Rozkaz přežít! 4


Vodní zdroje
Zvažovali jsme pouze dva typické domy. Město se však samozřejmě neomezovalo jen na ně. Jak byl vyřešen problém přežití ostatní populace v jaderné válce? Berija jistě vyvinul něco i pro tento případ. Navíc tyto dva domy, vzaty samostatně, by problém přežití vůbec nevyřešily.

Předpokládejme, že na základě typových domů byla řešena otázka organizace autonomních mini-TEC (teplo-elektro-centrál) využívajících volnou energii. I když nakolik byly tyto TEC mini, je těžké nyní odhadnout. Podle všeho by mohly snadno dodávat teplo pro celý městský rajon – pokud by tam ovšem byly topné sítě. Jestliže pod kinosálem stály generátory elektřiny na bázi parních motorů, pak bylo také možné bez problémů organizovat dodávku elektřiny do soukromého sektoru. Pokud by ošem byl kabel. Jak by se však v takových případech zajišťoval provoz samotných mini-TEC?

Pro chod kotlů byly provozní potřeby přibližně stejné jako u parních lokomotiv. Nezbytná byla výkonná vodovodní síť pro zásobování parogenerátorů (a plnění topného systému, pokud by existoval), stejně jako kanalizační systém, jehož kapacita by umožňovala nouzové vypouštění. Pro provoz kotlů bylo také zapotřebí červené zlato, ale o tom později. Začněme vodou, a k tomu si najděme naše dva domy na mapě.

Starší dům je vlevo. Nakreslíme mezi nimi spojnici, jejíž okraje přivážeme k průsečíku os samotných domů. Téměř ideální orientace této linie z východu na západ je překvapující, ale pokládejme to za náhodu. Naše domy nestojí nad podzemními kanály, které se ve městě dochovaly ještě z předhistorické doby. Ale to není důležité, mohly být připojeny na nově vykopaný vodovod a kanalizaci. Otázka je jiná. Pokud by naše TEC najednou fungovaly v jediné vzájemně propojené kruhové síti (a pravděpodobně byly navrženy tímto způsobem), jak by tento kruh vypadal? Zkusme najít nějakou zákonitost.

Tento jednoduchý úkol řešme pomocí geometrie tak, že nad spojnicí sestrojíme rovnostranný trojúhelník a sledujme, kam se dostal třetí vrchol. A ocitl se na jednom dobře známém místě ve staré části města – v bývalé palírně, která existovala až do poloviny 90. let 20. století. Za cara se tomu říkalo státní sklad vína.

Babička autora těchto řádků pracovala v tomto podniku celý život, a tak se sem vážou některé vzpomínky. Z nějakého důvodu bylo místo, kde byla tato továrna postavena, považováno za špatné. Téměř všichni její zaměstnanci měli zdravotní problémy. Pod dílnami byly sklepy, ve kterých se objevovala vidění. V SSSR se to samozřejmě přičítalo na vrub opilosti v nebezpečné výrobě (ve stylu slavné práce M. M. Žvaněckého). Kdy přesně byl závod postaven, není známo, ale v celé zemi existuje mnoho podobných typických budov skladů vína, které přežily dodnes. Zapomeňte však nyní na duchy a podívejme se na věc z druhé strany.

Předpokládám, že nikdo nebude popírat, že víno a vodka patřily v Rusku po celou dobu ke třem nejlikvidnějším produktům. Výrobky závodu tedy nikdy nebylo třeba příliš skladovat. Se státním monopolem na výrobu vína byl obrat továrny značný, o čemž jasně svědčí velikost jejích budov. Nás ale zajímá, jakou asi měla na vrcholu své činnosti potřebu čisté vody jako suroviny pro výrobu? Pravděpodobně značnou. 
Podle naší mapy však vrchol trojúhelníku nezasáhl tovární budovy, ale cestu před nimi. Upřesním to panoramatickým snímkem:

Pokud žlutý bod označuje vrchol trojúhelníku, pak znovu pozorujeme překvapující věc – poblíž je městská teplárna se dvěma velkými nádržemi na střeše. I když to vypadá docela nově, teplárna na tomto místě stála, co pamatuji, a byla za tu dobu několikrát přestavována. Zajímalo by mě, co na tomto místě stálo na počátku 20. století. Jenže kupodivu tento sklad vína není zachycen na žádné historické fotografii. Je myslím zřejmé, že naše dva domy a tento teplovodní bod (nebo jeho zeměpisná poloha) mají souvislost. Ale jakou? Pátrejme dále.

Sestrojme ještě jeden rovnostranný trojúhelník a zjistěme, kam vede jeho vrchol. A překvapením není konec – budova na tomto vrcholu je mi důvěrně známá!

Kdysi to byla mateřská školka, kam chodil i autor těchto řádků. Ve své době to byla nejvýstavnější budova v městě. Byla postavena z cihel dvou barev ve stylu stalinského empíru. Nyní je ošklivě omítnutá. Rok výstavby neznám, ale bylo to už v 60. letech 20. století.

V poválečných letech se rodilo hodně dětí, a tak nebylo dost mateřských škol a mnohé budovy pro ně musely být narychlo přizpůsobeny. Často nesplňovaly příslušné požadavky, a tak blíže k 60. letům intenzivně začala nová výstavba mateřských škol. Dětí bylo opravdu hodně. Napomohla tomu skutečnost, že stát neméně aktivně poskytoval rodinám nové bydlení.

„Stěhování do nového bytu“, A. I. Laktionov


Sovětské ženy každý měsíc napjatě očekávaly… časopis „Rabotnica“ (a ne to, co jste si mysleli), kde bylo mnoho článků o „zahnívajícím kapitalismu“, zatímco ruské školky byly stále přeplněné. V mateřské škole, kam nás zavedl vrchol trojúhelníku, byla i v polovině 70. let všechna oddělení plná. V suterénu budovy byl sklad potravin a velká kuchyně. Ale byl tu ještě jeden zajímavý detail.
Několikrát jsme se spolužákem navštívili jeho matku, která pracovala v jídelně této školky, a v jejím doprovodu jsme se podívali i do sklepa. Schodiště vedoucí dolů překvapivě suterénem nekončilo. Vedlo dále dolů. A nás pořád strašili, že bychom tam neměli chodit – prý tam žije Barmalej (pohádková postava lidožrouta). Nyní mi je samozřejmě jasné, co tam ve skutečnosti bylo a proč tam nikdo nesměl. Zajímalo by mě, zda ono schodiště tam stále do podzemí vede…

Druhým neméně zajímavým detailem je, že budova byla postavena daleko od silnice, až na druhém konci pozemku. Taková výjimka neplatila pro žádný jiný dům v bloku. Absolutně všechny domy musely být v té době stavěny hned vedle chodníku, nikomu nebyly udělovány žádné výjimky. Když se pak země dostala do demografického propadu, mnoho mateřských škol bylo zlikvidováno. Pro srovnání – přes ulici byla další mateřská škola, postavená přibližně ve stejnou dobu. Ta byla opuštěna v těch nejhorších dobách rozpadu SSSR a až do dnešních dnů tu stojí bez oken a dveří. A prázdná tehdy nebyla. Proč zrovna moji školku nechtěli opustit?

Existují zprávy, že na tomto místě mělo být za Stalina postaveno něco jiného, a dokonce prý už byl vytvořen projekt, ale po jeho smrti zde postavili menší budovu se zjednodušenou konstrukcí a sníženou výškou… 
No nic, my se pokusíme výsledný vzorec aplikovat dále.

Očíslujeme si všechny získané body:

1 – Poměrně známá budova v Muromu. Po celou dobu zde sídlila Komora vah a měr (nebo co to bylo), nyní je to Centrum pro standardizaci a metrologii.

Budova je postavená do „L“ a část, která není na fotografii vidět, je asi dvakrát tak dlouhá než ta viditelná. Vypadá to, že i zde byl naplánován dům stalinské architektury z nějaké typové série, ale do roku 1953 to už nestihli. A tak tu po roce 1953 postavili běžnou budovu ve stylu těch let, aby se využilo místo a zároveň tam umístili respektovanou instituci. A to přesto, že toto místo bylo obecně považováno za ne docela prestižní pro instituce tohoto druhu. Nebo byl dům postaven ve spěchu, jen aby na tomto strategickém místě nemohlo být postaveno to, co bylo plánováno před rokem 1953?

2 – Ne moc známé místo, i když zde můžeme vidět stopy stavby z období středního SSSR.

Dům 67 je právě v horní části rohu, ale co tam je teď, není vidět. A opět je to dům někde v zadní části bloku. Dům 65 není nic jiného než typický dvoupodlažní dům stalinistické éry. V 70. letech už tu stál, ale překvapivá je skutečnost, že kolem něj stovky metrů ve všech směrech byly jen baráky z desek nebo prostě zchátralé bydlení. Byl to ten nejzapomenutější kout starého města. Nová výstavba tam začala až po roce 1985, po zprovoznění obilního skladu poblíž.

Toto je stará fotka ze střechy zmíněného obilního skladu směrovaná na zmíněný prostor. Místo je červeně vyznačeno. Samotný dvoupodlažní dům je viditelný, ale vedle něj se nezdá být nic významného. Nebo snad v souladu s našimi liniemi stále něco existuje pod zemí, a domy byly vždy stavěny opodál, aby se nepropadly? Ale v tomto případě máme na mysli úplně nové podzemní chodby. Jestli tu jsou nebo ne, je samozřejmě nejisté. Proč jsou však všechny naše stalinské nebo postalinské nové budovy přesně (nebo téměř přesně) podél vrcholů šestiúhelníku?

3 – je nejméně prostudovaný bod ze všech vrcholů šestiúhelníku. Je o něm známo jen to, že dříve byla na tomto území konzervárna, která zmizela v 90. letech. A nejen že zmizela, ale i celé toto území bylo důkladně srovnáno buldozery. Dříve tam byl oplocený areál s dílnami, a co tam stálo předtím, není známo, protože se opět žádné fotografie v archivech nedochovaly. Ale i tady se nabízí zajímavá skutečnost – je známo, že konzervování vyžaduje vodu jako surovinu. Sice méně než lihovar, ale přesto. 

Bylo by možné, že v paprscích našeho šestiúhelníku existovala centralizovaná vodovodní síť, navíc s vysokou produktivitou? Přitom ještě od Stalinových dob, kdy byl Jermakovův vodovod (minimálně v jeho části zvedající vodu) dávno demontován?

Tento šestiúhelník začíná něco připomínat. Přitom to určitě nevypadá na vesnici.

S malou chybou v mapách Yandex (která je obecně přípustná) tvoří dva slavné mrakodrapy vrcholy téhož šestiúhelníku, v jehož středu měl stát Palác Sovětů. Jak tomu máme rozumět? Z hlediska obrany je to nesmysl – silný jaderný výbuch by tyto stavby zničil bez ohledu na jejich velikost. Nebo si Stalin myslel, že pokud dojde k úderu, některé domy přežijí šťastnou náhodou? Nechme tuto otázku zatím nezodpovězenou. Bude nás zajímat princip zanesení takových domů na plán.

Pokud tyto domy měly původně tvořit na schématu šestiúhelník, pak některé plochy na čtyřech stranách ze šesti vidíme nezastavěné. V archivech nejsou žádné informace, zda byly tyto domy plánovány nebo ne (což je docela pochopitelné a jasné). Je zřejmé, že celý náš šestiúhelník byl rozdělen na startovací komplexy, stejně jako všechny sousední šestiúhelníky. Domy byly postaveny v řadách, jejichž význam byl znám pouze Berijovi a Stalinovi. Všechny legendy o sedmi kopcích a podobně jsou zjevné nesmysly. Moskva měla být taková, jakou si teď ani neumíme představit. Měla se skládat pouze z takových domů. Pokud bylo za tímto účelem potřeba uvolnit místo a zbourat historické budovy – bylo by to zbořeno bez váhání (a také bořili, jak ukázala praxe). A nejdůležitější bylo, že jediným rozhodnutím, cestou jednoduchých úprav, by tak bylo dosaženo toho, že by Moskva získala úplnou energetickou nezávislost. Plnou, protože v případě poruchy některých částí systému byly další připraveny v pohotovostním režimu. Už jen pro to lze Berijovi odpustit vše (pokud vůbec nějaké “vše” bylo).

A co u nás v Muromu, pokud bychom použili analogii? Minimálně dvě věci je zde možné hned konstatovat:

Naproti lihovaru, a není vyloučeno, že i při záboru části území samotného závodu, měla stát nejvyšší budova v Muromu. Ta nejkrásnější stavba, jakýsi muromský Palác sovětů. Pokud by pro tyto účely bylo nutné lihovar zbourat – žádný problém. Byl by pryč ve velmi krátkém čase a v tisku by nevzniklo žádné pobouření. Celý tento plán rozvoje Muromu ve formě dvou domů typového stalinského projektu a dalších míst ve vrcholech šestiúhelníku je zmenšenou kopií plánů Beriji pro Moskvu. Stejným způsobem byl stavební plán rozdělen na startovní/spouštěcí komplexy. V roce 1953 byly na některých místech už téměř dokončené domy, na jiných teprve výstavba probíhala (nebo byl hotový nulový cyklus), ale všechny tyto stavby musely být urgentně změněny. A na některých místech se stavět vůbec nezačalo…

To všechno je pěkné, ale stále jsme nenašli odpověď na otázku položenou v úvodu – odkud se pro takové domy bralo obrovské množství vody a v kterých místech staveb bylo uloženo červené zlato. A kvůli tomu se budeme muset ponořit do historie Muromu.

Toto je bývalý Chrám Nanebevzetí Páně, za socialismu přeměněný na školu pro pracující mládež a v této podobě prošel až do 90. let, kdy byl znovuobnoven. V jeho historii je pozoruhodné, že když byla prováděna rekonstrukce chrámů a bylo prokázáno, že všechny byly postaveny v 19. století na troskách ikonických staveb města, které předcházely dnešnímu Muromu, tento chrám se vymykal z řady ostatních. Pokud bylo samotné město, minimálně část podzemí spojeného s budovami, zrekonstruováno, s tímto chrámem tomu bylo jinak. Záhada tohoto chrámu se začalo odhalovat až nyní.

Všimněte si, že na levé straně fotografie je ona vývěska plakátů, na kterou jsem již dříve upozornil. 

A s tímto chrámem je spojen zajímavý příběh praděda autora těchto řádků. V rodině se vyprávělo, že když pracoval v tomto chrámu (tehdy ve škole) jako topič, vykopal nějakou díru a našel v ní jisté množství onoho červeného zlata. Tento příběh prošel několika rukama a je docela možné, že mohl být přikrášlen. Jak to vlastně bylo?

Zachovalo se jen pár detailů. Můj pradědeček měl speciální lampičku, kterou pokládal ke starým kovaným armaturám trčícím ze zdi. Navzdory všem Ohmovým zákonům, když se žárovka přiblížila k armaturám v místech, kde bylo v podzemí uloženo červené zlato, žárovka, se sama rozsvítila. A tak podle principu „teplo – chlad“ lampička mého pradědu přivedla ke hliněné podlaze. Poté, co ji rozkopal a rozebral nějaké zdivo, dostal se do velké místnosti, jejíž stěny ve tmě nedohlédl. A tam našel, co hledal. Pak vylezl a vrátil všechno do původního stavu. 

Pokud je tento příběh pravdivý, kde by tak mohla být ona velká podzemní místnost? Objevil se však ještě další zajímavý detail, ale až později.

(Berija je velmi neuměle zaretušován)

Ukazuje se, že právě do této budovy byla umístěna městská pobočka GKO. Nehledě na to, že vedle ní stála daleko mohutnější budova bývalé rady zemského úřadu, později budova okresního výkonného výboru, pobočka GKO (Výboru obrany státu) zasedala vždy jedině ve škole pracující mládeže a nikdy jinak.

(uprostřed budova bývalé rady zemského úřadu; vpravo – část budovy chrámu Nanebevzetí Páně)

Proč? Víme už, že z bývalého chrámu byl vchod do nějaké rozsáhlé podzemní části, kde byl pravděpodobně bombový úkryt. Podle informací místních obyvatel nepřátelská letadla tudy létala do Gorkého a bez krytu by budova GKO podle nařízení nesměla být. Ale kde se pod chrámem vzala ona velká podzemní část? Přemýšlejme.

Ti, kdo navštívili muzejní expozici moskevského panství Kuskovo, při pohledu na stejný stánek na plakáty z tohoto úhlu okamžitě pochopí, k čemu byl určen nebo přesněji – jaký druh stavby stál na jeho místě dříve. Byla to obyčejná lampa, která označovala vstup do kanálu. A zdá se, že náš chrám je nejspíš potomkem stavby, která stála v nádrži, z níž tento kanál vystupoval. Je vidět, že všechny domy, hlavně ty dřevěné, stojí v určité vzdálenosti od ulice. 
Kam tento kanál vedl, je jasné, ale odkud do něj přitékala voda?


autor: tech_dancer
zdroj: https://www.tart-aria.info/prikazano-vyzhit/
překlad: Vlabi


poznámka

Autor článku poslal redakci blogu dopis, z něhož vybírám:

I am currently implementing a start-up to restore technologies of the past. The situation in the world is very difficult, very soon mankind may need my invention.
In this regard, there is a small request – please publish the attached photo and a link to the implementation of the startup after the translation of my articles. I’ll be very grateful to you.
tech-dancer


0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentářů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře