Ztracený klíč, část 2

Aby vám chod mých myšlenek byl srozumitelnější, povedu vás stejnou cestou, po které jsem šel sám. Při pohledu na nespočet fotografií staré architektury se zbytky staré technologie jsem si v průběhu času začal všímat něčeho zvláštního. Celá architektura té doby se vyznačuje extrémní sofistikovaností a pečlivým důrazem na detail. Každá cihla, římsa, sloup, kupole a všechny ostatní architektonické prvky jsou navzájem v neviditelně harmonii. Všechno vypadá naprosto perfektně… až na jedno. A právě o tom je tato část:


Ztracený klíč, část 1

V posledních letech se přemýšliví lidé stále více zajímají o studium naší skutečné historie a snaží se odhalit lži, které nám byly tak úporně podsouvány. V popředí zájmu je jeden z nejdůležitějších cílů – zveřejnění utajované energetické technologie minulosti. Pokusy pochopit podstatu tohoto fenoménu byly prováděny různými lidmi v různých časech. Někdo byl úspěšný, někdo méně. Mě osobně k této otázce přivedly články autora píšícího pod pseudonymem tech_dancer, který přinesl obrovský vklad k rozvoji tohoto směru. V mnoha ohledech to bylo právě kvůli jeho četným článkům, že se lidé začali vážně zajímat o téma zapomenutých energetických technologií, které byly dosud považovány za bludy a výmysly konspirátorů. Je pravdou, že i dnes je mnoho takových, kteří si nepřejí, aby se o takových technologiích minulosti vůbec hovořilo. Ale nebudu zde nikoho nálepkovat, protože všichni společně žijeme v opravdu velmi složité době.

CO VY NA TO? 7

Nepříjemné údaje o černobylské katastrofě
Na žádost kolegů z Esquire Alexander Berezin rozebral toto obtížné téma a vysvětlil, jak radiace ovlivňuje člověka, kolik životů si Černobyl ve skutečnosti vyžádal a proč jedním z nejstrašnějších důsledků atomové katastrofy v Pripjati je zpomalení vývoje jaderné energie.
Začnu tím hlavním – rozporem mezi veřejným míněním o účincích záření a skutečnostmi získanými v důsledku výzkumu (a tento rozpor je tak velký, že byli překvapeni i samotní vědci – důkazy jsou ve většině zpráv).
Po jaderné katastrofě u Pripjati radiace zabila asi 4000 lidí. Po ní se nevyskytly žádné vrozené deformace dětí, nedošlo ani ke snížení jejich mentálních schopností, stejně jako k nim nedošlo po Hirošimě a Nagasaki. V uzavřené zóně Černobylu také nejsou žádná mutantní zvířata. Existuje však značný počet lidí, kteří vytvořili a podpořili černobylské mýty, a tím se nepřímo provinili předčasným koncem tisíců lidských životů. Smutným výsledkem je, že většina obětí černobylské katastrofy zemřela na běžný strach, a to navzdory skutečnosti, že netrpěli radiací spojenou s nehodou.
Pod pojmem radiace bude dále v textu myšleno ionizující záření. To může na člověka působit různými způsoby: při velkých dávkách způsobuje nemoc z ozáření, jejímiž prvními příznaky jsou nevolnost a zvracení a pak následuje zasažení řady vnitřních orgánů. Samotné ionizující záření na nás působí stále, ale jeho hodnoty jsou obvykle malé (méně než 0,003 sieverta ročně). Takové dávky zřejmě na lidi nemají znatelný vliv.
Existují místa, kde je záření pozadí mnohem vyšší než obvykle: v íránském Ramsaru je to 80krát vyšší než celosvětový průměr, ale úmrtnost na nemoci obvykle spojované s radiací je tam ještě nižší než v jiných částech Íránu a ve většině regionů světa.
Vysoké dávky záření – zejména ty, které proběhly v krátkém čase – však mohou způsobit velké poškození zdraví. Po atomových útocích v Hirošimě a Nagasaki zemřelo mnoho tisíc lidí na nemoc z ozáření. A co víc, u pacientů, kteří přežili rakovinu, byla o 42 % vyšší pravděpodobnost, že jí znovu onemocní, než u jejich vrstevníků v jiných nebombardovaných městech Japonska. Ti, co v Hirošimě a Nagasaki přežili rakovinu již dříve, vykazovali průměrnou délku života o jeden rok nižší než japonská populace jiných měst stejného období.
Pro srovnání: v Rusku se v letech 1986 – 1994 průměrná délka života snížila šestinásobně oproti Japoncům, kteří přežili Hirošimu.
Kolik obětí měl Černobyl: milion nebo více?
V roce 2007 zveřejnila skupina ruských vědců ve vydavatelství newyorkské akademii věd knihu “Chernobyl: Consequences of the Catastrophe for People and the Environment” (“Černobyl: Důsledky katastrofy pro lidi a životní prostředí”). V ní porovnávali úmrtnost v „černobylských“ zónách bývalého SSSR před rokem 1986 a po něm. Došli k závěru, že během dvou desetiletí vedla černobylská katastrofa k předčasné smrti 985 tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že určitý počet obětí mohl být mimo černobylské zóny (došlo přece k migraci z nich do jiných oblastí), mohl tento údaj podle autorů knihy přesáhnout milion.
Vyvstávají však otázky: proč autoři knihy, známí vědci, členové Ruské akademie věd, ji nenapsali a nepublikovali v Rusku? A proč v publikaci nejsou žádné recenze jiných vědců – koneckonců, otázka milionů obětí Černobylu je přece pro společnost nesmírně důležitá!
Odpověď na tuto otázku přinesla řada knižních recenzí, které se objevily v anglické vědecké literatuře. Drtivá většina těchto recenzí je zničující: jejich autoři opakují jednoduchou myšlenku, že není správné porovnávat úmrtnost v SSSR před rokem 1986 a po něm. Důvodem je to, že po rozpadu SSSR se průměrná délka života zkrátila na všech jeho bývalých územích. V roce 1986 byla průměrná délka života v RSFSR 70,13 let a v roce 1994 již byla jen 63,98 roku. Dnes je dokonce i na Papui-Nové Guineji průměrná délka života o dva roky delší, než tomu bylo v Rusku a na Ukrajině v 90. letech.
Pokles byl velmi prudký – v zemích zasažených Černobylem se průměrná délka života za pouhých osm let zkrátila o 6,15 roku. Úrovně dožití v době před katastrofou poblíž Pripjati se Rusku podařilo znovu dosáhnout až v roce 2013, tedy o 27 let později. Po celou tu dobu byla úmrtnost nad sovětskou úrovní. Naprosto stejný obraz byl i na Ukrajině.
Ale příčina tam byla zcela jiná, než v Černobylu: k prudkému poklesu došlo i mimo zónu znečištění, a dokonce i mimo evropskou část Ruska. A to je pochopitelné: SSSR se zhroutil všude, nejen tam, kde spadly radionuklidy ze čtvrtého energobloku. To znamená, že kniha ruských vědců připsala nadměrnou úmrtnost s přibližně milionem „zemřelých“, k níž došlo v důsledku úpadku a zhroucení SSSR, následkům atomové katastrofy, a předstírala, že se jedná o působení radiace. A pak je jasné, proč by nemělo smysl publikovat takové tendenční dílo v ruštině: bylo by prostě na posměch.
Kolik lidí tedy bylo skutečně zasaženo
Dnes, stejně jako v roce 1986, platí, že skutečně nebezpečná dávka záření, která může vést k nemoci z ozáření nebo jiným akutním formám onemocnění, je 0,5 sievertu ročně (jedná se zejména o normy NASA). Po této hodnotě začíná růst počtu případů rakoviny a dalších následků radiačního poškození. Dávka 5 sievertů za hodinu už je obvykle fatální.
V Černobylu dostaly dávku nad polovinu sievertu maximálně stovky lidí. U 134 z nich propukla nemoc z ozáření, 28 z nich zemřelo. Po nehodě zemřeli ještě další dva lidé na mechanická poškození a jeden na trombózu (spojenou se stresem, nikoli s radiací). Celkově bezprostředně po nehodě zemřelo 31 lidí – to je méně než po výbuchu na Sajano-Šušenské vodní elektrárně v roce 2009 (75 osob).
Radionuklidy emitované během nehody měly znatelný karcinogenní účinek – a byl to on, kdo byl nejmasívnějším škodlivým faktorem havárie. Zdálo by se dost jednoduché spočítat, kolik lidí zemřelo na rakovinu tam, kde zapůsobil „černobylský“ spad, před rokem 1986, a porovnat údaje s úmrtími na rakovinu po tomto roce.
Problém je však v tom, že výskyt rakoviny po roce 1986 rostl a roste mimo černobylskou zónu, a to dokonce i v Austrálii nebo na Novém Zélandu – v oblastech, které nebyly radionuklidy čtvrté černobylské energetické jednotky ovlivněny. Vědci již dlouho uvádějí, že rakovinu způsobuje v současném způsobu života stále častěji něco jiného, co však nebylo plně pochopeno. Je jen jasné, že tento proces probíhá i v těch částech světa, kde jaderné elektrárny vůbec neexistují.
Naštěstí však máme i ​​jiné metody počítání, které jsou daleko poctivější. Nejnebezpečnějším radionuklidem černobylské havárie byl jód-131, velmi krátkodobý izotop, který se rychle rozpadá, a proto poskytuje maximální úroveň jaderného štěpení za jednotku času. Hromadí se ve štítné žláze. To znamená, že většinou rakovin – včetně těch nejtěžších – by měla být postižena právě štítná žláza. Do roku 2004 bylo hlášeno celkem 4 000 případů těchto typů rakoviny, většinou u dětí. Tento typ rakoviny je však nejsnadněji léčitelný – po odstranění žlázy prakticky nedochází k relapsu. Zemřelo pouze 15 ze 4 000 případů.
Světová zdravotnická organizace téměř 20 let shromažďovala data a vytvořila modely, aby pochopila, kolik lidí mohlo zemřít na jiné druhy rakoviny. Na jedné straně je pravděpodobnost jakékoli rakoviny u obětí Černobylu daleko nižší než rakovina štítné žlázy, ale na druhé straně se jiné typy rakoviny léčí daleko hůře. Organizace tedy dospěla k závěru, že celkový počet černobylských obětí rakoviny a leukémie za celou dobu jejich života bude méně než 4 000 lidí.
Shrnutí: kterýkoli lidský život je cenný a čtyři tisíce – to je opravdu velmi vysoké číslo. Počet obětí leteckých katastrof ročně kolísá. Například v roce 2016 při nich zahynulo po celém světě 303 osob. Dá se tedy říci, že Černobyl měl tolik obětí jako všechny letecké katastrofy za dlouhou řadu let. Hrozivě vypadají události v černobylské jaderné elektrárně i na pozadí jaderné energetiky obecně: všechny známé nehody ve všech ostatních jaderných elektrárnách na planetě zabily jen několik lidí. Černobyl tedy představuje 99,9 % všech obětí jaderné energetiky v celé její dlouhé historii.
Jak strach ze záření, a ne záření samotné, si vyžádalo několik stovek tisíc životů
Bohužel však tyto 4000 jsou pravděpodobně jen menšina obětí černobylské havárie. V roce 2015 vědecký časopis Lancet publikoval článek, který uvádí, že hlavní důsledky jaderných havárií jsou psychologické povahy. Lidé totiž většinou plně nechápou, jak funguje záření, a nevědí, že v médiích je počet obětí obvykle přehnaný. Zdrojem znalostí o atomové hrozbě jsou bohužel často hollywoodské sci-fi filmy o postjaderné apokalypse, kde můžete vidět mutanty i sto let po jaderné katastrofě.
V roce 1986 se proto mnoho těhotných žen v Evropě obávalo, že by černobylské emise vedly k deformacím jejich nenarozených dětí. Šly tedy do nemocnic a požadovaly potrat. Podle vědeckých prací na toto téma bylo v Dánsku asi 400 „černobylských“ potratů, v Řecku – 2500. Podobné jevy byly zaznamenány i v Itálii a dalších západoevropských zemích. Autoři řecké studie poznamenávají, že tato čísla jsou pro poměrně malou zemi vysoká, a proto jsou v zásadě slučitelná s předběžnými odhady IAEA, podle nichž Černobyl způsobil 100 – 200 tisíc potratů vyvolaných jen strachem z vrozených malformací.
Ve skutečnosti však nebyly po Černobylu takové deformity registrovány nikde. Všechny vědecké práce na toto téma jsou jednomyslné: prostě neexistovaly. Ze zkušeností s radiační terapií rakoviny je známo, že velká dávka záření přijímaná těhotnou ženou může způsobit deformace jejího nenarozeného dítěte – ale pouze opravdu velká dávka, řádově desetiny sieverta. Aby jimi byla ohrožena, musela by tato těhotná žena bezprostředně po nehodě navštívit přímo území jaderné elektrárny. Protože mezi likvidátory žádné těhotné ženy nebyly, žádné studium zvýšeného počtu deformit neproběhlo, a tak ani nemohly být zaznamenány žádné výsledky – nejen v Evropě, ale ani mezi ženami z evakuační zóny.
Upřímně doufáme, že odhady IAEA týkající se 100 – 200 tisíc „černobylských“ potratů jsou přehnané a že jich bylo ve skutečnosti podstatně méně. Bohužel to však je těžké říci s jistotou, protože v SSSR v roce 1986 nebyly ty, kdo si přály podstoupit potrat, dotázány na důvody svého rozhodnutí. A přesto, soudě podle počtu v relativně malém Řecku a Dánsku, je počet potratů způsobených iracionálním strachem z nehody mnohem vyšší než počet obětí samotné nehody.
Současně lze tyto důsledky těžko připsat pouze havárii reaktoru. Spíše jde o oběti vzdělávacího systému, oběti manipulativních filmů a médií, které ochotně šířily dobře prodávané filmy a články o hrůzách radiace a deformaci novorozenců, které by měly způsobit.
Genetické vady a neplodnost způsobené zářením
Často se uvádí, že záření může zvýšit pravděpodobnost neplodnosti těch, kdo jím byl zasaženi, nebo způsobit genetické vady jejich dětem. To je samozřejmě docela možné a ukazují to případy intuitivní radioterapie těhotných pacientek s rakovinou. To však předpokládá poměrně vysoké dávky záření: plod je chráněn před ionizujícím zářením tělem matky a placenta snižuje množství radionuklidů, které se mohou dostat do něj od matky. Vážné poškození plodu může způsobit radiační dávka 3,4 – 4,5 sievertu – tedy takového, po kterém není ani pro člověka, tím spíše pro ženu (považovanou za méně odolnou vůči záření) pravděpodobné přežít.
I po útocích v Hirošimě a Nagasaki průzkum mezi 3 000 těhotnými ženami vystavenými maximální úrovni radiačního poškození neprokázal nárůst počtu vrozených vad u jejich dětí. Pokud v Hirošimě mělo v prvních letech po atomovém bombardování 0,91% novorozenců vrozené vady, pak například v Tokiu (kde k žádným atomovým výbuchům nedošlo) – 0,92%. To samozřejmě neznamená, že pravděpodobnost vrozených vad po jaderném bombardování klesá, ale jen to, že rozdíl 0,01% je příliš malý a může být způsoben náhodou.
Vědci předpokládají, že teoreticky k defektům způsobeným radiací může dojít: některé modely ukazují, že u těhotných žen, které byly v blízkost jaderného výbuchu, může dojít k nárůstu počtu defektů – 25 případů na 1 milion porodů. Problém je však v tom, že ani po atomových útocích, ani po Černobylu se nevyskytoval milion těhotných žen v zóně vážného radiačního poškození. Z tisíců dostupných těhotenství je téměř nemožné statisticky spolehlivě detekovat účinek na 25 milionů.
Populární názor, že žena se může stát neplodnou v důsledku záření, také výzkum nepotvrzuje. Jsou známy ojedinělé případy neplodnosti z ozáření – po radiační terapii rakoviny, kdy se do vaječníků přivádí obrovská, ale striktně lokalizovaná dávka ionizujícího záření. Problém je v tom, že během jaderného útoku se záření dostává do celého těla ženy, zatímco při radioterapii se záření používá pouze přísně cíleným způsobem. Dávka potřebná ke způsobení neplodnosti je tak vysoká, že člověk s největší pravděpodobností dříve zemře.
Vyvstává tedy přirozená otázka: pokud všechny vědecké práce na toto téma naznačují absenci pozorovaných abnormalit u novorozenců a nulové šance na sterilizaci radiací – odkud společnost přišla s myšlenkou, že záření masivně vede k neplodnosti dospělých a deformacím dětí?
Je ironií, že důvody pro to spočívají v populární kultuře. V první polovině minulého století byly záření (také se tomu říkalo rentgenové záření) připisovány magické vlastnosti. Věda té doby neměla přesné údaje o účincích radiace na člověka – Hirošima se ještě nestala.
Proto se rozšířil názor, že i jeho malá dávka může z dítěte udělat mutanta nebo z potenciální matky neplodnou ženu. V letech 1924 – 1957 se v rámci eugenických programů „začištění“ geneticky „nesprávných“ nastávajících matek (duševně nemocných a dalších) ve Spojených státech dokonce pokusili takové ženy sterilizovat radiací proti jejich vůli. Takové experimenty však měly směšný výsledek: více než 40 % „sterilizovaných“ úspěšně porodilo zdravé děti. A dětí by bylo ještě víc, nebýt skutečnosti, že mezi násilně sterilizovanými bylo mnoho žen, které byly drženy v psychiatrických zařízeních, a proto měly omezený přístup k mužům. Jak vidíme, rozsah mýtu o „sterilizaci“ a „znetvoření“ zářením byl obrovský ještě před pádem první atomové bomby.
Je možné pokládat jadernou energii za relativně bezpečnou?
Abychom dobře pochopili, jak velké jsou následky černobylské katastrofy pro energetický sektor, je nutné porovnat počet obětí událostí z roku 1986 s počtem obětí jiných druhů energie.
To není tak těžké. Podle obecně přijímaných amerických odhadů úmrtí občanů USA na emise z tepelných elektráren ve Spojených státech na ně předčasně umírá 52 tisíc lidí ročně. To je jen něco málo přes 4 000 za měsíc, což je více než jeden Černobyl za měsíc. Tito lidé zpravidla umírají bez sebemenší představy o tom, proč se jim to děje. Na rozdíl od jaderné energie s jejím zářením je dopad výroby tepelné energie na lidské tělo pro lidstvo málo známý.
Hlavním mechanismem působení tepelných elektráren na zdraví jsou mikročástice o průměru menším než 10 mikrometrů. Člověku projde plícemi 15 kilogramů vzduchu denně a všechny částice menší než 10 mikrometrů jsou schopny vstoupit do jeho krevního oběhu přímo plícemi – náš dýchací systém prostě nemůže filtrovat tak malé předměty. Cizí mikročástice způsobují u lidí rakovinu, kardiovaskulární onemocnění, ale i mnohé další zdravotní problémy. Náš oběhový systém není stavěn k přenášení cizích mikročástic a ty proto vytvářejí krevní sraženiny, jež mohou fatálně ohrozit srdce.
V případě Černobylu není známa žádná žena, která by dostala dávku nejen 3,4 – 4,5 sievertů, ale ani desetkrát menší. Pravděpodobnost vrozených vad u dětí zde proto byla ještě nižší než v Hirošimě a Nagasaki, kde byly těhotné ženy, které dostaly dávku více než polovinu sievertů. Bohužel v naší zemi (RF) neexistují studie o počtu lidí, kteří každoročně zemřou na následky provozu tepelných elektráren. V USA jsou však „normy“ úmrtí lidí z provozu tepelných elektráren sledovány již po dlouhou dobu.
Nejčistším typem z nich jsou plynové tepelné elektrárny, které zabíjejí pouze 4 000 lidí na bilion kilowatthodin, uhelné elektrárny minimálně 10 tisíc obětí při odpovídajícím výkonu. V naší zemi produkují tepelné elektrárny 0,7 bilionu kilowatthodin ročně, z nichž některé jsou stále uhelné. Soudě podle amerických „standardů“ by ruský tepelný energetický průmysl měl každoročně zabít tolik lidí, kolik jich zabila jaderná energie v celé své historii. Jaderná energie, s přihlédnutím k obětem Černobylu a Fukušimy, totiž dává úmrtnost 90 úmrtí na bilion kilowatthodin produkce.
To je desetkrát méně než u tepelných elektráren na plyn (připomeňme: 4 000 za bilion kilowatthodin), více než stokrát méně než v případě uhelných tepelných elektráren a 15krát méně než u vodních elektráren (1400 úmrtí na bilion kilowatthodin, zejména při zničení hráze a následném zaplavení). Větrné turbíny byly v roce 2010 odpovědné za 150 úmrtí na bilion kilowatthodin – tolik lidí zahynulo během jejich instalace a údržby.
Solární panely instalované na střechách domů se také neobejdou bez havárií a jsou pětkrát méně bezpečné než jaderné elektrárny, protože v důsledku jejich zřícení došlo ke 440 úmrtím na bilion kilowatthodin výroby. Velmi špatná je situace s tepelnými elektrárnami na biopaliva: produkují více pevných nečistot a mikročástic než plynové a uhelné a zabíjí 24 tisíc lidí na bilion kilowatthodin výroby.
Graf NASA o počtu každoročních úmrtí, kterým by se jaderné elektrárny mohly vyhnout vytlačením nebezpečnějších tepelných elektráren. Je jasně vidět, že v 21. století mluvíme o 80 000 životech ročně.
Skutečně bezpečné jsou pouze velké solární elektrárny: jejich panely jsou instalovány v nízkých nadmořských výškách a počet úmrtí během jejich výstavby je mizivě malý. Podle výzkumníků z NASA celkový počet úmrtí, kterým jaderné elektrárny zabránily tím, že nahradily elektrárny tepelné, činil jen do roku 2009 1,8 milionu.
O tom všem se však mimo vědecké kruhy nic neví, protože vědecké časopisy jsou psány odborným jazykem plným odborných termínů, pro veřejnost málo srozumitelným. O černobylské havárii se však na druhé straně mluví hodně a informace jsou pularizačními médii na rozdíl od vědeckých článků podávány srozumitelně a jednoduše.
Případ černobylské havárie proto výrazně zpomalil výstavbu jaderných elektráren jak v SSSR, tak i v zahraničí. Navíc to zřejmě udělal neodvolatelně: můžeme téměř s jistotou říci, že ani většina médií ani kinematografie nikdy nebudou informovat o jaderných elektrárnách jinak než dnes.
Scénáristé totiž nečtou vědecké články. Proto podíl jaderné energie na světové produkci s jistotou stagnuje a bude stagnovat i nadále. Současně roste světový energetický průmysl, takže jaderné elektrárny jsou nahrazovány energií produkovanou plynem a zatím v menší míře i větrem a sluncem. Zatímco alespoň větrné elektrárny a solární panely (kromě těch na střechách) jsou relativně bezpečné, pak plynové tepelné elektrárny zabíjejí lidi desetkrát účinněji než jaderné.
Černobyl tak zabíjí nejen strachem – jako v případě bezdůvodných potratů v roce 1986, ale také tím, že zpomalil vývoj relativně bezpečné jaderné energie. Je těžké vyjádřit výsledky této inhibice v přesných číslech, ale mluvíme o stovkách tisíc životů.
Materiál byl poprvé publikován na stránkách Esquire.ru
překlad: Vlabi

Jaký plat mají prezidenti různých zemí?

Zvědavá otázka, na kterou média pravidelně odpovídají různými recenzemi. Íránský Donya-e Eqtesad tedy poskytuje údaje o příjmech některých prezidentů předních světových mocností, tak i zemí mé ně významných.

Jak uvádí vydání „Tabnak“, například roční plat 46. prezidenta USA Josepha Bidena je 400 tisíc dolarů. Jaké pak budou platy nejvyšších světových lídrů pro rok 2021 – rok, který nepochybně bude mít pro lidskou historii zvláštní význam? 
U některých hlav států dosahují částky, které dostávají jako oficiální výdělky, skutečně báječných čísel, u jiných jsou naopak velmi skromné. Existují však i takoví, kteří jako hlava státu dostávají extrémně nízké platy, a to nejen mezi vůdci třetího světa, či dokonce druhořadých zemí. Zároveň je ale třeba mít na paměti, že tyto statistiky ne vždy podávají přesný pohled: některé hlavy států s oficiálně nízkými příjmy totiž mají zároveň kolosální „neoficiální“ zdroje příjmů.

Lži

Pustil jsem si dokument z produkce National Geographic – “Tajemství oceánů: Vražedný Tichý oceán”. Protože podtitulek sliboval “vypuštění” vody z oceánu a já jsem chtěl vidět mořské dno líp, jak na gůglu. Pořad jsem si pustil ze záznamu a prolistoval. Filmaři tedy “vypustili vodu” a ukazovali mořské dno podél západního pobřeží USA.

Hlas lidu

Neustále se nás snaží přesvědčovat, že Vítězství ve Velké vlastenecké válce, respektive 2. světové válce není zásluhou SSSR a všemi prostředky se snaží změnit nedávné dějiny, které ještě dokonce mají i žijící pamětníky, nemluvě o informacích, které lidé mají od vlastních předků, prarodičů. Naši oficiální vládní představitelé podporují fašisty na Ukrajině, fašisty v pobaltských státech. Nic jiného nebyla podpora majdanu a následného převratu na Ukrajině, nic jiného není podpora Kyjeva v jeho vedení občanské války, v zabíjení civilního obyvatelstva, jedná se o podporu přinejmenším politickou, ale nejspíše i materiální. Ve skladech na našem území se skladují zbraně, o kterých občané nemají žádné oficiální informace, kam následně putují. Že by právě na Ukrajinu na podporu fašistů, do Sýrie na podporu teroristů? To jsme to dopracovali po té slavné „sametové“ revoluci. Začalo to změnou svátku z 9. května – Dne osvobození Československa Sovětskou armádou na 8. května – Den osvobození od fašismu. Taková ostuda pro náš stát, kde ta válka toho 9. května skončila, jako bychom sami nevěděli nejlépe, kdy to bylo a kdo nás osvobodil! Ale lidé se nevzdávají, tady jsem vybrala dva příspěvky z internetu, proto název toho článku Hlas lidu. Nezbývá nám totiž než suplovat práci našich oficiálních médií, obzvláště těch povinně placených, prý státních.


Džulbars

Věděla 20letá kráska Dina Volkacová, která v roce 1940 složila zkoušky na Charkovské divadelní škole a záhy nastoupila jako herečka v Charkovském divadle, že z ní nikdy nebude filmová hvězda, ale stane se nejslavnější vojenskou psovodkou, jedinou velitelkou samostatného oddílu vyhledávačů min během Velké vlastenecké války?

Samozřejmě že nikoli, ale osud ji na to dávno předem připravoval: ještě před absolvováním divadelní školy Dina získala vojenskou specializaci instruktora výcviku služebních psů. A jakmile vypukla válka, přihlásila se do armády a okamžitě začala pracovat se psy.

V roce 1941 přišla Dina Volkac do výcvikové kynologické stanice. Tam si mohla vybrat mladého psa, který by jí nejvíce vyhovoval. A vybrala si Žulíka – zanedbaného, křehce vypadajícího, spíš voříška než ovčáka. 
Vedoucí se tehdy pobaveně usmál: 
„Proč sis vybrala toho nejhoršího psa?“
„Pro jeho oči,“ odpověděla. Nikdo tehdy její volbu nechápal – Žulíkův fenomenální čich se totiž projevil až později, v procesu učení. O pár let později však v armádě už nikdo nepochyboval o kvalitách Žulíka – nyní už známého jak Džulbars – jediného čtyřnohého nositele medaile „Za bojové zásluhy“. Jak k tomu došlo?

Do posledního náboje

V rámci smlouvy Lend-Lease bylo v době II. světové války ze Spojených států do SSSR dodáno asi 3066 letadel Douglas A-20 různých modifikací. Tato letadla se používala hlavně k bombardování. Byla sice plánována jako útočná, ale vzhledem k jejich slabému pancéřování byla v nižších letových hladinách snadno zranitelná protiletadlovou palbou.

19. dubna 1945 odletěla posádka jednoho z těchto letadel (pilot – poručík Podvysocký, navigátor – poručík Polivanov, střelec-radista – staršina Baranov, střelec-radista – staršina Paščenko) na bojovou misi do oblasti Brna. Ve 13.35 se letadlo ve výšce 2300 metrů dostalo do střetu se dvěma německými stíhačkami a následně bylo zasaženo německým protiletadlovým dělostřelectvem. Dva členové posádky seskočili s padákem: jeden z nich se později zachránil, druhý zmizel beze stopy. V okolí vesnic Malešovice a Loděnice se pilot pokusil s hořícím letadlem nouzově přistát na hřišti. Neúspěšně. Zasažený dvoumotorový bombardér Douglas A-20Zh zavadil o telegrafní sloup. Po kontaktu se zemí se několikrát převrátil. Postupně se z něj oddělily motory a křídla a trup se nakonec hluboko zanořil do mokré země. Bahno uhasilo hořící motor. K frontě chyběly pouhé dva kilometry…

Římské záplavy

Už mnohokrát jsme v různých článcích na tomto blogu narazili na skutečnosti naznačující, že v poměrně nedávné minulosti došlo v různých částech světa (či dokonce globálně) k rozsáhlým katastrofám, o nichž však oficiální historie záhadně mlčí. A tohle samozřejmě musí správného konspirátora řádně nabudit, aby hledal další informace. V následujícím textu vám o jednom takovém svém pátrání povím.

1700, Caspar van Wittel (1653 – 1736)

Jako milovník výtvarného umění občas internetem brouzdám po světových galériích i po sbírkách soukromých. Když nedávno jeden takový můj výlet dorazil do Říma a prohlížela jsem si malby, kresby i grafické listy, na nichž jsou zachyceny ty nejznámější architektonické památky „věčného“ města, zaujalo mě, že v různých časových obdobích tyto objekty vypadaly odlišně. A ty změny se nezdály být výsledkem lidské činnosti: takhle by se na těchto památkách podepsala spíše přírodní katastrofa!