Jiná historie Země, část 1a

“Myšlenky o čemkoli” získaly svolení k publikaci českého překladu obsáhlé studie jednoho z předních ruských badatelů v oblasti alternativní historie Dmitrije Mylnikova, v níž se snaží zrekonstruovat průběh největší katastrofy, jež postihla Zemi v historicky nedávné době. Katastrofy, o níž svědčí nepřehlédnutelné stopy na zemském povrchu, ale o níž se přesto v žádné oficiální vědecké publikaci 

nedočtete

.



Malá předmluva

Je to už několik let, co jsem vydal první část své práce „Jak zanikla Tartárie?”. Od vydání textu jsem obdržel mnoho komentářů a dopisů od čtenářů, včetně těch, jež obsahovaly nejrůznější fakta, jež nezapadají do oficiální verze historie, která se dnes vyučuje ve školách a na univerzitách. Některé skutečnosti, o nichž mi čtenáři napsali, tak či onak potvrdily nebo doplnily mé postřehy a závěry. O mnoha z nich jsem se zmínil v následujících článcích nebo v jiných pracích. Ale byly tu i skutečnosti, které naznačovaly, že naše dějiny jsou zkreslené mnohem víc, než jsem si myslel v době, kdy jsem psal stať o Tartárii. 

V určitém okamžiku jsem dokonce čelil další krizi pohledu, protože pozorované skutečnosti nezapadaly do modelu světa, který jsem si v té době vytvořil během svého předchozího života. Na jedné straně mi bylo zcela jasné, že mnohé události, které popisuje oficiální historie, se buď vůbec nestaly, nebo se odehrály úplně jinak, v jiné době a z jiných důvodů. Na druhou stranu vyvstala zásadní otázka: co se vlastně tehdy dělo? Jaká byla jiná historie Země, která odpovídala pozorovaným skutečnostem a alespoň některým informacím, jež se k nám dostaly? Nemůže se stát, že by se některé události odehrály, ale nebyl o nich žádný záznam. Jiné, falešné dějiny nelze psát z čistého listu papíru, zejména pokud se jedná o globální události ovlivňující veškeré obyvatelstvo Země. Aby vypadaly věrohodně, musí se opírat alespoň o některá fakta a teprve postupně je zkreslovat. A vzhledem k tomu, že neexistuje záruka, že všechny písemné a ústní důkazy o skutečné historii a skutečných událostech lze zničit, měly by být prohlášeny za mýty, výmysly pověrčivých primitivních lidí, a ne se je snažit zcela zničit. V takovém případě, i když se někde najde starověký text, bude každému hned jasné, že jde jen o další verzi údajného mýtu, nikoli o popis skutečných událostí.

Nakonec jsem v určitém okamžiku pochopil, že nemám dostatek informací k tomu, abych si vybudoval alespoň nový spolehlivý základ, který bych mohl dále doplňovat a rozvíjet, vměstnat do něj jak již existující, tak nově objevená fakta a informace a zároveň oddělit zrno od plev. V tomto případě by měl být nový model minulosti na jedné straně logický a vnitřně konzistentní a na druhé straně by měl spojovat všechny pozorované skutečnosti do jednoho celku. Jde o zásadní věc, protože moderní oficiální věda vysvětluje mnoho skutečností, které budu níže uvádět, izolovaně. A pokud se každý z těchto dílů posuzuje zvlášť, vypadá oficiální vysvětlení zcela logicky a správně. Všechny tyto jednotlivé dílky mozaiky se však nespojují do celkového obrazu.

Publikovaná práce je výsledkem sběru a analýzy informací, kterým jsem strávil poslední rok a půl, abych si pro sebe osobně vytvořil alespoň nějaký celkový obraz minulosti. Na tomto obraze je ještě mnoho prázdných míst, ale jak se mi zdá, začíná se rýsovat obecný základ, a tak jsem se rozhodl se o něj s vámi podělit. Samozřejmě si nečiním nárok na „konečnou pravdu” a jsem připraven naslouchat a diskutovat o všech konstruktivních připomínkách, námitkách a nápadech.

…….

Světová potopa, část 1.

V takzvané „alternativní historii” dnes existuje mnoho různých směrů a proudů, ale prakticky všechny se shodují na tom, že v nedávné minulosti došlo na Zemi ke globální katastrofě, kterou se oficiální historie snaží z nějakých důvodů zakrýt. V mytologii různých národů se tato katastrofa obvykle zobrazuje jako „potopa”, kterou oficiální historie buď vůbec neuznává, nebo ji vztahuje k velmi vzdálené minulosti, v takzvanému „předhistorických dobách”, nebo ji redukuje na nějakou silnou, ale lokální událost, kterou místní obyvatelé zveličili do měřítek světových. O zmínkách o potopě v mýtech existuje mnoho výzkumů, jež lze snadno najít na internetu, takže nevidím důvod se touto otázkou zvlášť zabývat. K otázce nedávné globální katastrofy se chci postavit z jiného úhlu.

Pokud byla katastrofa skutečně globální a došlo k ní v nedávné minulosti, měly by po ní na povrchu planety zůstat dobře čitelné stopy. Navíc díky moderním technologiím, jako je internet a různé on-line mapové služby, které umožňují přístup nejen k běžným topografickým mapám, ale také k satelitním snímkům a modelům reliéfu zemského povrchu, je vyhledávání takových stop mnohem snazší a rychlejší.

Na část těchto stop mě upozornili čtenáři mých prvních prací, za což jim všem chci vyjádřit svůj dík. Další část jsem zjistil již nezávisle později, a to i v pracích jiných badatelů skutečné historie Země. Našel jsem mnoho takových stop, na jejichž základě jsem dospěl k závěru, že nejspíš došlo k několika katastrofám různé síly. Své vyprávění začnu podle mého názoru tou největší, která velmi významně změnila tvář Země. Je na vrcholu mého seznamu katastrof. To neznamená, že se před ní nestaly žádné podobné události, ale v tuto chvíli předpokládám, že následky této katastrofy byly tak hluboké, že stopy po menších katastrofách, i kdyby k nim došlo, by byly vymazány nebo zkresleny do té míry, že je těžké je rozpoznat bez odborné kvalifikace a dalšího výzkumu. Stopy této katastrofy i těch, které přišly po ní, jsou však na vesmírných fotografiích a mapách velmi dobře čitelné.

Podle pozorovaných stop se naše planeta před časem srazila s velkým vesmírným objektem, jehož velikost byla asi 500 km v průměru na vstupu a asi 350 km na výstupu. Kdy přesně k tomu došlo, je samostatnou otázkou, kterou probereme později. Nyní je naším úkolem zjistit, zda k takové srážce skutečně došlo.

K tomu je třeba zjistit místo srážky a posoudit, zda stopy pozorované na povrchu Země odpovídají stopám, které by při takové srážce vznikly.

První stopu jsem našel zhruba ve stejné době, kdy jsem psal články o Tartárii, ale tehdy jsem předpokládal, že byla místem dopadu nějakého velkého objektu. Tehdy jsem napsal krátkou poznámku s názvem „Jak vznikla Sahara. Pracovní hypotéza“. 

Zatímco jsem však správně odhadl vztah mezi pouštěmi a „skvrnou”, mýlil jsem se při určování příčiny a celkového průběhu procesu, který tehdy probíhal. V té době jsem prostě neměl dostatek informací, abych mohl vyvodit správné závěry a vytvořit úplný model událostí, ke kterým došlo. Ve skutečnosti se nejedná o místo pádu objektu, ale o místo výstupu tohoto objektu směrem ven, protože existuje další velkolepý útvar, který slouží jako vstupní bod, ale málokdo o něm ví, protože tento útvar se nachází na dně Tichého oceánu. Nazývá se Tamu Massif.

Tamu Massif je vyhaslá štítová sopka v severozápadním Pacifiku, 1600 km východně od Japonska. V mapě jsem ji zvýraznil červenou tečkou. Dříve se předpokládalo, že má rozlohu asi 260 000 km², ale nedávný výzkum ukázal, že skutečná rozloha Tamu je 533 000 km². To znamená, že se jedná o největší dnes lidstvu známou sopku nejen na Zemi, ale i ve sluneční soustavě (dříve byla za největší sopku ve sluneční soustavě považována hora Olymp na Marsu). Srovnáme-li ji s největší pozemskou sopkou Mauna Loa, která se mimochodem nachází nedaleko, na ostrově Havaj, Tamu ji svou velikostí 100krát převyšuje. Dlouho se mělo za to, že se jedná o několik samostatných sopek, ale v roce 2013 bylo zjištěno, že toto sopečné pole není sopečným komplexem, ale jednou celistvou sopkou.

Takto vypadá Tamu Massif na satelitním snímku:

A takto vypadá digitální 3D výškopisný model masivu Tamu. Zobrazuje pouze jihovýchodní část masivu, která se nachází v levé dolní části snímku.

Tamu Massif měří přes 1000 km na délku a přes 500 km na šířku. Výška masivu je asi 4 km a nachází se 2 km pod hladinou oceánu.

Mnozí se budou divit, proč v místě dopadu nevidíme obrovský kráter, ale místo toho obrovskou plochou horu. Vulkanická hora je sopečného původu a vznikla po nárazu a roztržení zemské kůry obrovským objektem, který rychle vletěl do zemské kůry, rozbil ji a zatlačil úlomky dovnitř. Poté roztavené magma začalo tryskat do obrovské díry v kůře a vytvořilo gigantický supervulkán.

Z velikosti masivu Tamu lze usuzovat, že objekt, který se srazil se Zemí, měl u jeho vstupu průměr asi 500 kilometrů. Zároveň se tento objekt pohyboval velmi vysokou rychlostí směrem proti rotaci Země, takže ji prostě prorazil a vyšel v místě, kde se nachází útvar o rozměrech asi 370 km x 950 km v himálajském horském masivu v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang v Číně. Na základě velikosti útvaru můžeme předpokládat, že objekt měl na výstupu průměr asi 350 km, protože při průchodu vnitřními vrstvami Země část své hmotnosti ztratil.

A takto vypadá místo na reliéfní mapě, která dobře ukazuje, jak moc se toto místo liší od okolní krajiny, protože má prakticky rovný povrch bez vrcholů, hřebenů a horských roklí, které ho obklopují.

Bohužel na běžných topografických mapách není příliš zřejmé, že obě místa spolu souvisejí, a proto jsem dlouho považoval obě stopy za různé události. Důvodem jsou geometrické deformace, které vznikají při promítání kulového povrchu Země do roviny. Nyní však máme tak úžasný nástroj, jakým je Google Earth, který nám umožňuje podívat se na povrch Země téměř bez zkreslení (pro osobní použití je program zdarma, lze jej volně stáhnout a nainstalovat do počítače).

Když jsem se tedy v průběhu zpracovávání nashromážděných faktů začal dívat na zobrazení Země v programu Google Earth, bylo zřejmé, že oba výše zmíněné objekty spolu souvisejí, protože pole Tamu v Tichém oceánu se nachází téměř přesně na ose elipsy skvrny v horském masívu. Takto to vypadá na diagramu, který jsem vytvořil z printscreenu obrazovky Google Earth, přičemž jsem otočil Zemi tak, abychom se na trajektorii objektu dívali shora, takže zkreslení zakřivením je minimální.

A takto to vypadá v bočním pohledu, na kterém je vidět, jak hluboko se objekt při průletu tělesem planety ponořil do roztaveného zemského jádra.

Sestavme si nyní obecný model procesů, které se odehrály během katastrofy, a podívejme se, jak jej podporují fakta, která skutečně pozorujeme.


autor: Dmitrij Mylnikov
překlad: odis

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
12 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
jajajaja
Host
jajajaja
17. 3. 2022 13:08

přečetl jsem to celé v originále a je to velmi zajímavé
rozhodně je na co se těšit
malá ochutnávka:
na konci se dozvíte proč mají romanovci v erbu sv. Jiří který zabíjí draka :-))

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08

Zaujímavé. Polohu plošiny ani masívu som si síce neoveril, ale snáď by v tom autor neklamal.
Skutočne to vyzerá na projektyl. Len pri prechode guľky predmetom je vstup menší ako výstup. Ak by taký veľký projektyl prišiel od mora, došlo by k obrovskému výbuchu v gigatonách. To by mohlo Zem pokojne aj roztrhnúť.
Podľa môjho názoru bol projektyl menší, možno 100x50km, a narazil v Číne. Povrch roztavil a ten ztuhol na rovny povrch. Potom pred sebou cez útroby hrnul materiál a vyletel von pri Japonsku. Zdvihol morské vody do veľkých výšok, ale nespôsobil výbuch v gigatonách.
Je však možné, že autor určil miesto vstupu a výstupu na základe výpočtov pohynu Zeme a trajektórie projektylu a preto usúdil, že to bolo naopak, ako píšem.
Milan

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08

Teorie "prostřelení" Zemské kůry v nejmladších oceánských hloubkách nemusí být asi až tak přitažená za vlasy. Nemám tedy osobně žádnou představu o tom, jak velké a rychlé by to těleso mělo být. Zřejmě nikdo nic asi takového nespočítal…. Nějaká počítačová simulace by se určitě hodila, ale to by asi někdo musel znát přesnou fyziku toho všeho plynného i kapalného, co je pod zemskou kůrou.
Ale alespoň jedna zajímavá teorie o vzniku více než 8km vlny v Pacifiku, co by mohla vytvořit celé to horské pásmo obou Amerik a způsobit protržení "hráze" mezi Jižní Amerikou a Antarktidou. A tím změnit kompletní proudění oceánů s velkým ochlazení Golfského proudu, co mohlo způsobit "zmrazení" Sibiře a dálného východu, a stejně tak i to, že severní Afrika zůstala bez srážek.
Navíc třeba i vyzdvižení Putorany, změnu tvaru Japonska na starých mapách a vznik Ochotského moře. A možná za tím stojí i víc podnětů, co jsou zobrazeny v Knize Zázraků od Taschen(sehnat ji nebylo úplně snadné, ale stálo to za to:-))
Vlabi děkuji, těším se pokračování.
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08

Musím sa priznať že čistý priestrel Zeme ma doteraz nenapadol :). Ale teoreticky to možné je. Také teleso by muselo mať veľmi vysokú hustotu oproti Zemi. Tipujem to na úlomok neutrónovej hviezdy, alebo jadra rozpadnutej planéty (tiež neutrónium) s priemerom do 10 metrov. Musel prísť od Slnka, pravdepodobne po hyperbolickej dráhe. Rýchlosti medzigalaktických tulákov bývajú okolo 250 km/s, ale po gravitačnom kopanci od Slnka to mohlo byť kľudne aj 1000 km/s. Ak počítame rýchlosť zrážky 1000 km/s, tak projektil musel stráviť vnútri Zeme aspoň 6 sekúnd. Pri hustote neutrónia 10^17 kg/m3 a veľkosti 10 m (predpokladaný tvar gule), by potom jeho celková kinetická energia bola 8,44 x10^31 Joulov, čiže ekvivalent jadrovej explózie o hmotnosti 20 petaton TNT. Myslím že takého telesa by Zem neprežila :). Pri zmenšení projektilu na 1m, by potom jeho celková kinetická energia bola asi 12 000 gigaton TNT. Môžme ale uvažovať tak, že ak projektil vyletel na druhej strane von a pokračoval na svojej ceste, odovzdal len malú časť svojej kinetickej energie, ako keď guľka prestrelí vajce. No podľa mňa aj tak dosť nato, aby to posunulo zemskú os, spôsobilo obrovské cunami, bordel v morských prúdoch, masívnu jadrovú zimu a brutálne zemetrasenia.

s0lar

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08
Odpovědět  Anonymní

s0lare, tou znalostí fyziky pod zemskou kůrou jsem myslel, že vše do dnešní doby je teorie, nějaká, vč. i té hustoty, protože předpokládají tekuté magma ze žuly bo čediče, myslím(?), což vlastně ani není důležité. Třeba na místo lávy, bočehovšehovědátorského, která se klidně může tvořit jen tlakem zemských desek na sebe, a tedy jen v ní, tam pod těmi "plovoucími" deskami může být klidně jen voda s pískem zahuštěná kapalným methanem a oslazená vanilkovým vodíkem… 😉
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08
Odpovědět  Anonymní

Nenimito, vieme len približné rozloženie hmotnosti. A vieme že od stredu smerom von sa hustota znižuje. Napríklad vieme že jadro má približne priemernú hmotnosť železa, ale to neznamená že je zo železa. Napríklad vodík (vanilkový? :)) pri vysokom tlaku sa správa ako kov a pri určitom tlaku má hmotnosť železa. Ale presné zloženie nevieme.
Pre mňa osobne funkčný model Zeme musí v sebe zahrňovať aj mechanizmus rastu planéty z neutrín, fúziu prvkov a vznik nerastných surovín – fosilné palivá sú blud aby mohli držať cenu vysoko. Toto splňuje zatiaľ len model prof. Meyla. Meyl tvrdí že čerpal aj z ruských zdrojov a od ruských vedcov, ale nedopátral som sa z/od ktorých. Najväčší rozdiel v Meylovom modeli oproti mejnstrímu je v teplote vnútorného jadra. Kým mejnstrím tvrdí 6000 stupňov Celzia, Meyl tvrdí -273.16 stupňov Celzia. Kým mejnstrím pre jadro Slnka tvrdí 14 miliónov stupňov Celzia, Meyl tvrdí -273.16 stupňov Celzia. Mejnstrím totiž mylne vychádza z Guy-Lussacovho zákona, že teplota média je priamo úmerná tlaku. Ale nutne musí existovať kritická hranica tlaku od ktorej neplatí a naopak pri ďalšom zväčšovaní tlaku teplota klesá. Teplota nie je nič iné ako vibrácia častíc vo veľkosti. Ale ak nato nie je priestor (kvôli vysokému tlaku) už sa teplota ďalej zvyšovať nemôže a bude sa znižovať. A pri určitom tlaku bude táto teplota -273.16 stupňov, teda absolútne minimum, bez vibrácií veľkosti. Ďalej sa už tlak zväčšovať nemôže. Tak vzniká neutrónium. Podľa Meyla všetky aktívne celestiálne telesá majú jadro z pórovitého neutrónia, pričom póry sú vyplnené kovovým vodíkom. Táto zmes v prípade Zeme má hmotnosť železa, ale v prípade väčších telies, ako napr. Slnko, sú póry menšie, zmes je ťažšia, až v extrémoch napr. u Neutrónových hviezd môže existovať čisté neutrónium s hustotou (hypotetickou) 4×10^17 kg/m3. Pórovité neutrónium sa stáva automaticky neutrínovým reaktorom – tú cyklickú reakciu som tu popisoval už minule. Takže stačí dostatočne stlačiť vodík a máme neutrínový reaktor. Recept na stavbu planéty: balón s vanilkovým vodíkom umiestnite do Lagrangeovho bodu a navršite naň 1000km vrstvu hliny rovnomerne zo všetkých strán :)..

s0lar

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08

Podľa Newtonovho veľmi zjednodušeného modelu penetračnej hĺbky projektilu, je hĺbka penetrácie D = L x A/B, kde L je dĺžka projektilu, A je hustota projektilu, B je hustota prekážky. Takže ak uvažujeme neutrónium s jeho typickou hustotou 10^17 kg/m3, priemernú hustotu zemskej kôry s plášťom 3000 kg/m3 a dĺžku projektilu 1m, potom penetračná hĺbka je 33 miliárd kilometrov. 6000km planéty teda prekoná ako nič a stratí pri tom len jednu 5,5 milióntinu energie. Tá časť energie je absorbovaná Zemou a pri rýchlosti projektilu 1000km/s je to asi 2000 gigaton TNT, pri rýchlosti 250km/s je to 135 gigaton TNT. Stále je to ohromné množstvo energie, takže je kľudne možné, že ten projektil bol ešte menší.

s0lar

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08

Ak by projektil šiel z opačnej strany, ako navrhol Milan, potom by aj Altajské pásové bory mohli byť spôsobené úlomkami z toho istého projektilu. Uhol dopadu sedí.

s0lar

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08
Odpovědět  Anonymní

Neviem či to prešlo, tak to skúsim napísať znova.
Problém je, že priamkou sa dajú spojiť prakticky akékoľvek dva body. To je aj slabinou tejto teórie. Neznamená, že keď niekto spojí priamkou plošinu, ako tvrdí s podmorskou sopkou, že spolu súvisia. Plošiny vraj tvoria až 45% pevniny, čiže nie sú ničím výnimočným. Rovnako tak sopky či pohoria a to aj na súši či pod morom.
Vsadil si na fyziku a vyšli Ti ohromné čísla. Fyzika neklame.
Som zvedavý, ako to bude ďalej pokračovať.
Milan

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:08
Odpovědět  Anonymní

No áno, "normálny" materiál s porovnateľnou hustotou ako látky na Zemi by proste neurobil priestrel 6000km skrz planétu. Hĺbka penetrácie od určitej kritickej rýchlosti už sa ďalej nezvyšuje. Takže ak to bol naozaj priestrel skrz, muselo ísť o materiál s x-tisícnásobne väčšou hustotou ako hustota materiálov cez ktoré prešiel a musel byť malý. Ale podľa princípu Occamovej britvy, asi jednoduchšie vysvetlenie bude, že k priestrelu nedošlo a krátery sú na jednej priamke iba náhodou, resp. že šlo o dva impakty z toho istého roja a jeden dopadol o 5000km ďalej ako ten prvý.

s0lar

MichalB
Host
MichalB
17. 3. 2022 13:08
Odpovědět  Anonymní

"…krátery sú na jednej priamke iba náhodou…"
Nejkratší spojnicí mezi dvěma body v prostoru, tedy i na kouli, je vždycky přímka. Takže čistě teoreticky – jakákoli dvě zvláštní místa na Zemi mohla vzniknout svištícím předmětem.

Jen trošičku mimo téma:
Je pouze jedna výjimka v jsoucnu, s kterou si ani Univerzum neporadí – a tou je nejkratší spojnice mezi hospodou a domovem – tam to může být nikoli přímka ani červí díra, nýbrž klidně i spirála s pouze jedním a to ještě hodně mlhavým koncem 🙂

ramon.dexter
Host
ramon.dexter
17. 3. 2022 13:08

Velice zajimavy. Me osobne ovsem prijde, ze to bylo v presne obracenym smeru – tedy ze to prasklo do himalaje a vylitlo ven v tichym oceanu. Tak nejak tomu nasvedcuje i ten tvar sopky, teda vyletovyho utvaru. Sice nemam zadny fyzikalni vzdelani, ani si to neumim spocitat, ovsem kdyz na to ooukam, spis to vypada ze to bylo opacne.