Rozkaz přežít! 1

Dnes nebudeme mluvit o slavných sovětských zpravodajských důstojnících, kterým dávali rozkaz nacházející se v titulku, ale o obyčejných lidech. Nikoli však o prostých, či dokonce nejen o sovětských. Ale vzhledem k tomu, že objem informací, které se vám chystám nabídnout, je velmi velký, nebudu dělat dlouhé úvody a půjdu rovnou k věci. 

ukázka “stalinského empíru” – budova Ministerstva zahraničí RF, postaveno v letech 1948 – 1953, zdroj

Podle legendy náš příběh začal ve vzdáleném roce 1945. Existuje mnoho interpretací událostí, v jejichž centru byli vůdci koaličních stran v prvním létě po vítězství. Následující výňatek je z nejrozšířenější verze událostí schůzky Stalina, Trumana a Churchilla v červenci 1945 v Postupimi. Podle tohoto zdroje se Truman v jednom okamžiku schůzky rozhodl informovat Stalina o nově vytvořených jaderných zbraních ve Spojených státech, a to jasně s náznakem dalekosáhlých plánů jejich použití:

Britský premiér Winston Churchill, který stranou sledoval, co se děje, to popsal takto: „24. července, po skončení plenárního zasedání, jsem viděl, jak se prezident blíží ke Stalinovi, a začali hovořit sami za účasti pouze jejich překladatelů. Věděl jsem, co prezident Truman sděluje. Bylo důležité, jaký dojem to na Stalina udělá. Vypadal však, že je nadšený. Nová bomba! Výjimečná síla! Jaké štěstí! Byl jsem si jist, že nerozumí plnému významu toho, co mu bylo právě řečeno. Jeho tvář si ale uchovávala veselý a spokojený výraz. 
„Jak to šlo?” zeptal jsem se Trumana. 
„Nepoložil mi jedinou otázku,” odpověděl. 
Churchill se domníval, že Stalin jednoduše nechápe, o co jde, ale ve skutečnosti nebyl Josif Vissarionovič o nic hůř informován než samotný Truman. Ještě téhož večera dal Vjačeslavu Molotovovi pokyn, aby s Igorem Kurčatovem pohovořil o urychlení prací na sovětském atomovém projektu.

V srpnu 1945 pak Truman předvedl, že vůbec neblafoval, shozením bomb na téměř poražené Japonsko. Tento vzkaz byl jasně směřován k SSSR. Celý svět ztuhl v očekávání příští války, tentokrát již mezi bývalými spojenci.

Co se stalo potom, je popsáno v současných masmédiích dostatečně podrobně. V SSSR byla dána zvláštní priorita úkolu výroby jaderných zbraní, kvalitativně ne horších než v USA. Byly vytvořeny speciální struktury pro dohled nad touto oblastí práce, která měla neslýchané administrativní zdroje. Na řešení problému se podílely ty nejlepší mozky a podle legendy nejen oni. Objevilo se mnoho detektivních příběhů o získání technických tajemství jaderných zbraní přímo ze Spojených států za pomoci zpravodajců, stejně jako o vývoji jaderných zbraní vyrobených v Německu a vyvezených odtud jako trofeje. Nyní už je problematické potvrdit nebo vyvrátit pravdivost takových příběhů. Ale v každém případě vítězové nejsou souzeni – SSSR v roce 1949 předvedl světu svou jadernou odpověď. Pravděpodobnost přímé srážky mezi SSSR a USA však stále ještě nebyla vyloučena. Obě země před sebou pokračovaly v předvádění svalů. A přirozeně se obě začaly připravovat na válku.

Přitom však SSSR byl na rozdíl od USA v takové pozici, že před několika málo lety prošla po jeho územích devastující válka. Většina z nejrozvinutějších evropských částí země ležela v troskách. Téměř vše, co bylo postaveno během prvních pětiletých plánů, muselo být znovuobnoveno. Zdálo by se, že příkaz přežít v takové situaci další, ještě ničivější válku, by nebyl splnitelný. Ztráty, které SSSR utrpěl, nedávaly žádnou šanci. Ale bylo to opravdu tak?

Stalin i jeho spolupracovníci měli velmi dobré představy o rozsahu ničení, které by mohlo být způsobeno jadernými zbraněmi, minimálně na příkladu Hirošimy a Nagasaki. Z Moskvy by při absenci dobře organizovaného systému protivzdušné obrany nemohlo zůstat vůbec nic, včetně nejvyššího velitelství. Ale zmizením – zničením, poškozením či jiným zneschopněním, na tom nezáleží – hlavního velitelství se život nesměl zastavit. Země by zůstala a likvidace ústředního velitelského stanoviště v žádném případě nesměla znamenat automatické odevzdání celého území do zajetí. Takový scénář byl pravděpodobně vypracován, byly schváleny odpovídající akční plány a byly poskytnuty všechny možnosti přinejmenším pro přežití země nebo jejích jednotlivých regionů a jako maximum pro uskutečnění plnohodnotné obrany a protiofenzivy z nich. Jak by ale v takovém případě mohla země přežít jaderný útok a zároveň si udržet svůj průmyslový, lidský a další potenciál?

Velký význam zde pravděpodobně sehrála skutečnost, že v poválečném SSSR byly nashromážděny obrovské zkušenosti s vedením války, a to zkušenosti na všech úrovních. V průběhu nepřátelských akcí se země změnila na dobře koordinovaný organismus dokonalé interakce všech jejích vnitřních orgánů k řešení bojových úkolů. A země si hořce prožila všechny ztráty způsobené nedostatkem náležitých zkušeností. Jak se říká, je lepší poučit se z chyb druhých, ale národ takovou příležitost neměl. Lidé se naučili doslova z ničeho – na holé zemi budovat obranné podniky, zabezpečovat jimi potřebné dodávky produktů pro frontu a přiblížení vítězství. Na toto téma bylo napsáno a natočeno mnohé. A ještě jeden důležitý moment – země v té době měla Vůdce. Po demonstraci „jaderného klacku, který ty mužiky v SSSR vyděsil“, jak se v americkém tisku psalo velmi barvitě a po dlouhou dobu, se Stalin rozhodl ustoupit od mnoha zvyklostí, v první řadě kvůli skrytým technologiím minulosti (a o tom níže). V sázce byl život celé země, včetně jeho vlastního života, a možnosti evakuace, jak tomu bylo v době Hitlera (který jak známo, žil v pohodě až do 70. let v Jižní Americe) nepřicházely v úvahu. Takže nebyl čas na sentiment a na této optimistické notě začala země řešit otázku přežití v jaderné válce.

Bezprostředně po vypuknutí druhé světové války byl v SSSR vytvořen slavný GKO (Státní výbor obrany).

Výbor byl založen 30. června 1941 společným usnesením prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, Rady lidových komisařů SSSR a Ústředního výboru KSSS. Potřeba vytvoření GKO jako nejvyššího řídícího orgánu byla motivována obtížnou situací na frontě, která vyžadovala maximální centralizaci vedení země. Myšlenka vytvoření GKO byla předložena na schůzce 29. června 1941 u V. M. Molotova v Kremlu, které se dále zúčastnili L. P. Berija, G. M. Malenkov, K. E. Vorošilov, A. I. Mikojan a N. A. Vozněsenský. Odpoledne se účastníci setkání vydali na Bližnuju daču, kde byly společně se Stalinem rozděleny odpovědnosti mezi členy GKO. Společným usnesením prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, Rady lidových komisařů a Ústředního výboru Komunistické strany všech stran bolševiků dne 30. června 1941 byl vytvořen Státní výbor obrany takto: předseda – I. V. Stalin, místopředseda – V. M. Molotov, členové výboru – K. E. Vorošilov, G. M. Malenkov a L. P. Berija.

Pro GKO bylo nezbytností tvrdé posílení vertikální moci vyvolané válečným obdobím. Při každém velkém městě bylo vytvořeno vlastní oddělení GKO, které bylo v místě úřadem zastupujícím Centrum. Nařízení GKO byla povinná pro všechny občany, podniky a organizace až oo represivní opatření. To byl jediný způsob, jak zajistit koordinovanou interakci všech účastníků složitého procesu vedení války a poskytování logistické podpory, což nebylo možné obvyklým způsobem. Mnoho dokumentů pocházejících z centrálního GKO je stále utajováno. V historii GKO je však jeden zajímavý detail, který je dokonce zmiňován na Wikipedii.

Systém ze tří hlavních vedení při GKO byl vytvořen s ohledem na poválečný rozvoj principiálně nových průmyslových odvětví a trval o mnoho déle než samotný výbor. Tento systém směřoval významnou část zdrojů sovětské ekonomiky do rozvoje jaderného sektoru, radarového průmyslu a vesmírného sektoru. Zároveň hlavní řízení nejen řešilo problémy se zvýšením obranyschopnosti země, ale bylo také známkou důležitosti jejich vedoucích. Tak několik let po svém vzniku tedy PGU z důvodu utajení neposkytovalo žádné informace o svém složení a výsledcích práce žádným orgánům, s výjimkou prezidia ÚV KSSS.

Co je míněno touto pasáží? Jak známo GKO zaniklo 4. září 1945, ale tři z jeho duchovních potomků, zastoupených samostatnými ředitelstvími, nadále existovali a prováděli svou práci. A kdo se nyní může zaručit, že po GKO zůstali jen tři potomci a ti se skutečně zabývali pouze atomovou sférou, radiolokací a kosmem? To období v historii po známých událostech 50. let 20. století je utajované a zkreslené. A navzdory skutečnosti, že GKO ve stanoveném čase přestalo existovat, vláda země po roce 1945 podle tradice (nebo setrvačnosti) pokračovala ve zcela stejném duchu. Vůdce rád pracoval v noci a spolu s ním pracovali podle moskevského času i všichni nomenklaturní pracovníci obrovské země, kteří zastávali alespoň trochu odpovědné místo. To bylo opakovaně zmíněno v pamětech. Mnohé to štvalo. A když po roce 1953 nejdříve odeznělo noční bdění a potom i přísná kontrola výsledků práce, všichni členové nomenklatury se pokřižovali. Jak že tradice GKO pomáhaly zemi zabezpečit přežití v nové válce?

Zde bychom měli zmínit L. P. Beriju. Od roku 1944 byl místopředsedou Výboru obrany státu. Jeho jméno je spojováno nejen s přímým řízením práce všech obranných podniků během války. Dnes už málokdo ví, že pod jeho vedením byl postaven i první plynovod v SSSR a to za války. A po válce nejenže vedl jaderný, kosmický a radiolokační projekty, ale také se podílel na obnově celého území, které po okupaci zůstalo v ruinách. NKVD v čele s Berijou bylo nejmocnějším úřadem v zemi. Všechny významné stavební projekty byly provedeny NKVD. Podle historiků byl Berija architektem vzděláním i povoláním a celý svůj život snil o tom, že bude dělat to, co miluje. Opravdu jen snil?

Jedna z moskevských Sedmi sester – obytný dům na Kotelničeském nábřeží (1938 – 1952) vznikal pod dohledem Beriji.

To naprosto neodpovídá pravdě. Berija pečlivě dohlížel na tvorbu všech významných architektonických objektů v zemi, od počátečního náčrtu až po uvedení do provozu. Podle očitých svědků se Berija této práce aktivně účastnil, a to až po návštěvy rozestavěných zařízení. Veškerý vývoj standardních stavebních projektů do té či oné míry prošel přes Beriju. Při realizaci těchto budov nejednou použil technologie minulosti, které zajišťovaly přežití v jaderné válce. Jak to dělal, zda sám nebo pro něj speciálně pracovalo celé oddělení, o tom historie ze zřejmých důvodů mlčí. Berijovy práce by si rozhodně zasloužily samostatný příběh, ale my zatím budeme předpokládat, že to, o čem budu psát dále, je jen malá část z nich. Příběh ve stylu „Život pozoruhodných lidí“ o Berijovi přijde o něco později.


Zvláštností jaderné války, jak si všichni vojenští vůdci uvědomili po druhé světové válce, je naprostý nesoulad s vojenskou vědou o průběhu bojů, které se odehrávaly v dohledné minulosti. Jaderná válka může být zahájena a ukončena během několika málo hodin a vyznačuje se rekordním počtem zničené populace i materiálních statků. V těch letech však svět nedisponoval žádnými prostředky ochrany před škodlivými faktory jaderných výbuchů a tyto faktory samy o sobě musely být ještě zkoumány – nikdo je vlastně neznal. Nikdo ale nemohl čekat na výsledky takových studií se založenýma rukama. Vedení SSSR v takové situaci udělalo, co mohlo (nebo mělo). Obyvatelstvo v té době pevně věřilo svému Vůdci, včetně skutečnosti, že je dokáže před takovou pohromou chránit.


Jedním z nejvážnějších problémů, s nimiž se GKO potýkal během druhé světové války, byla naprostá zranitelnost budov a konstrukcí ohledně dodávek elektřiny. Jeden z hlavních úspěchů socialismu – centralizovaná distribuce energetických zdrojů – patřil v době války k nejohroženějším faktorům. Když byly zničeny nebo deaktivovány centralizované napájecí zdroje, a to jak z přímých vojenských operací (např. leteckých úderů), tak i působením diverzantů-záškodníků (což nebylo, soudě podle odtajněných materiálů, ani zdaleka neobvyklé), všechny objekty, které jimi byly napájeny, postihl kolaps. A nebylo vždy možné napájecí zařízení znova uvést do provozu. Během evakuace podniků bylo třeba za několik měsíců zorganizovat jejich provoz jinde a v nových podmínkách a nové podmínky byly zpravidla – zelená louka. K řešení problémů s napájením těchto podniků byla použita speciální hnací zařízení, což byla také Berijova zásluha. Jak se ukázalo, jsou velmi zajímavá svou vnitřní strukturou, ale o tom někdy jindy.

Je však zřejmé, že v případě jaderné války je použití těchto zařízení k řešení problému zásobování energií téměř vždy nemožné. Za takových podmínek je nutné, aby zařízení pro zásobování energií měla nejvyšší možnou připravenost v kombinaci se seismickou odolností a aby byla co nejvíce rozptýlena po terénu. I kdyby to byly individuální objekty pro každou větší domácnost jako za starých dobrých časů. To sice bylo v rozporu s představami komunismu o všem společném a kolektivním, ale jak se nejspíše správně nejvyšší představitelé strany domnívali, taková válka by odepsala naprosto všechno, dokonce i odklon od komunistických představ. Ve válce neexistují žádná pravidla, s výjimkou těch, která pomáhají vyhrát, a v jaderné válce ani žádná být nemohou.

Dalším rysem jaderné války, který nemohl být v žádném případě ignorován, je zásobování palivem. Pokud bylo možné v obyčejné válce zorganizovat těžbu dřeva nebo rašeliny, pak v případě jaderné války – myslím, že je vše jasné bez komentáře. V zimním období může obyvatelstvo přežít zcela bez topení pouze několik dní. Závody na výrobu munice nebo jiných produktů nezbytných pro frontu by nemohly v sibiřských mrazech fungovat vůbec. Před Berijou tedy stály velmi obtížné úkoly. Vyřešil je? Samozřejmě, že je vyřešil, ale jak, my nyní nevíme. Můžeme však po tom zapátrat…


PS: Šťastný nový rok všem čtenářům z Evropy. Řekl jsem, že letos už nic nenapíšu, ​​ale stalo se. Doufám, že to oceníte. Přeju všem skvělý nový 2021!


autor: tech_dancer
překlad: Vlabi



0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:21

Těším se na Životy pozoruhodných lidí (L. P. Berija). Berija koordinoval jaderný výzkum SSSR, v mládí chtěl studovat architekturu.