osud přivedl autora tohoto článku pracovat daleko za Ural a několik let cestovat po velmi zajímavých ruských periferiích. Jednou z nich bylo i Burjatsko. Prakticky od prvních dnů známosti se mi tam začaly dít velmi neobvyklé věci. Pro Evropana, který poprvé viděl skutečnou původní Asii jinak než z televizní obrazovky, to bylo velmi zajímavé, abych tak řekl. Dojmů z této republiky by bylo dost na hodně tlustou knihu, což je v tomto formátu nemožné, a tak se omezíme na popis pouze jednoho z nich.

Zmíněným případem byla návštěva šamana; ne turisticky propagovaného, ​​ale skutečného, ​​na doporučení místních obyvatel. Tento šaman samozřejmě nebral žádné peníze, před návštěvou nařídil omezit se v některých druzích jídla, a to nejen na několik dní a také nařídil přinést s sebou řadu potravin. Na seznamu byla mimo jiné vodka a mléko, ale jak se později ukázalo, to vše bylo potřeba jen na samotný obřad.

Ukázalo se, že šaman nerozuměl dobře rusky a komunikace tedy probíhala přes jeho manželku. Zeptal se na datum mého narození, povolání a za jakým účelem jsem do tohoto kraje přijel. Po obdržení odpovědí odešel a vrátil se s tlustou starou knihou. Poté, co v ní něco nastudoval, mi prostřednictvím tlumočnice neomylně sdělil všechny důležité události mého života, a to i na dalších 10 let dopředu, čímž mě uvrhl do mírného zmatku. Řekl mi také o takových detailech, jako že jakási dívka s balíčkem karet takového a takového vzhledu mi způsobila škodu v tom a tom roce (a nemýlil se) a že letos mě čekají zisky a ztráty (samozřejmě se vše splnilo už v příštích třech měsících). Následoval rituál odstraňování právě oné škody, doprovázený jedinečným hrdelním zpěvem.

Pomiňme další detaily této události, myslím, že by to bylo již nadbytečné. Zmíním jen, že jsem se třásl, jako bych stál u dveří k poslednímu soudu. Před odchodem z domu šaman pronesl velmi podivnou větu, zřejmě na rozloučenou:

– Cagan chaan jabana!

Poslední slovo věty na mě zablikalo. Probleskla mi myšlenka, že v sanskrtu slovo „jabchati“ znamená lásku :-), ale zjevně se tu jednalo o něco jiného. Musel jsem se zeptat doprovázejících osob. Ukázalo se, že tento šaman místo loučení v burjatském jazyce každému říká, že „přijde bílý car“. Bílý car je ruský car, který kdysi v těchto zemích vládl a Burjatové si ho velmi vážili. Samotní Burjati se dostali pod ochranu tohoto Bílého cara, stalo se tak už dávno. V tom roce se mimochodem zrovna slavilo s velkou pompou výročí této události.

Nejdřív jsem si samozřejmě myslel, že jde o Romanovce. Ale o něco později v rozhovoru s místními obyvateli na severu Burjatska přišla řeč na stavbu BAM, která tudy vedla. A vyšly najevo zajímavé skutečnosti. Ukazuje se, že Romanovci (nebo ti, jež máme pod tímto jménem na mysli) přišli do těchto zemí až s výstavbou Krugobajkalské železnice, nebo na konci 19. století. Co bylo předtím, není známo, ale tímto krajem žádné seriózní logistické cesty na východ nevedly. A protože právě tato Kruglobajkalka byla velmi blízko Číny, což bylo strategicky nebezpečné, když vypukla válka, rozhodl se SSSR vybudovat zálohu – BAM.

Když jsem sloužil jako kočí na poště

Na dveře mi zaklepal střapatý geolog

A při pohledu na mapu na bílé stěně
Usmál se na mě
Vyprávěl, jak tajga pláče
Bez mužika je osamělá
Na poště není žádný kočí

Znamená to, že tam máme cestu, znamená to, že tam máme cestu…

(volný překlad)

Říká se, že skutečným autorem těchto veršů není nikdo jiný než samotný Natan Dubovickij. Jestli je to pravda nebo ne, to se neví, ale jde o jedno z nejlepších ruskojazyčných poetických děl konce 20. století (alespoň podle autora těchto řádků). Ale co je hlavní – v Burjatsku a okolí tomu bylo ještě před polovinou 20. století přesně tak, jako v této básničce. Berte – neberte. Silnic velmi málo a obyvatel zrovna tak.

Co to bylo za Bílého cara, který tu vládl před „Romanovci“?

A znejistilo mě nakonec i to, že když jsem se o něco později dostal do hlavního města Tuvy – je to město Kyzyl a tomu se za cara říkalo… Bělocarsk.

Zaměstnanec jednoho z kyzylských podniků po jedné nebo dvou lahvích rád vyprávěl zajímavé příběhy o těchto místech, z nichž některé stále nelze najít ani na celosvětové síti. Například, že právě v těchto místech kdysi bylo ono pohádkové Bělovodí, ve kterém se dalo ztratit a dostat se do jiné doby. A údajně se i stal případ, kdy za Sovětského svazu odjela vojenská kolona kamsi z Kyzylu na jih a beze stopy zmizela. Hledali ji a nenašli. Kupodivu se však kolona po pár letech vrátila sama. A přitom byli navrátilci přesvědčeni, že odjeli jen na týden. Psychiatrické vyšetření potvrdilo jejich úplnou příčetnost. Zdůvodnilo se to tím, že několik čet zároveň se přece nemohlo zbláznit a věc se omezila pouze na psaní zpráv, které pravděpodobně dosud někde leží.

Některé z těchto příběhů ještě prozradíme později. Ptáte se, co s tím má společného mys Gangut v Baltském moři? To nikdy neuhodnete. Takže to vezmeme po pořádku a začneme právě oním velmi bájným Bělovodím.

Bohužel, teď si ho můžeme představovat jen takto. Nějací Slované s dlouhými vousy, z nějakého důvodu všichni jeden jako druhý ve stejných šatech se stuhami a na pozadí stavby z klád. Autor tohoto obrázku zjevně není geneticky daleko od rolníků. To mimochodem vůbec není veselé. Místo toho, aby lidé hledali skutečné dědictví svých předků, sbírají mech, rákos, březovou kůru a další přírodniny, ze kterých vyřezávají domy a všechny naštvaně přesvědčují, že jde skutečně o nejstarší slovanské obydlí (nemluvím o vážených restaurátorech). Pokud jste jedním z nich, přejděte na další mapu. Svou oblíbenou pohádku zde nenajdete a od této se můžete dostat do kognitivní disonance. Je vám to zapotřebí? No a my budeme hledat Bělovodí, i když sami ještě nevíme jaké (spoiler – najdeme, najdeme).

Kde by to tady mohlo být? Typická tuvinská krajina, i když podle lidových pověstí bylo všechno přesně tady. Dříve, za sovětských časů, zde byly pastviny, nyní pustiny a konopná pole, která jsou na některých místech dokonce chráněná. Varovali nás, abychom se k takovým plantážím nepřibližovali – odstřelovač sedí v záloze a bez varování pálí. A nikdo vás pak nebude hledat. Některý farmář blízký vládě za takové plantáže dokonce dostal státní vyznamenání. Není divu, je to Asie. Půda je mimochodem v tom místě unikátní.

Kopce na jih od soutoku dvou Jenisejů (Velkého a Malého) tvoří suspenze vlastní půdy a rozbitých kamenů. Jejich ostré hrany naznačují, že zde nebylo moře, jinak by se proměnily v zaoblené. Jaká síla mohla připravit takovou směs a v takovém měřítku? Taková půda je opravdu vhodná pouze pro růst konopí a i to ne všude. Z velké části na ní roste jen divoká tráva, která je téměř ideální pro pastvu hospodářských zvířat nenáročných na potravu.

Podle některých svědectví je Tuva/Tyva stále ve válečném stavu s Německem. Nevěříte? Kdysi to byl samostatný stát a když nacistické Německo zaútočilo na SSSR, Tuva mu hned po Svazu vyhlásila válku. V roce 1944 se Tuva a SSSR spojily, ale nějak při tom zapomněli vyhlášení války vypovědět. A na začátku 21. století došlo k neoficiální situaci, kdy podnikatel z Kyzylu na úsvitu mobilních komunikací přijel do Německa, aby si koupil sadu mobilních telefonů Siemens. Nákup mu však byl z nekomerčních důvodů zamítnut a telefony přišly do Tuvy až prostřednictvím třetích stran.

Zajímalo by mě, proč byla Tuva přijata do SSSR až v roce 1944, ačkoli maršál Žukov už před válkou udělal pořádek na východ od Bajkalu a osvobodil Dálněvýchodní sovětskou republiku, která byla de facto okupována Japonskem. Do té doby byla Tuva samostatným satelitem, přestože za cara byla součástí Říše a nebylo ji od koho osvobodit. Zvláštní.

Při vší hojnosti map je tato jednou z mála, kde bylo nalezeno toponymum „Bělocarsk“. Na jiných mapách v tom místě vůbec žádné osídlení není. A čemu se také divit, vždyť město bylo oficiálně založeno až v roce 1914. Ale od roku 1918 se Tyva, nebo jak se tomu za cara říkalo, Urjanchajský kraj, stala nezávislou entitou. Mimochodem, v anglických zdrojích se tato oblast nazývala Urian-haya. Velmi neobvyklé s prvním slovem v kombinaci, souhlasíte? A od roku 1918 se Bělocarsku začalo říkat Chem-Beldyr (soutok řek) a bylo tomu tak až do přejmenování v roce 1926 na Kyzyl. Nějak moc jmen na to, že tu vlastně skoro nic nebylo…

A takovéto bylo toto město v té době. Dvě ulice ve třech řadách. Otázka zní – a byl tam chlapec? (ustálené ruské rčení vyjadřující pochybnosti) Že bychom hledali nesprávný Bělocarsk?

Začněme tedy od lesa, konkrétně od současného vjezdu do Tuvy od Krasnojarského kraje, tj. ze severu. Kdo hodně cestuje, ví, že krajina se obvykle na pomezí regionů velmi rychle mění. Typicky ruská krajina středního pásma přechází ve výraznou asijskou krajinu s nepopsatelnou krásou. A všechny hosty vítá drsné stanoviště dopravní policie před městem Turan. Vypráví se tu příběh, kdy byli do této oblasti jmenováni pracovníci jednoho z podniků v Moskvě, a ti se před návratem domů na konci své obchodní cesty rozhodli nasbírat si v údolí Turanu bylinky. Nasbírali jich do obrovské bedny z hypermarketu, a ne že by ji jen uložili, ale přímo napěchovali a uložili do auta na nejviditelnější místo. Policisté, tehdy ještě milicionáři, byli z takové arogance úplně mimo a bez jakýchkoli čínských ceremonií začali volat šéfa Moskvanů, aby okamžitě přijel udělat pořádek. Mimochodem, pro domorodé obyvatele Tuvy je vše za Uralem na západ Moskvou, a to ne obyčejnou, ale bohatou Moskvou. Dalo by se říct, že tehdy jsme se o to krásné Turanské údolí trochu báli.

Ale v tom problém není. Turan je zdá se mezi badateli velmi známé slovo. Této pohádkové zemi jsou připisovány nejrůznější zeměpisné polohy. Z jakéhosi důvodu si však nikdo nechce všimnout, že Turan už na mapě je. Samozřejmě podle popisů to vůbec není onen Velký Turan, ale přesto… Že bychom se na to podívali blíže?

Rovnoběžná a kolmá síť bloků domů nám jasně dává na srozuměnou, že toto osídlení určitě není starší než 200 let. A ani se to neskrývá, vesnice byla oficiálně založena ruskými osadníky v roce 1885. A toto bylo úplně první ruské osídlení na území Urjanchajského kraje. Ale jak je to s tím Bílým carem? Byl Bělocarsk skutečně pojmenován po Nikolajovi?

Začneme-li překopávat digitální archivy, překvapivě… najdeme Velký Turan. Pravda, je to v nějakém indickém eposu a jen jako poezie na pozadí zvláštního vzoru:

Ale neztrácejme se v kráse orientální poezie a raději se hned podívejme na pozadí. Co to má být? Že by takhle měl vypadat starověký Turan? O dnešním tuvinském Turanu sice říkali, že všichni mongolští cháni byli pohřbeni někde tady poblíž, ale tento vzor do toho nijak nezapadá. Hroby chánů, to je zcela samostatný příběh, všichni místní obyvatelé toto území považují za centrum nejvýznamnější tartarské Hordy. Zhruba stejně tak každá vesnice na Kruglobajkalce ví, kde Bílý car Kolčak ukryl ruské zlato. Víme, slyšeli jsme. Zajímalo by mě spíš, pod jakým Nejvyšším vládcem Sibiře slavný admirál ničil.

Je zřejmé, že Rusové pojmenovali své nové místo pobytu Turan podle určitého kolektivního obrazu, který tyto země zdědily z dávných dob. Není vůbec nutné, aby skutečný Velký Turan byl na místě stejnojmenné vesnice. Kde ho však spolu s Bílým Carem hledat?

Při rekonstrukcích měst je to jednodušší, existují ulice a podchody, které jsou stopami po starověkých městech. V Tuvě je však všechno strašně jednotvárné, i když krásné.

V kterémsi roce 21. století byl kvůli příjezdu velkého krajana tuvinského lidu do Kyzylu na cestu z letiště do paláce položen čerstvý asfalt a po celé délce byly vyvěšeny značky hlavní silnice. A stalo se, že na jedné křižovatce byla značka „hlavní silnice“ na obou křižujících se silnicích. A přesto lidé jezdili několik měsíců, aniž by tomu věnovali pozornost, a nikdo se nesrazil. Taková je Asie. Kdyby to byla Moskva, hned první den by byly havárie. Až po odvysílání situace v místní televizi bylo značení silnic uvedeno. Řízení vozidel v Tuvě – to je příběh sám o sobě.

Toto je ona silnice z letiště se symbolem Tuvy, aka Kadarčy (pastevce). A nedaleko je pramen, kde vyvěrá voda s jedinečnou chutí. Místní Rusové ji s potutelným úsměvem považují za nejlepší lék na impotenci. Musíte si však, než takovou vodu vypijete, na krk pověsit magnet. Voda je opravdu přesycená železem, a když se jí napijete, vytane vám vzpomínka na vodu z vodovodního systému nějakého sovětského sešlého regionálního centra. Jen je ještě aromatičtější. Odkud se to tam vzalo, nikdo neví. Říká se, že v útrobách Tuvy je ukryta celá periodická tabulka. Nejbohatší kraj. A co je to na předchozím obrázku vpravo dole v červeném rámečku?

Co jiného než otevřené uhelné ložisko, které buduje místní těžařská společnost. Uhlí je vynikající kvality. Těží se i přesto, že do nejbližšího seriozního překladiště na železniční dopravu se uhlí musí vozit po horské silnici několik set kilometrů. Je to velmi nebezpečné, auta často sjíždějí mimo cestu do příkopu, ale výroba se nezastavuje. Pokud totiž jde o výhřevnost, jedná se o jeden z nejlepších druhů uhlí v Rusku (pokud ne na světě).

Jen tvar této uhelné jámy je poněkud zvláštní, až podezřele něco připomíná. Abychom pochopili, co následuje, použijeme přebal z topografické mapy Tuvy, vydané v SSSR v roce 1972. Jeho hodnota spočívá v tom, že obsahuje objekty národního hospodářství, které zanikly se zánikem Svazu. Těžko můžeme tuto mapu obvinit ze zaujatosti. Položíme si tedy na ni onen uhelný lom v jeho nynější podobě a trochu si zacvičíme ve Photoshopu.

Použijeme řeku Kaa-Khem (Malý Jenisej) na satelitním snímku jako měřítko pro mapu, spojíme je, načrtneme náš úsek červenou tečkovanou čarou a poté vrstvu se satelitním snímkem odstraníme. Ano, ten tvar jsme už někde viděli, ano! Přece na Turanu z indického eposu!

Taak… náhoda, nebo ne?

Zdá se, že vůbec ne – uhlí horníci vytěžili tam, kde jsou na naší kresbě turanského vzoru znázorněna modrá místa. Je zřejmé, že na plánu bývalého města to byly kanály s vodou. Když došlo ke katastrofě, nějaká síla smetla do těchto jam vše biologického původu, zasypala to žhavým popelem bez kyslíku a v důsledku toho zde vzniklo uhlí. Takto uhlí vznikalo všude a po celém světě a nebylo to před miliony let, jak se nám oficiálně říká, ale před pár stoletími. Nenárokuji si autorství této verze a nevnucuji ji skeptikům. Jen tak pro informaci, nic víc.

Tak jak se tam má náš Velký Turan (páni archeologové)?

Kolik uhlí je možné na tom místě vytěžit? Asi hodně. Pro informaci, na symetrickém řezu vzoru (zvýrazněno v rámečku) již probíhá podzemní těžba uhlí, jedná se o známý podnik Mežegejugol. Těžaři v rozhovorech říkají, že ložisko je velmi slibné a černé zlato se nachází pouze v hloubce 50 – 100 metrů. Ověříme to později, ale jezero Chadyn na jihu se nějak zajímavě shoduje se vzorem v jižní části města. Zdá se, že se v identifikaci Velkého Turanu vůbec nemýlíme. Až na to, že zatím nevíme, co bylo v jeho středu. Pojďme si stručně projít fragmenty, abychom výsledek upevnili.

Další hodnotou mapy je, že odráží absolutní nadmořské výšky nad hladinou Baltského moře. A konkrétně v místě našeho úseku byla před jeho ražbou výška terénu 829 metrů (bod 1). Vezměme výšku 800 metrů jako dno Turanských kanálů. Plus mínus deset nebude hrát roli, protože nadmořská výška dále na mapě se velmi mění. Pro vaši informaci, vesnička Kaa-Khem, centrum stejnojmenného kožunu (okresu), není daleko a nachází se v nadmořské výšce 641 metrů (bod 2). Výškový rozdíl od dna uhelného dolu je téměř 150 metrů. Zdá se však, že na tomto místě měla stát vesnice nebo nedaleký starý Turan. Je to vidět na převýšení? A jaké zajímavé objekty jsou na mapě (v rámečku)?

Další a další záhady. Výškové rozdíly vypadají ze strany velmi nezvykle, jako by nějaký obr vzal vrstvu půdy, rozmazal ji jako máslo na sendviči a skryl pod ní náš Turan před cizinci. A toho másla nevystačilo na kousek před údolím Kaa-Khem, stejnojmenná vesnice stojí na téměř dokonale rovném terénu. A z podzemí ve směru na kyzylskou tepelnou elektrárnu vede výkonné podzemní potrubí, evidentně pro napájení sítě. Voda se tam nemá odkud vzít, v Malém Jeniseji sice je, ale nikdy nezajistí potřebné množství – ne takový objem a rychlost proudu. Na povrchu země, než se dostanete k tepelné elektrárně, můžete dokonce vidět malé jezero. Možná i toto je voda velmi bohatá na železo. K tomu se dostaneme později, ale zatím budeme předpokládat, že verze se starověkým městem je potvrzena. Jdeme dále a nyní na jižní stranu.

Nadmořská výška Měžegejského podniku je 879 metrů (bod 1), což plně potvrzuje naši verzi přítomnosti uhlí v bývalých kanálech Turanu se stejnou absolutní nadmořskou výškou dna těchto kanálů. A zatímco jezera Čeder (bod 2) a Dus-Chol (bod 3) nějak podivně spadají na bývalé malé nádrže rekonstruovaného starého města. Nyní jsou zde hořko-slaná jezera s vodou přesycenou minerály. Což se nedá říci o jezeře Chadyn, jehož voda je poměrně sladká, místy ji pije i pasoucí se dobytek. Musel jsem tu zemi navštívit a uvidět na vlastní oči všechna tato jezera, protože mi nikdo nedokázal vysvětlit jev blízkosti slané a sladké vody ve vzdálenosti 500 m od sebe.

Tak vypadalo jezero Dus-Chol, které je považováno za ruské Mrtvé moře. To se samozřejmě neříká nahlas. Jezero je malé a můžete ho přejít brodem, aniž byste si namočili kalhoty. Voda je opravdu přesycená vším možným a kameny na dně mají plak a barvu vnitřní stěny splachovací nádržky záchodu nedbalého majitele. Vše nasvědčuje tomu, že jezero je pod zemí napájeno stejnými nepochopitelnými zdroji železité vody. Kde se tam berou?

Přesuňme se však do středu, na průsečík úhlopříček čtverce.

Je velmi zvláštní, že v tom místě jsou opuštěné vodní čerpací stanice a další objekty národního hospodářství. Je zřejmé, že dříve zde byly základny státních statků s chovem dobytka, které však s nástupem éry sběru šrotu v 90. letech 20. století zanikly. Stop! Odkud vůbec ta čerpadla brala vodu? Zvířata by zjevně vodu bohatou na železo neocenila. A nemá ani smysl tahat vodovod ze vzdálených řek – zimy jsou tam kruté a z pochopitelných důvodů se tam nedá zakopat. Takže co…, těžili snad přímo tam sladkou vodu, která nebyla hluboko? A kde se tam vzala?

Toto je ono místo a vše, co zbylo z těch hospodářských základen. A skutečně tu existují stopy po vodě vytékající na povrch. Kdysi tu bývalo kvetoucí zahradní město. Pravděpodobně právě o tomto místě vznikl slavný hit:

Údolí, nádherné údolí

Údolí věčných snů
Rostlin a květů
Údolí, nádherné údolí
Kvetoucí nádherná zahrada
Opojná vůně
Údolí, nádherné údolí
Byl jsi posláno z nebe
Od hoře a smutku

 

Ale přišly nějaké zlé síly, shrábly všechny živé tvory a vegetaci do jam a proměnily je na uhlí. Zplanýrovaly toto místo téměř do roviny, proměnily v poušť. Stává se…

Kdysi, za sovětských časů, byli místní přední chovatelé zvířat povzbuzováni, jako nikde jinde v celé rozlehlé zemi. Ani v Tuvě nebyl tento proces výjimkou. Pro venkovské obyvatele byly speciálně stavěny standardní dvoubytové domky, které pak byly stavěny ve všech vesnicích podle stejného projektu. Jednou v zimě nastala akutní potřeba najít jistého místního chovatele, pro kterého přijeli do jeho nového domova. Ale tam ho nenašli. Místo chovatele byly v bytě – ovce. Za domem pak stála jurta, ve které žil šťastný majitel, jako by se nechumelilo. Tehdy řekl brilantní větu – „Žili jsme stovky let bez civilizace a budeme tak žít i nadále, nic nepotřebujeme. A dům je ideální pro ovce, chodí tam samy, protože jim tam je teplo.” Zimy jsou tam mimochodem opravdu kruté. Region se klimatem rovná Dálnému severu, přestože se nachází v zeměpisné šířce Voroněže. Důvodem je nadmořská výška a hory.

A jakým kouzlem se tu potom objevila voda?

Jedním z objevů při rekonstrukci Tuvy byl fakt, že všechny mapy vydané v 19. století do jedné zachycovaly tuto oblast každá jinak. Jen názvy řek byly stejné, ale ani to ne vždy a všude.

Ale na vyznačeném čtverci byly všechny mapy stejné – co se týče informací, nebylo tam ni-če-vo, co by třeba jen vzdáleně naznačovalo jakoukoliv existenci starověkého města. No, připusťme, že byla obnovena část Turanu. Ale co dál a hlavně v jeho centru? Zůstal tam prázdný čtverec s úhlopříčkou skoro 35 km. Jistě souhlasíte, že to je hodně.

Materiál z Wikipedie

Toto byl erb Urjanchanského kraje za cara a když získal nezávislost. S nezávislostí to byla velmi temná historie, oficiálně v jedné z bitev Kolčakových jednotek s rudými partyzány byl Bělocarsk zcela zničen a správa nového subjektu tedy vyhlásila suverenitu v současné vesnici Kočetovo, která je na naší mapě mimo území rekonstrukce, směrem na jihozápad. A dříve, až do poloviny 20. století, se tato obec jmenovala Atamanovka. Velmi zajímavý je především její erb. Je možné, že byl speciálně upraven pro dnešní čtenáře Wikipedie odstraněním nebo zkreslením některých detailů. Znak vychází ze symboliky obvyklé pro buddhisty neboli Kola Sansary. Existuje spousta výkladů významu tohoto symbolu, ale nebudeme zabíhat do detailů. Pokud si přejete, můžete je najít bez větších potíží.

Tento symbol lze dodnes nalézt na každém buddhistickém chrámu. Jak s ním byl spojen Urjanchajský kraj? Nápovědu nabízí element z buddhistické filozofie zvaný mandala.

Mandala (sanskrt. मण्डल, IAST: maṇḍala – kruh, disk; tib. དཀྱིལ་ འཁོར) je uzavřený geometrický systém s prvky stejně vzdálenými od centrálního bodu. Posvátné schéma nebo konstrukce používaná v buddhistických a hinduistických náboženských a esoterických praktikách. Mandala symbolizuje domov božstev, čisté země Buddhů. Můžeme říci, že mandala je geometrický symbol složité struktury, je interpretována jako model Vesmíru, „mapa kosmu“.

Mapa vesmíru. Nic jednoduchého, co? Ale vyždímáme z tohoto odstavce zbytečnou vodu a mrkneme na geometrii. Přesněji na několik typických vzorů, ale pouze starých, z internetových aukcí, od různých autorů a z různých míst původu. Tak snáz a objektivněji nalezneme podobnosti.

 

 

Odkazuje to sice na jakousi ruskou školu ikonomalby, ale zákonitosti v těch kresbách jsou. Například soustředné tvary jsou všude. Někde jsou kruhy, někde čtverce. Proč tam však jsou?

A toto je mandala Bílé Tary.

 

Kdo není v obraze, tak Tarch a Tara byli dětmi Všemohoucího, jejich potomci si říkali Tartaři a svou obrovskou zemi nazvali Tartárie. Alespoň tak nám to říká oficiální historie. Ale při dalším hledání Bílého Cara byl jeden odstavec z Wikipedie poněkud zmatený:

Chambo Damba-Daržo Zajajev v roce 1764 identifikoval ruskou carevnu Kateřinu II. jako chubilgana Bílé Tary. Od té doby všichni chambo lamové skládali zvláštní přísahu věrnosti „Bílému carovi“. Se smrtí Kateřiny se v ruských samovládcích začal ztělesňovat pouze aspekt, nebo spíše chubilgan Vědomí Bílé Tary.

Tady je to jako u Lermontova všechno zmatené, koně, lidé… Kde je Kateřina Veliká a kde náš Turan? Ale velmi nečekaně bude řešení této fráze následovat o něco později.

Jakou mapu vesmíru obsahoval náš Turan, který je nyní v prázdném čtverci naší rekonstrukce? Pro další si vezměme ještě jednu typickou mandalu.

 

Nebo její zvětšený fragment. Kde je zde model vesmíru?

Když jsem poprvé přijel do Tuvy, navštívil jsem místní trh se suvenýry v Kyzylu. Objevil jsem tam obrovské množství nejrůznějších obalů na dokumenty vyrobených z pravé kůže. Kůže tam není považována za vzácnost a z pochopitelných důvodů se s ní nepočítá ani teď. Obaly byly velmi pevné, v různých barvách, s aplikovanými národními motivy. Velmi nečekaně mě zaujal obal na pas s hákovým křížem, téměř stejným jako z 20. století. Samozřejmě jsem se na něj hned zeptal prodavačky – chytré Tyvinky, která všem kupujícím ochotně vysvětlovala význam národních symbolů. Její odpověď mě znejistěla. Vysvětlila mi, že Hitler jejich symbol ukradl místním obyvatelům a vydával ho za svůj, přitom s ním nikdy neměl nic společného. Kdybych věděl, že tento článek někdy budu psát, koupil bych si ten obal za jakékoli peníze. Tehdy mi to však přišlo příliš provokativní.

Ale kromě této obálky tam byla ještě jedna s jiným symbolem, kterou si dodnes pamatuji. Lze jej snadno nalézt na různých buddhistických talismanech.

 

Generace 20. století, již odtržená od reality, si z tohoto a podobných vzorů udělala talisman a nyní pochopíte proč. Při čtení starověké literatury byl tento symbol nedávno rozluštěn a jeho význam se ukázal být jednodušší než dušený tuřín. Myslím, že když dám nějaké vysvětlivky, pochopí to každý, kdo se ve škole alespoň trochu kamarádil s fyzikou a matematikou, a dokonce nejen on.

Řekněme, že to není nic jiného než naše planeta a určitý atmosférický obal, který je od ní velmi vzdálen (žlutá). Nebo přesněji – neúměrně daleko v porovnání s průměrem. A mezi tímto obalem probíhají nepřetržité kulové vlny, které se periodicky odrážejí od vnitřního povrchu. Obrázek ukazuje osmou harmonii kmitů, tak jak je celkem osm vlnových front (v rovině je jich šest, ve svazku se ještě jedna dívá na diváka a jedna od diváka). Předpokládejme, že v určitém okamžiku nad povrchem planety budou čela vln 1 a 2. Výsledný vektor jejich sčítání 3 bude směřovat kolmo k Zemi. Pokud jsou v atmosféře částice, které by mohly být ovlivněny touto vlnou, pak by tyto částice šly nahoru ve směru vektoru. Co v naší přírodě jde vždy vzhůru?

Už jednou jsem psal, že to všechno máme před očima, jen je potřeba dávat pozor. Například pohyb zahřátých konvekčních proudů vzhůru nebo vydatné jarní proudění vody ze země ven, nebo dokonce pohyb mízy stromů striktně nahoru, což zajišťuje směr růstu, i když je rostlina ohnutá. A kulové vlny, které takové jevy vytvářejí, jsou známy již od starověku, a dokonce i nyní byly velmi dobře studovány (a na některých zdrojích jsou jejich parametry zveřejněny online). Jsou to ony Schumannovy vlny. Mají několik typů a harmonií, ale o tom později. Z toho je potřeba se hlavně poučit, že ať se s povrchem naší planety děje cokoli, vlny byly, jsou a budou, všechny elektrické vlastnosti atmosféry a prostoru nad ní nikam nezmizí. A let raketoplánu do vesmíru za žlutý kruh… je nemožný, protože přestanou fungovat všechny známé typy raketových palivových spalovacích motorů. Žlutý kruh je ionosféra, ne ta popsaná v učebnicích, ve skutečnosti je vzdálená 100 – 120 tisíc km. Tak to je. Sám o tom pochybuji, ale fakta jsou hloupá věc.

Je zřejmé, že hlavním faktorem kvality pro celkovou vlnu by měla být čistota stran prostoru. Nebo absence viditelného rušení. Pouze v tomto případě bude zajištěna maximální amplituda výsledného vektoru kolmého k zemskému povrchu. Mimochodem právě tento zdroj využívaly všechny starověké budovy, které produkovaly atmosférickou energii. Vždy byla snaha stavět všechny druhy chrámů na velkých otevřených plochách. V horách, aby byla zajištěna čistota okolního prostoru, a konstrukce budov dělali velmi vysoké. Čím výše se budova vypínala od povrchu země, tím lepší byl proces získávání energie. A jaká je naše absolutní výška v Tuvě?

Jednoho dne budou tyto země cennější než ropa a všechny ostatní přírodní zdroje z periodické tabulky, pohřbené v hlíně tohoto regionu. Cenné budou pouze kvůli nadmořské výšce, která vám umožní získat čistou atmosférickou energii s minimálními režijními náklady. Koneckonců, tyto země jsou v dnešním Rusku jedny z nejvýše položených a přitom to nejsou ani zdaleka ta nejnepřístupnější místa, která mají dokonce vodu. A právě kvůli tomu zde bylo kdysi centrum civilizace Bílého Cara.

Dobře, a co bude dál? Věnujme opět pozornost schématu kulových vln.

Pokud by naše planeta stála bez pohybu, pak by vlnu kolmou k jejímu povrchu generovala pouze čela vln 1 a 2 z osmi dostupných vln, což je zřejmé. Jiné by byly vzájemně kompenzovány nebo absorbovány tělesem samotné planety. Ale naše Země se, zdá se, otáčí kolem své osy a za podmínky její rovnoměrné rotace v jednom bodě zemského povrchu vznikne všech osm součtů front, neboli těch samých kolmých vektorů. Intuice naznačuje, že „do poledne“ rovnoměrně mezi takovými vektory projde přesně osm takových sumerských „hodin“ a „po poledni“ půjdou stejné fronty, pouze symetricky převrácené. Celkově proběhnou po dokončení cyklu rotace planety kolem její osy dva cykly úplné změny účinku vlnoploch na každý bod zemského povrchu. Nic vám to nepřipomíná?

 

Zcela správně, tady jsou, Kolo Sansary a mapa vesmíru. Jak se ukázalo, vše je až hloupě jednoduché. Jen jistá síla nahradila skutečný číselník tím, který používáme nyní. Ve skutečnosti stejná síla nahradila skutečné tóny ze skutečné harmonie těmi moderními. K této síle se ještě dostaneme. Intuice velí, že minuty a sekundy jsou také nějakým způsobem spojeny s rotací Země právě v těchto vibracích a jejich skutečné hodnoty se nemusí nutně rovnat šedesáti. Ale více o tom později, nyní zvážíme, že tajemství Kola Sansary začíná být neaktuální. Slyším, jak se zastánci teorie ploché země po strávení této informace s rachotem hroutí.

Nějak takto. Kreslím zjednodušeně, protože není na to čas, i když v originále byly o nic méně krásné vzory jako na uhelném dole v Turanu. Konstrukce budovy měla kaskádový tvar a do každé horní kaskády vedly plavení komory umístěné na každé světové straně. A co bylo v centru? Dobrá otázka. Na erbu Urjanchajského kraje a na všech moderních obrazech tam byl nakreslen kruh rozdělený na tři části. Je zřejmé, že tu opět jde o nějaký druh padělku, protože lichá čísla nebyla nikdy v rozložení takových struktur použita. Co tam tedy bylo? Musíme se vrátit do historie.

Místním historikům z Tuvy se pomocí cvičení ve Photoshopu nad starými novinami podařilo zjistit, že uprostřed byl přesně ten symbol, který prý Hitler okopíroval od domorodých obyvatel na svou vlajku a erb. A neposílal Hitler svého času expedice do Tibetu? Velmi zajímavé! Proč byla historie tak zkreslená? Ve 20. letech 20. století se lidé nestyděli za mnoho zvyklostí, které byly o dvě dekády později tabu, a mnoho věcí vytiskli bez úprav. Fanoušci historie svého rodného kraje neváhají zveřejnit obrázky vlajky této velmi nezávislé Tuvy, která vznikla v roce 1918.

Nápis na vlajce zní: “Tangutiva-iinarad-unqubisual-tujasau-untuу” – “Prapor lidové revoluční vlády Tannu-Tuvan.” Ale ale. Co je to za Tangut? Zdá se, že někde něco bliká. To samozřejmě není Gangut, ale přesto… Tango – v latině znamená „dotýkat se”, odtud názvy taneční a trigonometrické funkce – tečna. Kvůli takové příležitosti jsem se musel znovu ponořit do Wikipedie.

Objevují se zajímavé zprávy – ukazuje se, že v anglicky psaném segmentu zdroje stále neváhají připsat tyto země spolu s Mongolskem Číně, jejíž součástí byly až do roku 1911, a dokonce měli podivnou vlajku, která neměla s výše uvedeným nic společného. A toto území se naprosto jednoznačně jmenovalo Tangut, což se později přetransformovalo na Tannu a po krátkém setrvání tohoto slova v názvu samostatné republiky Tannu-Tuva náhle v roce 1926 zaniklo. Jako by to jméno bylo alespoň v ruskojazyčném segmentu komunikace tabuizováno, a to jak na úrovni státu, tak na úrovni domácností. Co se stalo (a dosud se děje)?

Taková byla vlajka nezávislé Tuvy před jejím přijetím do SSSR. Očividně v něm byl nějaký symbol nahrazen hvězdou a my už víme jaký. Znovu se nabízí otázka – proč byla Tuva oficiálně přijata do SSSR až v roce 1944, a ne jako samostatná republika, ale jako autonomie v rámci RSFSR? A je náhoda, že vyhlášení války Německu v Tuvě ještě nebylo vypovězeno? Zdá se, že máme opět jeden případ, že kdesi u mocných tohoto světa v tajných tabulkách funguje vlastní účetní systém státních útvarů, který ne vždy odpovídá současné politické mapě světa. V tomto účetním systému SSSR stále existuje, ale zjevně bez Tuvy ve svém složení. Nikdy nevíte, co všechno přijal Stalin do RSFSR na oslavu blížícího se vítězství ve druhé světové válce. V těchto kruzích je Tuva alespoň nominálně nezávislou územní jednotkou. A může za to tentýž Tangut. Co to vůbec je?

Ukázalo se, že to není nic jiného než… země, ze které vyšel slavný Temudžin (Čingis-chán) se svým vojskem, které celý svět nazýval Velkými Moguly. A ti vytvořili stát, který dnes známe jako Velkou Tartárii. Kruh se nám začal uzavírat.

Mimochodem najít Tangut na mapách nebylo vůbec snadné. V drtivé většině map chybí a ve zbytku se prochází různými lokacemi s velmi širokým záběrem. Ve skutečnosti jsou tyto mapy nakreslené spíše jako schémata bez jakékoli přesnosti a nemá smysl jim moc věřit. Jen nás to rozptyluje.

Zdá se, že něco podobného obsahoval ve svém středu i náš Turan-Tangut. Jaký fyzický význam to všechno mělo? Jako nejpravděpodobnější varianta, ony vlny kolmé k zemi, vznikající v určité oblasti, byly konstrukcí Turanu stočeny do spirály. Ukazuje se, že to byl jakýsi trychtýř, jen směřoval nahoru. Ten vytáhl ze země čisté vody, které se pak rozlévaly všemi směry. Přesněji to nejsou úplně čisté vody, ale přesycené éterem uvnitř Turanu. Ony bílé vody, nebo živé, jak jim říkal prostý lid.

A znovu se Nathan Dubovitsky a jeho tým ptají na téma. Přímo z jazyka snímají.

Mraky se schovaly v nebi
Opilé hvězdy dolů hledí
Pak do divoké pohádkové tajgy
Padají

A vzniklá spirála jako pupeční šňůra spojovala lidi pod ní s určitým kosmickým živlem. Byla to ona legendární Šambala, kterou někdo hledal kdesi v Tibetu a nemohl najít. A stejně by ji nenašel, protože vstup do ní bylo nutné hledat na jiném místě. Nebo se také mohlo stát, že ji v Tibetu nehledali a příběhy s Tibetem byly spuštěny, aby odvrátily pozornost. Nic se nedá vyloučit.

A právě zde žil Bílý Car, který zabezpečoval chod tohoto velmi složitého mechanismu. Dokud do těchto zemí nepřišla nám neznámá válka. Byla to jediná starost onoho cara, protože štěstí a harmonii v jeho rozsáhlých panstvích již vytvořil nebeský živel, kterým je efirie – euforie. Tento odstavec prosím neberte jinak než jako předpoklad, i když je těžké říci, co se zde vůbec dá předpokládat.

A co dál? Protože řada otázek nám stále zůstává otevřená, pokračujeme v rekonstrukci. Hlavním z problémů je stále ona Bílá voda, přesněji řečeno, zdroj, který by mohl zajistit přítok v takovém množství pro obohacení. Odkud se vzal? Znovu připomínám Aržaan-Tos-Bulak, neboli samotný zdroj vody nasycený železem poblíž letiště Kyzyl.

Jak víte, v elektromechanice neexistují žádné zázraky. Pokud ze země vytéká zdroj rezavé vody, pak voda relativně blízko povrchu prochází železnými vměstky do půdy. Jedinou otázkou je, zda jsou tyto inkluze přírodní nebo vytvořené člověkem. Nic se nedá vyloučit. Nezapomínejme, že je tu ještě terén, hodně vysoko a obklopený horami. Je docela těžké se tam dostat jen tak, jak pro železo, tak pro vodu.

Podivný terén. Jakýsi téměř dokonalý kus roviny mezi horami. Zdá se, že jsme měli nějakou „potopu“ na celé Zemi nebo nějakou jinou událost, která pokryla celý povrch planety proudy bahna. Je dokázáno, že i Alpy ve Švýcarsku, které jsou výškou srovnatelné s Tuvou a jejím hřebenem Sajan, byly pokryty zeminou. Zde pozorujeme, že povrch byl pokryt jednolitou směsí zeminy a kamenů. Stává se to? Zvláštní je, že v blízkých horách taková směs půda-kámen prakticky neexistuje, stejně jako podobné rovinaté oblasti. Kamenitá půda se vyskytuje pouze v místech u břehů řek, kde by mohla být vyplavována přirozenou cestou. Odkud se však vzala směs na tak gigantické ploše, kam by se vešel náš nemalý Turan?

Není známo, zda této mapě můžeme věřit, ale Kalmycké pouště jsou tu zakresleny na našem Tannu-Tangutu. To není překvapivé, sami Kalmykové se považují za potomky lidí z těchto míst, kteří z neznámého důvodu odešli na západ, a dokonce dosáhli až dnešního Maďarska. Ale většina z nich se usadila ve stepích mezi Volhou a Donem. Klíčovým slovem jsou pouště. Opravdu byly Kalmycké pouště poblíž Tangutu s takovými kameny místo půdy? Je přitom velmi zvláštní, že kultura Kalmyků (a nejen jich samotných) obsahuje podivné symboly, které se k nim dostaly z dávných časů.

Tento vzor začal něčím připomínat náš namalovaný Turan a Šambhalu. Lokalizuji na naší mapě všechna místa, kde se železná nebo vysoce mineralizovaná voda dostává na povrch. Především se jedná o Aržaan-Tos-Bulak u Kadarči a další nalezené zajímavé objekty, například Kyzylskou tepelnou elektrárnu.

Je velmi podezřelé, že spojnice mezi těmito objekty svírá k ose východ-západ úhel 45°. Jaké podivné vodovodní potrubí to směřuje k elektrárně? Je zřejmé, že zdrojem železné vody je únik z něj. Nyní se podíváme zblízka na kyzylský erb (v levém horním rohu). Přesněji na onu klikatinu za stélou „Střed Asie“.

Tento vzor je v Tuvě dodnes považován za symbol štěstí a neoficiálně jej malovali na erbech všech měst a obcí v regionu, která měla svůj heraldický symbol. Jak se dalo očekávat, o původu tohoto vzoru se nic jasného neví. Obvyklá kresba s rituálním významem, nic víc. Ale soudě podle toho, že v samotném symbolu jsou některé čáry nakresleny přes jiné, nám to jasně ukazuje mapu nějakých chodeb. Podzemních samozřejmě, chodeb, které ve střední části navíc svírají s horizontální osou úhel 45 stupňů.

Jak víme z teorie, Schumannovy vlny byly několika typů. Po zapomenutí Velké vědy byly typy těchto vln převedeny do karetních barev. Vlny, o kterých jsme dříve uvažovali, byly „kára“, na rovině vypadaly jako odpovídající barvy, objemově vypadaly trochu složitěji. Existovaly ale i „srdcové“ vlny, které v závislosti na vertikální orientaci (nebo naopak poloze slunce nad tím či oním pólem) dělají meteorologické počasí. Zjednodušeně v řezu vypadaly takto.

Protože starověcí lidé v Turanu vytvořili model vesmíru, nemohli tyto vlny minout bez povšimnutí. Přizpůsobme trochu velikost naší rekonstrukce, a …

Není to ono?

Další skvělý objev. Přesněji ne jeden. Hlavním z těchto objevů je, že pod naším Turanem bylo v zemi vysoce pravděpodobně železné vodovodní potrubí gigantické kapacity, které je však nyní nefunkční. Tvořilo smyčky a jeho jedna polovina (světle modrá) probíhala nad druhou (tmavě modrá). Všechny zdejší prameny a jezera nejsou nic jiného než úniky z tohoto vodovodu. Původně navrhovaný tok vody byl přerušen, ale je možné, že stále funguje směrem ke Kyzylské elektrárně pro napájení topného systému města. Místní historici, máte slovo. Významná místa tohoto akvaduktu jsou zvýrazněna žlutě. Pojďme si je probrat podrobněji.

Místo pro Kyzylskou elektrárnou nebylo vybráno náhodou, naopak velmi dobře. Dobrá otázka zní – jak z něj odcházejí teplovodní potrubí, když vezmeme v úvahu drsné zimní klima? Elektrárna se navíc nachází kus dál od hlavního města. Jinak než podzemím z jedné z větví vodovodu (světle modrá) se topné vedení do Kyzylu nijak nedostane. Stávající fotografie a letecké snímky neukazují vůbec žádné nadzemní potrubí. Elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1957 a existuje zajímavá zmínka, že měla stát na západním okraji Kyzylu, ale z nějakého důvodu se tak nestalo. Kvůli této skutečnosti a meteorologickým vlastnostem místa je v zimě nad městem smog z vysoce výhřevného uhlí spalovaného v tepelné elektrárně z ložiska Kaa-Khem, u kotelny je vidět hromada strusky na všech satelitních snímcích.

Mohla by tepelná elektrárna stát na západním okraji města? Snadno, soudě podle našeho schématu. Hlavní nábřeží Jeniseje v linii Kyzylu se navíc podezřele ohýbá kolem vodovodu. Mám pocit, že Bělocarsk se na tomto místě začal stavět v roce 1914 poté, co někdo tento vodovod objevil, obkopal ho zvnějšku, odstranil z něj to nejcennější a do zbývajícího příkopu spustil Jenisej, již sloučený ze dvou proudů. A předal pozemek carské vládě k výstavbě města. A vykopávky vodovodu proběhly velmi nedávno, jako by ne ve 20. století, a všichni, kdo to potřebují, o této části historie Kyzylu dobře vědí.

Díváme se dál, tentokrát západním směrem.

Velmi blízko značek vodovodu jsou nějaká obydlená místa, očividně dočasné osady u pastvin nebo to, co z nich zbylo. Vše nasvědčuje tomu, že v tomto místě vytéká voda nezbytná pro chov hospodářských zvířat. Ale ve středu nejzápadnějšího půlkruhu máme údolí řeky Elegest. Toto místo by mělo být pro vodovod významné. Právě zde by měl být jeden z jeho dvou výstupních bodů do vnějšího vodního zdroje. Jakýsi obří ventil. Bohužel v údolí řeky není uvedena nadmořská výška, ale vypadá to, že toto místo bylo uměle vyhloubeno při hledání něčeho.

Jedeme dál, na východ.

A tam také vidíme podivné křižovatky několika stepních cest v místě údajného křížení linií starodávného vodovodního systému. Je zřejmé, že je zde stepní napajedlo. Mohlo se stát, že v tom místě byl obří uzavírací ventil, který časem začal prosakovat a voda se dostala až na povrch. Příliš mnoho, aby to byla náhoda. Ale na druhou stranu se zaplnilo místo, kde by měl být druhý vstupní bod u vodovodu, a to více než kde jinde. Podle mapy je tam 1200 – 1300 metrů při 800 – 850 metrech na rovině. Pravděpodobně se rozhodli ponechat tajemství otevíracího ventilu pro vděčné potomky.

Tak nějak vypadá krajina nyní, na kopcích nakupené, už dešti omleté zlomky bývalé povrchové vrstvy, kterou odkryli nepředstavitelnou supervýkonnou technikou a spolu s vytěženou zeminou navršili na vysoké haldy. Bohužel musím přiznat, že na místě našeho Turanu byl svého času neznámý Klondike. Nebo neznámé Eldorádo. Tato oblast byla rozkopána podélně i napříč při hledání něčeho, ale ne železa a vysoce výhřevného uhlí. O toto nerostné bohatství neměli kopáči zájem. A po vykopání jako správní gentlemani provedli rekultivaci lokality a předali ji ruskému carovi jako zemi Urjanchajského kraje. V roce 1914. Ale nebyli to Číňané, kdo oficiálně vlastnil tyto pozemky, než byly převedeny do Ruska.

A co že tam ti kopáči hledali?

Již dříve jsem napsal, že jeden z hitů německé skupiny Modern Talking, který hřměl koncem 80. let 20. století, měl být napsán trochu jinak. Přestože byl svého času přeložen do ruštiny, tuto chybu opravíme a nyní ji předložíme tak, jak to tehdy mělo být správně. Lepší pozdě, jak se říká.

 

Tartarské zlato je znamením osudu.

Tartarské zlato je celé v krvi.
Tartarské zlato jasné světlo
Náš první pokojný úsvit nám dá.

To je to, co tajní kopáči na tom místě hledali. Na tom místě bylo celou dobu hodně zlata. Dodnes ho tam těží zlatokopové z různých zemí. Jen ve své původní podobě bylo zlato poněkud jiné a nenacházelo se v zemi. Byl v kapalné formě a jeho hlavním účelem byla právě polarizace chaotických éterických vln do jediného trychtýře. Po úderu neznámých sil na Tangut se toto tekuté zlato roztavilo spolu s dalšími látkami, vyčistilo a ztuhlo, v této podobě je nyní vymývají zlatokopové z písku.

Kolik hlav padlo pro toto zlato, nikdo neví. Nikdo nevedl účet. Zpočátku se všichni snažili toho zlata zmocnit, nebo si ho navzájem vzít. Pak začali zabíjet ty, kteří vlastnili jeho tajemství, nebo dokonce jen věděli o jeho existenci. Poslední takové masakry byly v SSSR v 50. letech 20. století. Účel zlata byl jednoduchý – mělo tu vlastnost, že přijímalo energii těch samých nebeských neslábnoucích vln a přetvářelo je do hmatatelnější podoby pro obyčejného člověka na ulici, například teplo. Právě toto zlato se ve velkém používalo na všechny starověké stavby s odpovídající funkčností.

V našem případě Tannu-Turana bylo zlato v zařízeních podobných některým současným, roztroušeným v horách dnešní Tuvy jako předmět kulturního dědictví. Ve zničeném Tangutu jich bylo hodně, od gigantických po malé. A dnes je to kargokult. Mimochodem, taková zařízení co by rekvizity jsou nyní téměř v celé jihovýchodní Asii.

Paměť národa navíc zachovala přibližnou podobu místa, kde Turan začínal.

Systém zásobování vodou a všechny ostatní inženýrské systémy obrovského zařízení fungovaly pod přísnou kontrolou Bílého Cara, který se snadno a hravě vypořádal s takovými úkoly, které se moderním lidem zdají být fantazií. A v tom mu pomáhala jednoduchá pozemská technická zařízení.

Jak to tam bylo ve skutečnosti? Je nepravděpodobné, že to kdy zjistíme, můžeme to jen předpokládat. A jedním z těchto předpokladů bude velmi neobvyklé nasycení útrob Tuvy veškerým bohatstvím v podobě drahých a vzácných kovů. Vojenské operace, které zničily Turan, byly prováděny tak, že ani moderní jaderné zbraně neodpovídají jejich vlastnostem. Vše, co bylo na zemi před bitvami, se roztavilo a slilo do jediného monolitu. Kdo a čím vedl takové bitvy? Ze severní části postupujeme dále dolů.

Jižní hranice Tuvy vypadá poněkud neobvykle. Všechny její ostatní hranice vedou po vrcholcích horských pásem, a pouze zde z nějakého důvodu vede hranice podél nejkrásnější prolákliny Ubsunur, ve které se podle legendy nachází starobylé hlavní město Tuvy – Samagaltaj, nyní malá vesnice někde u dálnice. Samozřejmě ve světle výše uvedeného výrazu o hlavním městě to může vyvolat úsměv, ale podívejme se na zdejší krásu, mimochodem dědictví UNESCO.

Málokdo o tom ví, ale po roce 2000 začalo politické vedení Mongolska nějak podivně flirtovat se Spojenými státy a dostávalo od nich půjčky a další pozemské výhody. Vedoucí úřadů v Tuvě byli zcela vážně přesvědčeni, že na tomto místě dozrává druhá Gruzie. Ze zahraničí začalo rozhlasové vysílání s hloupou agitací a dosáhlo svého cíle, protože jazyky zdejších národů jsou téměř stejné. To pochopitelně velmi rozzlobilo vedení Ruska, již v Moskvě. Armáda dostala rozkaz, aby problém odstranila, a tak jednoho krásného dne odvezla k hranici svůj rádiový vysílací komplex a vyslala signál do přilehlého území na frekvenci téže hloupé agitace. Jistě však chápete, že její signál byl mnohem silnější. Agitace podle očekávání zmizela a zdá se, že se už od té doby neobjevila. Zajímalo by mě, v jakém stavu je přátelství mezi Mongolskem a Spojenými státy nyní?

V té době nebylo snadné dostat se do Ubsunurské kotliny, koneckonců bylo to hraniční pásmo. Pomohl mi však jeden Rus, poslanec lidového churalu (nebo jak tomu tam říkají); tento voják ve výslužbě bez váhání navrhl řešení v podobě malého přispění do v republice oblíbených otázek. Za to získal v duchu jednoho z programů KVN (zábavný televizní pořad) přezdívku „Třírublový poslanec“. Na první schůzce se tento Třírublový poslanec dosadil do pozice nejlepšího člověka v Tuvě, který se na tomto území nebojí žádného Kužegeta. Není zcela jasné, proč by bylo třeba se nějakého Kužegeta bát, podařilo se mi seznámit se hned s dvěma představiteli této slavné rodiny a nemohu o nich říci absolutně nic špatného. Poslanec mi však skutečně pomohl se do Ubsunurské kotliny dostat. Doba byla těžká. Právě probíhala „dopingová“ operace – naše auto bylo zastaveno a všechny kordony pečlivě prozkoumány, bez ohledu na to, že patřily k ne zcela běžné civilní státní správě.

Později jsem se od místních obyvatel doslechl, že kdysi na tomto území bylo obrovské moře. Všechny mongolské a čínské pouště, mezi nimiž byly i tak slavné jako Gobi a Taklamakan, byly za starých dobrých časů vodními plochami. Kdy však a z jakého důvodu zmizely, si už nikdo nepamatuje. Přesto při putování tímto údolím jsem měl pocit, že ho moře opustilo ne tak dávno Svědčila o tom celá řada věcí.

Ukázalo se, že Samagaltaj je obyčejná vesnice, která není ničím výjimečná. Dále po pár kilometrech byla hranice a hraniční přechod do Mongolska. Všechno je úplně obyčejné a nezajímavé. Kdybych věděl, že jednou budu psát tento text, vyfotografoval bych toto místo co nejpodrobněji, a to bez ohledu na zákaz. I když v této krajině nebylo nic výjimečného, ​​krajina byla pro tato místa typická.

Vraťme se nyní zpět k mapě Gangutské bitvy z Wikipedie a srovnejme ji s touto. Zajímavé, jak sem ten náš Petr mohl doplavat? Zároveň se však objevila i druhá náhoda. Gangut-Tangut-Changut stejně jako Gang (= Ganga) jsou zjevně totéž. Mimochodem, toponym s Chang- i Tang- je v těchto končinách spousta a to sto kilometrů kolem. Pak je ale na místě zásadní otázka – kde je tady ta voda?

Znovu vyplula na povrch již dříve zmíněná zákonitost, že totiž státní hranice Ruska, stejně jako všech bývalých republik SSSR, a dokonce i hranice jejich vnitřních oblastí, se zrodily díky vodním překážkám či pobřežím. Je známo, že rusko-kazachstánskou hranici alespoň v její západní polovině, tvoří pobřeží dnes již zmizelého jezera Sara-Kamyš a tato bývalá vodní plocha byla po vyschnutí přenechána Kazachstánu. Je tedy možné, že toto pravidlo bylo uplatněno i v této oblasti. Je tu však jedna nuance, kterou jsme zmínili už výše – v účetním systému 1C mocných tohoto světa je území Tuvy izolovaným místem a jeho vstup do SSSR je v jejich očích historickým nedorozuměním, což zatím všem vyhovuje. Jaké záhady tato hranice uchovává, přesněji historie jejího vzniku?

Intuice naznačuje, že Irtyš byl kdysi úplně jiný a mnohem vydatnější. Navíc Amur byl stejný a Ganga odtud směřovala někam jinam na jih – přitom všechny vycházely z jednoho zdroje v oblasti Ubsunurské kotliny. Ale kartograf se nějak zastavil na hranici tehdejší Číny a nepokračoval v zobrazování vod a mimochodem/zároveň zahrnul do impéria území Urjanchajského kraje. Jak tomu všemu rozumět? Když je Krym na mapách zobrazen jako ruský, ve světě se rozhoří skandál. Ale takovéto maličkosti se zřejmě nepřikládala důležitost. Nebo se Urjanchajský kraj nominálně připočítával k Rusku, ale bylo to území pokročilého rozvoje, kde byly vlastní nepsané zákony a cizí sem až do roku 1914 nepouštěli?

Moderní rekonstruktoři obnovili vzhled Ubsunurské kotliny. Ukazuje se, že byla jednou z kotlin Údolí jezer (prosím, nezaměňovat s tím americkým), které si v dnešním Mongolsku velmi dobře pamatují. Byla to země Chalchu a bylo do ní zahrnuto mnoho zemí, které jsou nyní z nějakého nedorozumění rozděleny. V první řadě je to dlouhodobě trpící Východní Turkestán, jehož obyvatelstvo dnes Čína uměle asimiluje do své kultury. Kam zmizela všechna tato jezera? Že by zmizela spolu se zmizením našeho Tanguta? Odpověď, kupodivu, leží na povrchu. V erbu Urjanchajského kraje je již dlouho vše namalováno.

Vypadá to, že Tangut a Ganga jsou jedno a totéž. Přítomnost tak silného zdroje zásobování vodou může velmi snadno vysvětlit existenci obrovské říše, vytvořené na příhodných logistických trasách. A stejnými cestami byly Irtyš, Amur (Argun) a Ganga. A otázkou je i další vodní tok na sever. Likvidací Tangutu bylo území odsouzeno k úpadku a degradaci, k čemuž skutečně došlo.

Na erbu Urjanchajského kraje jsou jasně vyznačeny kaskádové sestupy vody do jezera Ubsu-Nur. Tyto sestupy se počínaje tečnou („tango“) dotkly Turanu a vzaly kurs na jih. Jeden z nich, přes Šambalyg, je nyní zatopen a podél něj byla položena stávající silnice. Místy se z ní otevírají výhledy, jež probouzejí úvahy o existenci zdejších dávných vodních dopravních cest. Jedná se především o pravoúhlé říční zákruty a kaskádovité sklony silnice. Pokud vezmeme v úvahu, že jezero bylo kdysi mnohem výš, pak Samagaltaj byla jen pobřežní osada a vstup do Turanu.

Druhý průchod do jezera ze západní strany není v současné době tak jasný a vyžaduje další zkoumání. Je možné, že během oné neznámé války byl zcela zničen a zavalen. Mezi obyvateli vesnice Chovu-Aksy se vypráví legenda, že dříve toto místo protínala křižovatka obchodních cest.

Podobné symboly jsou vyobrazeny všude kolem, což neustále naznačuje existenci obrovské říše Bílého Cara, jejíž symboly se rozšířily do různých subkultur po celém světě.

Odkud se brala voda, která naplnila Gangu? A proč je administrativní hranice Tuvy vytvořena zvláštním způsobem, s úzkou západní a širokou východní částí ? Věnujme pozornost jednomu geografickému objektu, rovněž jedné z perel UNESCO, nacházející se pouze na území dnešního Mongolska.

Na mapě je na nejvýchodnější straně. Je to jezero Kosogol. Hranice Urjanchajského kraje, která probíhá v nejjižnější části mapy (nepleťte si ji prosím s linií Sajanského pohoří), zahrnuje i toto jezero. Ale z nepochopitelného důvodu je nyní v jurisdikci někoho jiného. Není to však překvapivé, mezi Tuvou a Mongolskem byly dříve územní spory a nikdo kromě SSSR až do poloviny 20. století Mongolsko jako stát neuznával. Stejně jako Tuvu. To vše je velmi zajímavé, ale berme to jako fakt – jezero Kosogol je odděleno od Tuvy, i když není zcela jasné, podle jakých kritérií v tomto místě hranici vedli. Nyní se toto jezero nazývá Chubsugul, nebo možná se tak nazývalo vždy, ale staré mapy svědčí o rusifikaci.

Podívejme se podrobně na oficiální popis jezera.

“Chubsugul (Chuvsgel-Nuur, dříve Kosogol; mong. Chөvsgөl nuur, mong. Chөvsgөl dalaj) je velké sladkovodní jezero na severu Mongolska nedaleko hranic s Ruskem. Druhé největší a nejhlubší jezero v Mongolsku. Svým původem (jezero je součástí Bajkalského riftu), hydrologickým režimem a minerálním složením vody je velmi podobné Bajkalu, někdy je jezero nazýváno „mladším bratrem Bajkalu“.

Velmi zajímavé. Bajkalský rift je druh podzemní dutiny naplněné sladkou vodou. Je prokázáno, že obě jezera mají identické složení vody, což znamená, že teoreticky si je možné z profilu představit jako spojené nádoby se spodní částí ve společné trhlině. Matoucí je pouze nepodstatný detail – absolutní výška pobřeží Bajkalu nad hladinou moře je 456 metrů a Chubsugul… 1645 metrů. Jak je to možné? Pravděpodobně je někde ve spojení mezi oběma jezery zúžená oblast pod zemí, která brání přelití jednoho z nich do druhého. Nejdůležitější ztráta vody z půdy do trhliny nepřichází z východu, kde do Bajkalu voda pouze stéká shora a přes Angaru jde do pánve Jeniseje. A nyní si představme, že někde v okolí Chubsugulu byl náš Turan s výškou průměrně 800 m.

Nevím jak vy, ale nyní jsem jasně pochopil zdůvodnění správních hranic Tuvy a Mongolska v části jezera Chubsugul. Nějaké síly na začátku 20. století jednoduše rozřezaly na tři části bajkalskou trhlinu, která jim byla v té době geograficky velmi dobře známá. Jeho východní část s jezerem Bajkal byla dána Rusku. Střední část byla nominálně dána Číně, ale po jisté osvobozenecké válce s Japonskem pod vedením maršála Žukova se objevilo Mongolsko, které až do konce druhé světové války nikdo neuznal. Tato země sice jen díky Stalinovi přešla z feudalismu okamžitě ke komunismu, ale v 21. století se nějak podivně spřátelila se Spojenými státy. A možná to ve světle nalézání se v ní části Bajkalské trhliny není vůbec divné. Je těžké si představit, co by se stalo, kdyby na tomto území existovala čínská jurisdikce. Nyní mohou dělat jen malé špinavé triky a obrátit řeky Irtyš a Ili zpět na své území. A dokonce je těžké si to představit.

Ale s Tuvou se vše vyjasní, tyto země byly původně vykolíkovány třetími stranami. Její území jde na všechny světové strany přesně tak daleko, kam jde trhlina, tedy její třetí rozříznutá část. Tam, kde končí na západě, začíná Altajská republika. Je tam také zajímavá země a také jsem ji musel navštívit, ale o ní někdy později. Předpokládám, že je nyní jasné, proč je Tuva někde tam, na účtu mocných tohoto světa, uvedena jako remíza. Pokud se najde odvážlivec, který dokáže vyčistit dva obří ventily ve stepi u Kyzylu, asijský svět vstoupí do nové éry a začne se přetvářet. Jaký je tam tlak vody s ohledem na výšku jezera Chubsugul? Věřím, že přepočítat metry výškového rozdílu v pascalu není vůbec těžké, to je úkol pro začínajícího energetika. Jak některé síly na začátku 20. století tyto ventily zazdily, ví sám Bůh, ale úkol vypadá dost materiálně a ne z říše fantazie. Toto území hned tak nikomu nedají. Při prvních nenápadných posunech k ventilům bude odebráno správcovské společnosti „Rusko” a vytvoří se tu nezávislá republika mimo SSSR. A takové plány už existují. Mimochodem, pokud to bude nutné, tyto síly vytvoří na papíře Ruské impérium, Kyjevskou Rus, Chazarský kaganát, Království Skythů, Pečeněgů, Polovců a cokoli jiného. Pro ně je to jen lusknutí prstu a všichni to vezmou jako samozřejmost, aniž by přemýšleli.

Jak již bylo výše uvedeno, po zničením dávného vodního systému Bílého Cara zde nastal úpadek. Lidé začali seskupovat na národní úrovni a vypukly vnitřní nepokoje. Přežili ti, kdo byli na primitivní úrovni silnější. To je zákon přírody, který je možné nevnímat, ale není možné jej porazit. Přesně tak si počínají lidé po zhoršování životních podmínek v jakékoli veřejné struktuře, ať už je to například armáda, zóna nebo jednoduše marginální davy debilů. Skutečnost, že geografická oblast „Rusko” se dosud nezměnila na gigantické teritorium válek, lze považovat za štěstí nebo zázrak. Anebo silní tohoto světa ještě nemají úkol pustit toto území po takovém scénáři.

Málokdo ví, že Tuva je nyní považována za nejdepresívnější region v Rusku a tento antirekord drží v mnoha ohledech. Po zániku SSSR se zde rozhořely lokální války v měřítku srovnatelném s Kavkazem. I když v televizi se o tom vůbec nemluvilo a jiných podobných témat bylo v té době dost. Za posledních 30 let se rusky mluvící populace v Tuvě snížila z 1/3 na pár procent a na západ od Kyzylu úplně zmizela. Lidé tam žijí podle svých zákonů, které se vyvíjely v průběhu staletí, a stát je tam v podstatě zbytečným přežitkem. Pokud by vnější síly potřebovaly provést „barevnou“ revoluci, aby daly tomuto území jiný status, bylo by to snadné. Nevyžadovalo by to velké zdroje.

Jaké to byly síly, které zničily Bílého Cara? Mimochodem, málem bych zapomněl zmínit pevnosti Por-Bažin na jezeře Tere-Chol. Neměl jsem možnost ho navštívit, ale materiály o tomto starověkém artefaktu dostupné na síti jsou a k jeho popisu dostačují.

Ujišťuji tedy alespoň všechny badatele, že objekty z takovým půdorysem nejsou ničím jiným než produktem činnosti vojenských inženýrů 19. století. Těžko říci, proč byl tento konkrétní objekt vytvořen, ale nelze jej považovat za starobylý. S největší pravděpodobností jde o další ozvěnu války, která zničila Turan. Vlastně to není důvod, proč jsem si na Por-Bažin vzpomněl. Někde poblíž se totiž nachází osada Sizim. Žije tam zajímavá národnost, která je ruského původu, ale žije podle vlastních zákonů a nikoho do svého světa nepustí. Zdejší obyvatelé jim říkají „semjejniky“ a nesnaží se s nimi dostat do kontaktu. Otázka zní – kde se tu vzali? Ti samí místní obyvatelé říkají, že semjejnici hlídají stezky k některým jezerům s živou vodou, které znají jen oni. K těmto jezerům se dostanete pouze vrtulníkem. Někdo dokonce viděl tato jezera a plaval v nich, přičemž si všiml nepřirozené barvy vody. Můžete v ní prý zůstat ne déle než 15 minut, poté se tělo před očima omlazuje. Lidé, kteří tato místa znají, napište prosím komentář. Vypadá to, že kmen Bílého Cara nebyl zcela zničen…

Kdo ho ničil?

Jak jsem už kdysi napsal, v současné době se v internetových aukcích starožitností prodává řada podivných artefaktů. Díky nim je velmi mnoho ustanovení tuzemských dějin hluboce zpochybňováno. Jeden takový artefakt byl opakovaně uveden v minulých článcích.

Vysvětlení takových vojenských atributů raného SSSR je dostupné na síti, pokud tomu lze věřit – otázka je diskutabilní. Podobné odznaky podle ní měly i divize, které bojovaly na jihovýchodní frontě občanské války proti Děnikinovi. Tyto oddíly se formovaly převážně z Kalmyků, ve skutečnosti bojovaly nedaleko od míst svého bydliště, která se v budoucnu oficiálně stala jejich republikou. Národní umělci dokonce rekonstruovali onu vojenskou uniformu krasnoarmějců.

Otázkou je – kde se to vzalo a dokonce spolu s oblečením? Neexistuje více či méně věrohodná verze vzniku vzhledu uniformy rudoarmějců tohoto stylu, včetně legendární buďonovky. Vyjděme z toho, že občanská válka byla stále v zemi, která před tím prošla válkou a mnoha dalšími těžkými zkouškami. Zapojení ctihodných umělců té doby do vývoje designu uniforem – jak píše Wikipedie – je sice možné, ale z řady důvodů velmi nepravděpodobné. Nejrealističtější verze vypadá tak, že uniforma se dostala k nové vládě již hotová, až na to, že odznaky byly mírně upraveny. Konkrétně přidali červený podklad jako hlavní barvu bolševiků. A jestli Kalmyky oblékali do takových šatů, proč jim dali takové symboly?

Děnikin je mimochodem velmi zajímavá postava. Když měl dost bojování emigroval v roce 1920 do Anglie a po sérii toulek zemřel v USA. Jak lze takové skutečnosti vysvětlit? Na první pohled ničím, ale nyní se vraťme k zajímavému fragmentu z Wikipedie o definování Bílého Cara. Přesněji k jednomu z jeho odstavců, kde jistý orientální velmistr posmrtných sil viděl v Kateřině II. chubilgan Bílé Tary, načež východní národy složily přísahu Bílému Carovi. Nyní se na to vše podíváme z jiného úhlu. Pravda, k tomu potřebujeme alespoň jednou vidět, jaká přibližně byla Ganga, Sara-Kamyš a další Lukomorje.

Vypadá to, že naše občanská válka byla jednou z epizod té záhadné války, která měla zničit Tangut. A Kalmykové střežili svou Bílou Taru, na kterou vlastně složili přísahu. A nesli na sobě tytéž symboly, na něž přísahali. Ale s malým upozorněním – Bílá Tara už tam nebyla a nebylo tam ani město, ve kterém žila. Byly zničeny daleko dřívějšími epizodami téže války. První bitvy se odehrávaly v lokacích s městem Kateřiny a její fronta v době vypuknutí občanské války šla daleko na západ. Ne nadarmo kalmycká armáda v této uniformě bojovala podle štábních představ na jihovýchodní frontě. Ale bojovali… proti těm, kteří zničili Katarinenstadt (dnes město Marx), neboli město Bílé Tary. Dříve toto město stálo v západní části obrovské Tartárie a z Tangutu do něj vedla vodní cesta, dokud nezmizelo. Město bylo pryč, ale Kalmykové tam zůstali a žijí dodnes. A Katarinenstadt byl svého času zničen britskými jednotkami. To jsou ti „červení“, podle barvy jejich uniforem, proti kterým se postavili vojáci v bílých uniformách.

Samozřejmě se nebojovalo s puškami, ale s takovými zbraněmi, o jakých by se nám nesnilo ani teď. V zákopech s nimi nikdo neseděl. A vůbec – bílá uniforma a zákopy? To nemyslíte vážně! To je výklad událostí upřesňovačů dějin.

Když o něco později Hitlerova armáda zaútočila na SSSR se stejnými znaky na vlajkách, Kalmykové je následovali. Ve skutečnosti právě proto je Stalin neměl rád. Po občanské válce si uvědomili, že nešli na ty, na které měli, ale ten, kdo je vedl tehdy bojovat, prostě využil jejich symboly. Našel jejich uniformy, oblékl je a poslal. A pak se tato uniforma začala používat všude. Ohlupování masy během hybridních válek je jedním z nejdůležitějších pravidel. A následné přetvoření „rudých“ a „bílých“ do bolševické historie byl také prostředek z této oblasti. Ale… ani s Hitlerem to Kalmykům nevyšlo.

Mimochodem, pamatuje si někdo, jak se v jedné z Jeseninových básní epizodický hrdina zmiňuje o rusko-japonské válce z roku 1904?

„Houloubku! – křičel on. – Péťo! Bolí to…
Nemysli, nepil jsem.
Odvahu mou zná na světě
Jen Liaoyang samotný.”
Takoví jsou vždy na místě.
Žijí, ruce nemozolí.
A teď je samozřejmě v Sovětě,
Medaile (od cara) schoval do truhly.
A s hrdým držením těla,
Jak šedovlasý veterán,
Chroptí o Něrčinsku a Turchanu:
„Tak tak, bratře! Hoře jsme vídali,
Ale nás nezastrašil strach…

——————————————-

Medaile, medaile, medaile… Zvonily v jeho slovech.

Zvláštní je, že jak Něrčinsk, tak Turuchan nejsou v geografii bitev oné války vůbec oficiálně zmíněny. A pokud snad o Něrčinsku nějakou malou zmínku najdete, co si počít v případě Turuchansku? To je Krasnojarský kraj. Co tím chtěl básník říct? Freudovský přešlap nebo výběr cizího slova kvůli rýmu, využívající čtenářovy neznalosti geografie? Tuto podivnost potvrdilo další umělecké dílo, neméně slavné – „Juno a Avos“ (rocková opera). Podle zápletky hrabě Rězanov opouští svou milovanou v Americe a odjíždí služebně do Ruska, aby se zase brzo vrátil, ale nečekaně v Krasnojarsku zemře. Milenka na něj dál čeká. Až anglický cestovatel George Simpson, přijíždějící do San Francisca z Krasnojarsku (!), jí sdělí přesné podrobnosti o jeho smrti. Anglický cestovatel… Z Krasnojarsku… Něco tu nehraje.

Vždycky jsem si myslel, co vůbec může spojovat Německo a Japonsko do koalice, když se účastnily několika válek (říká se, že jejich koalice stále existuje). Mezi těmito zeměmi jsou dvě lýkové boty na mapě (= velká vzdálenost) a obrovská kulturní propast. Co mají společného? Když ale vezmeme v úvahu, že je Angličané svého času vyhnali z Velké Tartárie, kde byli spojenci a žili vedle sebe, je vše už jasnější. Jako se Amerika chystá bojovat s Ruskem do posledního Ukrajince, tak v roce 1904 bojovala Anglie s Německo-Japonskem o své asijsko-sibiřské kolonie do posledního Rusa. Pravda, tu válku s ohlušujícím třeskem prohrála. Otázka zní – co dělali Britové v Krasnojarsku? A znovu se vše vyjasní, pokud tam prošli přes Tangut a pokračovali dále na sever. Existují podezření, že Jenisej byl dříve čtvrtým vodním tokem směřujícím z Tangutu na sever, do země Tendu nebo na severní okraj Tartárie. Ale Britové odtud odešli, hned jak zničili Gangu. Nedalo se tam už nic jiného dělat… pravda, ještě prozkoumali pozemky v okolí Turanu kvůli přítomnosti tartarského zlata.

Válka to tedy byla stále jedna a ta samá, jen trvala velmi dlouho. Po jedněch bitevních polích přišla na řadu další, pak další a tak dále. Měnily se zbraně, měnily se metody, měnila se i historie, ale cíl byl stále stejný – dobýt zemi Bílého Cara. Možná se jedná o onu stoletou válku, kterou objasňovači dějin přetáhli do jiných států. Nejlepší perla v britské koruně, jak jste již pravděpodobně pochopili, tedy ani zdaleka nebyla Indie. A dokonce o tuto perlu vůbec nepřišli. Jen ji dočasně skryli před zvědavýma očima. Mimochodem, na začátku 20. století se vyprávěla zajímavá historka, kdy jeden Němec prý chtěl obnovit Tartárii, ale nějak se mu to nepovedlo. Pravděpodobně to chtěl udělat podle stále ještě čerstvé lidové paměti.

Fronta války se posunula ještě dále na západ. A tato válka trvá dodnes. Myslím, že mnozí jsou si toho dobře vědomi.

Výzvou pro oči řidičů projíždějících Bobrovským rajonem ve Voroněžském kraji jsou hned vedle dálnice M4 takovéto obrovské vápencové pozůstatky. Prohlédněte si je, toto je také jedna z vypotřebovaných a opuštěných front oné války. Kdysi tu stálo první město na cestě z Evropy do Asie, město Asov, nebo u obyčejných lidí Azov. Je to onen bájný „Voroněž“, díky jehož vidlákům „Petr“ vyhnal do moře ruskou flotilu, která údajně porazila Švédy v bitvě u Gangutu. A město v Rostovské oblasti se celý život jmenovalo Azak. Proboha, nevíte, jestli se máte smát nebo plakat. Město Asov stálo na břehu rozsáhlé vodní plochy, která zmizela o něco později než Tangut. Je možné, že město Asov je také skutečným Bělgorodem. Nicméně po Turanu a Šambale je to maličkost. A téma pro jiný příběh. Při pohledu na to všechno se mi znovu vybaví písnička z 90. let

Kdesi za horami vysokými
Kdesi za moři širokými
Kde nepadá vám na hlavu sníh
Pláče Asie.
Kde jako pták
Duše létala
Mně vyprávěl
Moudrý paša
Mně nezbylo vůbec nic
Než tahle fantazie

Na samém konci SSSR, nebo dokonce v prvních letech po něm, byl uveden celovečerní film „Afghánský zlom“. Bylo to udělané velmi dobře a dokonce to získalo ceny, i když jeho natáčení bylo občas dobrodružné. Natáčelo se v Tádžikistánu a tam už tehdy začaly střety z etnických důvodů. Podle legendy prý tehdy situaci zachránil italský herec Michele Placido, který hrál hlavní roli. Tehdy ho znal celý Svaz. Když se objevil, militanti zapomněli na filmový štáb a omezili se na autogramiádu.

Děj filmu se omezil na to, že afghánská válka vstoupila do závěrečného období, způsobeného odchodem nejvýznamnější z válčících stran – SSSR. Vše nasvědčovalo tomu, že válka se dostala do nepřekonatelné slepé uličky a válčícím už došly síly v ní pokračovat. A všechny události na pozadí takového předpokladu se vyvíjely tragicky, v první řadě pro sovětské ozbrojené síly. Kritici záměrně označili film za jeden z nejlepších filmů o afghánské válce.

A použijeme-li tuto analogii na současnost, nebo na onu válku proti Tartárii, která ještě neskončila? Mnoho lidí majících dar vidění píše, že tuší původ nepochopitelných událostí. Jako by se pohybovaly některé světové tektonické desky. Pochopili jste správně, to vše přesně souvisí s nepandemií. Podle plánů by již nyní v naší zemi mělo být mnohem chladněji. Ale zřejmě se něco pokazilo. Jestliže byla v Evropě a nejen tam už většina populace zpracována a na zbytek již lze uplatnit represivní opatření, pak v Rusku je vše naopak. A dokonce i počasí dělá divy.

To lze vysvětlit pouze jednou věcí – Bílý Car se pohnul a jeho éra přichází. Co nám v nejbližší době přinese, není známo. Dá se ale konstatovat, že ve válce nastal Tartarský zlom. Útočící straně rychle docházejí síly. V taktickém dilematu útočníků „hrozný konec“ nebo „hrůza bez konce“ to druhé začíná rychle váznout. Nedaří se žádná hrůza bez konce a Rusko začíná výrazně zaostávat za plánem projektu nové normálnosti. Zbývá jen hrozný konec, jedinou otázkou je, pro koho.

Kdo je onen Bílý Car? Nebudu uvádět jeho jméno a příjmení, ani ho neznám. Ale pokud to šaman jednou řekl, pak přijde a vyhraje svou poslední Gangutskou bitvu. Bylo by dobré vědět, kdy. Ale ve světle výše uvedeného mohu jen konstatovat, že všichni carové do roku 1900 spojení s Moskvou byli vymyšlení. Nikomu však tak paradoxní závěr nevnucuji.

P.S. Protože mnoho informací uvedených v tomto článku má iracionální původ, prosím vás, abyste s nimi zacházeli jen jako s novoroční pohádkou. A už tradičně mi dovolte připomenout, že nezakazuje se pouze repost.

autor: tech_dancer

zdroj: https://www.tart-aria.info/tartarskij-izlom/

překlad: Vlabi

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
7 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:06

Velice zajímavé!Ještě to budu muset párkrát pročíst a nechat uzrát…

Robert
Host
Robert
17. 3. 2022 13:06

Velmi zajímavé čtení. Děkuji

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:06

Kdysi jsem někde v eposech z Mezopotánie četl texty o Inanně(nin-an-na). Bylo tam psáno, že jako "mladá" bohyně dostala na východě na starosti obilnici tehdejšího Světa, těm "starším" bohům byla přidělena města ve Středozemí – tedy Mezopotámie, Levanta a Středozemní moře. Také tam bylo popsáno, že založila město u pramenů řek, které odtamtud odtékaly na sever i na jih, a i překladatel zmínil, že zřejmě u pramenů Gangy, což mi nějak nesedělo,protože od dnešních pramenů Gangy do Severního moře nic neodtéká. Myslím, že v tomto i v tom předchozím článku je celkem asi už vysvětleno proč:-)
Bílá Tara je zřejmě ten "miláček" Ana (Anua?), co jí za mlada dali na starosti obilnici Světa na východě. Následně ji nuceně provdali do AEgypta jako Isis Usirovi, kterého pak zavraždili, a ona se po pomstě vracela zpět se svým nevlastním strýcem Adadem(Tarch) do centra obilnice Světa. Což by znamenalo, že Tara-Inanna-Isis-Afrodita je u nás Venuše-Večernice;-) A pak, že "všechny" ženy nejsou z Venuše.
Teď alespoň vím kde to bylo:-) Tedy než tam kousek odtud něco prolítlo z Tibetu ven a celé Bělovodí zasypalo jak namazaný krajíc…? i posunulo prameny Gangy

Dneska u nás všudemožně prodávají ty blbhistické paskvily "Bílé Tary". Ale nějak nechápou, že ta samá a daleko hezčí je Večernice s Šafránkovou:-)
https://www.nefertitis.cz/sochy-a-sosky/feng-shui-bila-soska-bohyne-bila-tara

Ten jeden němec, co chtěl obnovit Tartarii patřil ke Kolčakovi…. že by bělogvardělci nebyli až tak gvardělci jako bělocareviči Bílého hnutí(nebožeby gvardija bylo hnutí)? Pak zřejmě ta naše úžasná čs legie, co ukradla zlato možná mohla za to, že se Tartárie nakonec neobnovila:-) Ažeby to zlato bylo TO zlato?
https://myslenkyocemkoli.blogspot.com/2020/01/carske-zlato-lezi-na-dne-bajkalu.html
Zřejmě není car jako bílejcar.

Nějak mi přijde, že autor pozapomenul na jednu možná poměrně důležitou věc… teoreticky. A tím je Centrum Asie, tedy její teoretický střed.
https://goo.gl/maps/JvK76o1j4mW7ZKiJ6

Pokud autor spojuje železitou vodu se starým mohutným potrubím bohů, pak by mne zajímalo, co za potrubí zakopal Karel Václav v Karlových Varech:-) Nebožeby nelovil jeleny, ale lovil železný potrubí po bozích v zemi?
Navíc mám pocit, že bohové a železo se moc neslučuje… spíše naopak. Železo přitáhli s sebou od jihu, z podSvětí…. a nastala doba železná, nebo jak rádi říkají na východě – (železo) kalí juga.
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:06

Ještě, ten talismam Květ Života. Nějak tomu říkat museli:-)
Dnešní vědátoři tomu říkají toroidní energetické pole, nejenom Země.
U nás to zobrazovali jako Strom Života, taky tomu dřív nějak museli řikat. Jen ti překladatelé… co nevědí, o čem vlastně překládají:-)
https://sansha.estranky.cz/fotoalbum/strom-zivota—–obrazy
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:06

Na mapě FraMauro 1460 je v těch místech něco jako turgues(Regno turqueste). Obklopeno skoro ze všech stran skálami, tedy zřejmě v údolí.
A okolní řeky směřují do indického i do severního oceánu…
https://engineeringhistoricalmemory.com/FraMauro.php?hid=2401&cid=&dis=0&hkey=Regno+turqueste%28n%29&ckey=&cat=&mode=0
Celkem zajímavé je tam i Chataio(vlevodole) i se vším tím zasibiřským osídlením, co je dnes podle mne většina pod vodou…
nenimito

Vlabi
Host
Vlabi
17. 3. 2022 13:06
Odpovědět  Anonymní

Dokázal by někdo přeluštit text vložený do této oblasti?

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:06
Odpovědět  Anonymní

Nemyslím Vlabi, že by ten červený text vlevo od turques k tomu patřil.
Když si klikneš na to kolečko uprostřed, tak se ti objeví nabídka. Klikneš na Click to see more, pak nahoře na ten nápis, tak se objeví přepis textu od Piero Falchetty:
" Tuti hi cosmographi dicono che questo | monte che ua uerso leuante e trauersa | q(ue)sta asia. i(n) q(ue)la p(ar)te doue l’è più alto è chia|mato chaucaxo. ouer secondo I sithi chuicasim | e q(ue)sto p(er) le neue so(n) lì suso. dicono ancora che’l | ca(m)bia nome. i(n) diu(er)se p(ar)te. e da li indiani. fi dito | iamus. da poi p(ro)faniso. da hi p(ar)thi choatras | nifates serapedo(n). corasico. sithico. e da | la p(ar)te dextra caspio ouer hircano. | da senestra amaçonico. e cussì |10| ca(m)bia nome seco(n)do le le(n)g⌐ue¬ "
V překladu(asi?):
"Všichni kosmografové říkají, že tyto hory, které se táhnou na východ přes tuto část Asie, jsou v oblasti, kde jsou nejvyšší, známé jako Chaucaxo – nebo, podle Skythů, Chuicasim – kvůli sněhu, který je na horní. Navíc se říká, že jméno se mění oblast od oblasti: Indiáni je nazývali Iamus, pak Profaniso; od Parthů, Choatras, Nifates, Erapedon, Corasico a Sithico. Říká se také, že pravá část pohoří se jmenovala Caspio nebo Hircano a levá Amaçonico. A tak se název mění podle jazyka"

U turgues je jen:
"Poznámka (Falchetta 2006):
Toto je uvedeno jako hlavní město Regno Turquesten 1425."

Mělo by to tak fungovat u všech "koleček" na mapě…
nenimito