Klid, meditace, odevzdanost

Článek nám poslal čtenář Vláďa

Klid
a meditace

Co můžeme udělat pro to, aby se rozvířená voda ve sklenici
uklidnila? 

Nic, vůbec nic. Jakýkoli protipohyb, ať už i sebelépe myšlený,
vždy vyvolá další reakci, které se bude muset opět uklidnit. Jediné, co tedy
zbývá, je sklenici s vodou pozorovat. Pozorovat jak se hladina pomalu
uklidňuje, až se úplně ustálí bez jediného zachvění.

A co děláme s myslí, když začínáme meditovat? Přistupujeme
k meditaci stejně? Nebo se snažíme myšlenky všelijak zahánět, potlačovat a
emočně se vzrušovat, že máme myšlenky, když je mít nechceme a tím vytváříme
další a další podněty. Může se stát, že kdybychom aplikovali tento přístup na
sklenici s vodou, brzy bude voda nejen na stole, ale i na podlaze.

Každý den je jiný, každý den je tělo jiné a každý den je i
mysl jiná. Pokud toto pochopíme a přijmeme jako skutečnost, jaký by pak mělo
smysl se vzrušovat nad tím, že včera meditace šla a dnes ne? Nebo že minulý
měsíc meditace byly hluboké a tento měsíc je jedna myšlenka za druhou.

Vše se mění, pozorujme to a přijměme takové, jaké právě je – bez
vzrušení a emocí. Nehleďme na to, jaké meditace byly, jaké chceme, aby byly,
nebo si myslíme, že mají být. Uvědomme si náš stav, odevzdejme se mu a pracujme
v něm, tak, jak je nám umožněno. Stůjme mimo emoce, myšleny a chtění. Je
v pořádku, že tam jsou, jsme lidí a tyto aspekty jsou naší součástí. Nikdy
je nepotlačíme silou. Proto je přijměme a místo ztotožnění se s nimi je
pouze pozorujme. Ať tam jsou, je to v úplném pořádku. Voda ve sklenici se
také ustálila sama sebou. Mysl k ustálení potřebuje dlouhotrvající
uvědomování si (pozornost) toho, kdo to vše pozoruje.

Dlouhodobý hluboký a opravdový klid a mír nikdy nemůže vyrůst
na jakékoli síle a potlačování.

Pouze přijmutí, odevzdanost, pokora, vděk a láska dokáží
vytvořit hluboký klid.

Tyto postoje ulehčí meditaci a zejména ze začátku nám změní
přístup k meditování. Od dosahování klidu – na přijmutí veškerého neklidu
s odevzdaností, láskou a pokorou setrvávat v tomto stavu
s vědomím ulpívajícím na posledním pozorovateli. A tímto přijmutím proud
neklidu bude postupně slábnout a slábnout, zároveň my se od něj budeme
vzdalovat a i když tam bude, my budeme stát mimo něj. Může to trvat týdny,
měsíce, roky, záleží na naší touze a opravdovosti. Ale neposuzujme, jestli už
dosahuji klidu, a jestli už jsem klidnější než před měsícem. Nechme to být stranou, tímto bychom se akorát vraceli zpátky.   

Buďme přítomní a vědomí si okamžiku tady a teď. Když máme
čas, usaďme se k meditaci a využijme tento čas k upevnění se sami
v sobě. Být, být v pohodě a klidu, bez rozrušení s tím, co právě teď
je. Není to tupost ani lhostejnost, je to nejvyšší touha a láska k Já. 

Čím se řídit
v našich životech

V dnešní době je informací všude velké množství. Čím se
řídit, co z toho je pro nás pravdivé a přínosné? Informací je tolik, že
nemůžeme vše vyzkoušet, tím bychom mohli ztratit celý život. Zároveň kouzlo
internetu ve spolupráci s myslí je, že najdeme to, co hledáme. Pokud
budeme hledat, že bílá je nejlepší barva, nepochybně najdeme dostatek článků,
že bílá je opravdu nejlepší barvou, stejně tak v různých recenzích,
zkušenostech a na fórech si to potvrdíme. A pokud budeme hledat, že černá je
nejlepší barva, tak po nějaké době dojdeme k tomu, že je černá nejlepší
barvou. Mysl vždy vidí, co vidět chce, a co vidět nechce, jaksi odsouvá
z našeho zorného pole a internet je jí v tom velkou podporou.  Co tedy přijmout a čím se řídit?

Odpověď není v mysli a také odpověď není pro nás
všechny stejná. Jsou různé podle našich zkušeností z těchto životů a
z životů minulých, kterých může být velká řada, nebo jen několik. Tedy
každý z nás potřebuje v daný moment různé nástroje, různé zkušenosti
a různé pravdy. Odpověď hledejme uvnitř nás samých, v našich nitrech.
„Pokud se emoce a mysl různí, emoce je vždy pravdivá“, tím bych začal.
K rozpoznání co je emoce a co mysl, je vyžadován jistý stupeň mentálního
klidu – být ve stanovisku posledního pozorovatele. Pokud jsme tady a teď,
oproštěni od minulosti a nevázaní na budoucnost, je pro nás mnohem snadnější
rozpoznávat odpověď na tuto otázku – odpověď je spíše na úrovni pocitů.
Vnímejme to, co nám přichází z nitra, poslouchejme to a nesnažme se to
přehlušit myslí a tím co bychom měli, nebo se od nás čeká atd.. Využijme naše
krásné svědomí v jeho ryzosti, vztahu k nám samým a oproštěné od
nánosů mysli. Nechme se vést intuicí a tím, co přitahuje naši duši. Pokud se
svírá, není to kladná odpověď, pokud jí tečou slzy nadšení a radosti, není nad
čím váhat i kdyby se cesta tímto směrem zdála jakkoli nesmyslná pro mysl. Mějme
se opravdu rádi a dovolme si žít naši podstatu!

Dělejme, co cítíme a vnímáme jako správné, opravdové a
skutečné. Nezabývejme se tím, jak to vypadá, kdo na to co říká, zda je to pro
nás výhodné či nikoli. Buďme prostě sami sebou, co uvnitř, to navenek.

Odevzdanost

Co to znamená žít odevzdaný život? Žiji to, co mám před
nosem. Bez chtění, ale také bez nechtění.

Abychom mohli žít skutečně odevzdaný život, je podstatné si
uvědomit a hlavně prožít, že vše, čeho se nám dostává, není naši osobní
zásluhou, i když se to tak zprvu může jevit. Náš největší přínos je, pokud se
dokážeme oprostit od chtění, být opravdu pevně, hluboce tady a teď. Tedy
vytvořit jakési mentální prázdno, které život sám naplní tím, čím se naplnit
má. Stejně jako do plného kýble, se nám jen stěží vejde něco dalšího, je tedy
potřeba před použitím kýbl vysypat nebo vylít. Naše nejvyšší osobní zásluha,
kterou můžeme udělat je, že ustoupíme životu z cesty, aby se sám mohl
projevit. A jak můžeme ustoupit životu z cesty?

Uvědomuji si, že celý život, celá existence spočívá právě
v tomto TEĎ, nikde jinde. Tudíž není kam jít – kam směřovat mysl. Celé
vnímání je upnuté na vnímání právě prožívaného okamžiku. S vědomím, že
celý život existuje pouze v tomto teď dělám veškerou činnost automaticky
tak, jak nejlépe dovedu. Zároveň tato činnost je vykonávaná s maximální
mírou vědomí a pozornosti na toho, kdo jí vykonává. Samotný vědomý průběh veškerého
dění je natolik uspokojující a naplňující, že převyšuje upínání se na budoucí
zisky nebo ztráty.

Pokud něco dělám, jak nejlépe dovedu, jakákoli činnost může
skončit v okamžiku, kdy jí přestaneme vykonávat a nic si sebou neneseme
dále. Například mohl jsem udělat toto lépe, měl jsem udělat tamto, kdybych
udělal, atd.. Byla-li naše práce opravdu vykonána jak nejlépe mohla, tyto střípky
minulosti se nám nebudou připomínat a pokud ano, pouhé uvědomění si, že jsem
dělal, to nejlepší, co jsem v dané chvíli mohli je snadno rozpustí.
Zůstáváme tedy prosti minulosti.

Pokud něco dělám s maximální mírou vědomí a pozornosti
na toho, kdo jí vykonává, prožívám přítomný okamžiku v klidu, míru,
sounáležitosti z čehož pramení uspokojení. V případě, že jsem tady a
teď naplněn z toho co právě je, ať již to je cokoli, třeba i obyčejné
denní povinnosti, odpoutává nás to od lpění na tom, co nám naše konání přinese.
Zároveň nám to začíná být jedno, protože si uvědomujeme, že okamžik právě teď
je krásný jaký je a i když nám budoucnost přinese náročné chvíle, vždy se
můžeme opřít o tuto přítomnost, která je pořád stejná. Je to sám život – tady a
teď, nikde jinde, nikdy jindy. Zůstáváme tedy prosti tahu do budoucnosti a
pocitu, že až bude něco, tak bude lépe.

Zůstáváme celí tady a teď, bez jakéhokoli tahu tam nebo zpět.
Máme možnost takto žít opravdu svobodný a naplněný život bez jakéhokoli
podmiňování.

Uvědomit si, že
nezískáváme naší snahou, ale ustoupením z našeho chtění.

Přeji pěkný zbytek dne

Vláďa

Další texty autora: https://www.cestajogina.cz/

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
14 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22

Da recht. Co dodat? No NIC, přece 🙂

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22

Už jsem to sem asi dával, tak jen pro připomenutí:-)
https://youtu.be/Jah6eYQQ7nw
Ano, moc přítomného okamžiku je tou nejmocnější silou bytí a existence v Času. Ale nemyslím, že smyslem bytí čehokoliv živého v pohybu je jen čekání(?) na nějaké ustoupení životu z cesty, aby se sám mohl projevit.
Myslím, že smyslem čehokoliv živého je předávání informací, a to jak na buněčné úrovni odumírání buněk a jejich znovuzrození s informacemi té odumřelé, jako i na Člověčí. Tedy na mikro i makro úrovni universa i galaxií. Samozřejmě by nemělo být násilné ani lámané přes koleno. Koneckonců i ta prvopodstata k sepsání tohohle článku je toho důkazem:-)
Jen mám raději slovo cit, pocit, cítění než emoce(nemoce?).
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

Jak chceš něco předávat, když neznáš plán? Ani svůj osobní, ani celkový. Pak je jakákoliv činnost marným pobíháním po kopcích bez mapy, tzn. v kruhu. Tipuju, že nejvyšší podstatou života, vesmíru a vůbec je čistá láska. Ale ta se nedá dělat, tu můžeme jedině pozvat dál do svého nitra a čekat, co ona na to. A když přijde, pečovat o ni. — Snaha o předávání informací není potřeba, všechny jsou dávno známy a vesmír nejenom ví co bylo, je i bude, on podle toho vše i řídí. Není co předávat, lze jedině věřit a snažit se být k dispozici, až přijde nejvyšší milost a s ní i odpovědi na naše otázky. Pak, možná, je na místě i cílená aktivita. Ale ta bude vycházet ze získaného poznání, ne z našich tužeb a omezeného vnímání.

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

Zkusím… 🙂
V textu je psáno:
"Abychom mohli žít skutečně odevzdaný život, je podstatné si uvědomit a hlavně prožít, že vše, čeho se nám dostává, není naši osobní zásluhou, i když se to tak zprvu může jevit…..
Naše nejvyšší osobní zásluha, kterou můžeme udělat je, že ustoupíme životu z cesty, aby se sám mohl projevit."
Což mi osobně přišlo jako "návod" na smysl bytí Člověka(jednoho) tady a teď. Třeba se mýlím a bylo myšleno jinak.
Ano, Podstata všeho života může být Láska. Ale to je tak obrovský Čas, který Člověk(jeden) není schopen pojmout, pochopit natož zpracovat sám. Proto si myslím, že smyslem života je předat informace(ty zpracované) dál.
A pokud by to tak nebylo, proč by mělo vše živé schopnost se množit s předanými informacemi? A to i s údajně chybnými nebo i údajně skvělými…
Proč každé "mladé" živé funguje jako houba na jakékoliv informace? Proto aby čekalo, co na to Láska, která už všechno ví? Pochybuji, mnoho ví, ale ne vše. Jinak by se dávno vykašlala na Možnosti množení a předávání informací živého. Ano, může řídit to, co chce vědět, protože i Láska je jako houba na informace všeho, i ona je zvědavá, protože je Živá, tedy v pohybu, v Čase, a i Člověk je její součástí. Jen už záleží na něm, jestli "pojede" podle ní nebo podle rozumného, vtloukaného něčím(někým) jiným.
nenimito

Nal
Host
Nal
17. 3. 2022 13:22
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22

V Universe univerzálne platí – Nie dávanie ale príjmanie hmotu v život mení. Informáciu poslať ďalej vie aj neživot (hmota), prijať ju ale vie len život. Aj o tom je prítomný okamih… hunter

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22

Díky Bohu, že se něco děje. Pohyb je život a klid je smrt.

O té smrti vám nyní něco řeknu: Pokud budete jen pozorovat, bude jistá.

Stalo se to malému chlapci někdy v sedmdesátých letech minulého století. Jezdil k dědovi na vesnici, měl dům a zahradu a bylo tam zatím dost fajn. Všiml si, že u plotu roste nějaká rostlina, na svahu, který vznikl nahrnutím půdy k jeho betonovému základu a tedy v suchu, protože při dešti voda stekla. To si tehdy myslel a bylo mu jí líto. Vždy, když tedy přijel, skoro každý víkend, zaléval ji a postupně pozoroval, jak rostla, že je nějaké zvláštní. Byl tehdy ale ještě opravdu malý a neznal toho o světě a o přírodě moc. Ale bylo mu divné, že neměla jeden kmen ale hned tři, které se o něco výš spojovaly do společného kmene a že neměla žádné listy. No, vlastně to netrvalo moc dlouho, možná šest až osm týdnů, co vyrostla tak hodně, že …. , našel ji ráno, jak škrtí kotě. Ta rostlina měla nějaké šlahouny, které teď použila k lovu. To kotě bylo absolutně vystrašené a evidentně nevědělo, co dělat. Bylo asi i dost přiškrcené a měl dojem, že ta rostlina si s ním "hraje". Zavolal tedy dospělé a ti začali jednat. Snažili se to kotě uvolnit, nešlo to a tak někdo zavelel přinést nůž. V poslední chvíli ten chlapec zastavil jich snahu, protože postřehl, že ta rostlina povolila v sevření. A fakt, dospělým se pak podařilo to kotě vyprostit. Ta rostlina se ho vzdala.

Našlo se jich takových pět, na obou zahradách pozemku, na přední zahradě tato a na zadní hned čtyři.

Ráno se šel podívat na tu svoji a nebyla tam. Byla jinde, o desítky metrů jinde a spolu s těmi ostatními, které prostě musely projít stodolou, jak usoudili dospělí. No, pak uslyšel křik, po nějaké době, vyběhl ven a všichni dospělí leželi nehybně na zemi.

Proti němu se v několikametrové vzdálenosti přibližoval, asi ten jeho, Trifid, na třech nohách kývavým pohybem stonku a když zatáčel, tak krouživým. Byl už velký asi tak metr a půl a na špici měl něco jako trychtýř, asi květ. V tom květu srolovanou "požární hadici" a stejně jako když ji hasiči švihem hodí před sebe aby se rozvinula a ona se tak zmenšuje, stejně tak dostal ten chlapec zásah do obličeje, protože měl dojem, že se tím zmenšováním vzdaluje. Nebránil se tedy a krátce po úderu omdlel. Byl toho Trifida přítel.

Když se probudil, viděl, jak se ostatní Trifidi snaží toho jeho napadnout, protože svým jedem nezabil. Zároveň se mu ozvali nějací mimozemšťané a ujistili ho, že je přepraví na planetu, kde Trifidi žijí volně. Ten chlapec má tedy někde stále ještě svého rostlinného přítele a atentát na něho nevyšel.

To k tomu cítění, k empatii a k přátelství, třeba a k pohybu, k pohybu i v myšlení, k aktivitě všeobecně, protože klid, je jistá smrt.

IQ.

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

Den Trifidů jsem četl jako malý, když jsem po mamce neúnavně na chatě škemral, že nemám, co číst. Tak si odtrhla od očí tuhle knihu a dala mi ji, aby měla klid. Zvláštní, do teď jsem si na to od té doby nevzpomenul….
Ale pamatuji, že tam bylo něco o chlápkovi, co byl po operaci očí a ženě, co vyspávala po tahu, a jako jedni z mála neoslepli po podívané na roj meteoritů. O kotěti, si fakt nic nepamatuji. Asi budu muset po těch mnoha letech připomenout….

Mimochodem… to, že je někdo hloupý nebo chytrý, neznamená, že je nebo není inteligentní. Hloupý je ten, kdo něco neví. Třeba kdo je prezidentem Ugandy? Chytrý je ten, kdo mu to řekne, protože si to někde přečetl. Inteligetní je ten, kdo na to přijde, aniž by mu to někdo řekl, nebo si někde přečetl.
nenimito

Nal
Host
Nal
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

Nevzpomínám si, že by tohle byl v té knize. Asi paměť….

Vláďa
Host
Vláďa
17. 3. 2022 13:22

Ano, je to návod. Návod jak žít život v teď s plným uvědomováním ryzí přítomností bez svazovaní naší bytosti minulostí a budoucností.
Ve své podstatě, pravě velmi málo lidí na nic nečeká (až budu vyšší příjem, až budu bydlet v domě, až budu mít tohle auto, až pojedu na dovolenou, až budu tam, až budu vědět tohle, až se naučím toto, až budu mít partnera, až budu dostatečně zajištěný, až budu umět..). Aniž bychom si to uvědomovali, téměř všichni na něco čekáme a skrze toto čekání nám utíká to jediné podstatné – Teď. Když se jakékoli až splní, vždy se promění v teď a až se tak stane, bude v mysli další až.
Text je inspirací pro žití v přítomnosti, v nekonečném teď, které je život sám. Je to o přesném opaku čekání – je to plném a vědomém prožívání toho, co přichází oproštěného od tahu mysli.
A právě přes uklidnění mysli má člověk možnost procitnout a uvědomit si své místo v existenci a i její celý původ, nebo-li zdroj. Jeden z aspektů, který můžeme vnímat je určitě láska a když se dostaví toto vnímání. Jak bylo psáno v komentáři výše, "pečujme o ně" – jako o to nejcennější, čeho se nám může dostat. A jak? Tím že nebudeme vířit mysl a toto jemné vnímání nebude zastřeno myslí. Ono to vnímání tam je stále, jen je natolik jemné, že ho hrubá mysl prostě překřičí. Stejně jako je slunce na na nebi, i když jsou tam ty nejčernější mraky, nikam nezmizelo, jen je zastřené.
Myslím, že to říkal Buddha "Zkus poznat celý vesmír a nepoznáš vůbec nic, poznej sám sebe a poznáš celý vesmír"

Jaký smysl má hra dítěte na písku?
Možná je celým smyslem hry, hra samotná. A pouze přes hledání smyslu hry, nevidíme, že smyslem hry je hra;)

Ďuro Trulo
Host
Ďuro Trulo
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Vláďa

Vládínku!
Na nic nečekat a žít teď a tady, tedy přítomností?
No to je přece vlhký sen všech vládců, aby jejich gojové nevnímali a nechápali kauzalitu (příčinu a následek) a klidně takovým gojům přihodí hrst drobáků (aby ostatní záviděli a vzali si příklad, že žití teď se vyplatí). Jenomže vždy přijde nějaké zítra a většinu přítomňáků totálně zaskočí (zotročí). Život je příliš krátký, aby byl žit náhodně a příliš neopakovatelný, aby byl žit jako počítačová herka (replej – reptej, ani se neptej). Navíc co je smyslem života?? Napadají mne tři odpovědi, jedna horší jako druhá:

1) smyslem života je prožít život (proč, pokud si z něho nemáme něco odnést-alespoň zkušenost)
2) smyslem života je smrt (pusťte si anglický film ZARDOZ 1974)
3) smyslem života je jeho pochopení a uchopení (bože jenom ne genetická manipulace)

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Vláďa

Ďurino Karel Čapek dobre vedel čo povedal keď povedal "Představte si to ticho kdyby lidé říkali jen to čo vědí"… hunter

MichalB
Host
MichalB
17. 3. 2022 13:22

Můj momentální názor je takový, že ne každý sem přišel, aby žil v teď a tady. Vlastně podle mne tu každý je za nějakým účelem. Má životní cíl nebo několik cílů. Přesněji asi spíše vystihuje "má tu svoji roli". I když málokdo si je své této role vědom (ono znát tuto roli je možná ku škodě), okolnosti (Vesmír/Univerzum/Bůh/atd.) ho neustále popostrkují žádaným směrem, protože tu nikdo není sám za sebe a na každé z rolí je závislá řada rolí jiných a na ně zase jiné. Nemyslím si, že musí jít nutně o nějaký Osud či boží neměnný plán. Spíše, že jde o osud (hru), na níž se podílíme při plánování v jiné rovině bytí.
Mezi ony okolnosti mimo jiné patří i emoce. K nim patří i touha. A touha (přání) je vlastně očekávání budoucího. Jednou možností naplnění takové touhy může být ona odevzdanost a vědomé neočekávaní, neboli plynutí.
Ano na jednu stranu to zní duchovně, vznešeně a z jednoho pohledu i logicky nebo lépe řečeno přirozeně. Na stranu druhou to ale může život ochuzovat o velkou škálu zkušeností a emocí, které z nějakého důvodu máme ve vínku, i když jsou obecně považovány za negativní. Určitě je nemáme proto, abychom se jim vyhýbali a aby zůstali viset v pomyslné skříni nevyužity.
Z mého úhlu pohledu může být taková touha po vlastním domě, autě, vzdělání, partnerovi atd. a vědomé plánování a především vědomé aktivní uskutečňování a naplňování naopak mocným hnacím motorem života. Ano, často přinese zákonitě i zklamání. Ale i zklamání je cenná zkušenost.
Myslím si, že osobně jsem do tohoto tzv. 3D světa nešel kvůli prožití života v harmonii, lásce a plutí v proudu času v teď a tady. I když ve stavu vědomí, v kterém se nacházím v bdělém stavu (čili jako Michal) bych si to naopak přál ze všeho nejvíce. Mám dojem, že na plynutí v Lásce a harmonii jsou určeny jiné sféry, jiné části naší existence jsoucí i v tomto okamžiku paralelně v dalších našich formách bytí. Možná je na to pro někoho i vyhrazena "dovolená", která přijde po smrti 🙂
Nechci aby to celé vyznělo, jako že jsme tu proto, abychom tu dělali bordel. To ani náhodou! Jen mě osobně často přijde, že se lidé často tzv. zinkají od jedné zdi k druhé, přičemž "zinkáním se" u jakékoli z obou zdí hrozí modřiny a boule.
Ale je to jen můj názor 🙂

Vláďa
Host
Vláďa
17. 3. 2022 13:22

Michale souzním se vším co píšeš. Možná vnímáme to samé, jen pro to každý máme jiná slova. Z mého pohledu právě vědomá tvorba a celkově vědomý život pochází pouze od vědomého jedince. A člověk může být vědomý (ve spojení s Já, Bohem, zdrojem, Vyšším vědomím, univerzem) jen tehdy, pokud se mysl zastaví. Nebo alespoň ze začátku, a potom už ani netoužíš jinak. Avšak pokud budeš chtít mysl zastavit, tak se nejspíš zblázníš. Nezbývá tedy než pozornost, z které je mysl živena, přesunout jinam – na vědomí přítomného okamžiku, vědomí Já jsem (existuji) a prožívání nekonečného teď. (Určitě existují i jiné cesty)
Z druhé strany, když se mysl zastaví, nezbude nic jiného než teď.
A čím je mysl tišší tím je člověk vědomější, tvoří z intuice, inspirace a z toho, co přináší přítomný okamžik. Vnímáš svůj život, své poslání, tedy tušíš jakým směrem jdeš, ale nevynakládáš zbytečné úsilí k tomu, aby jsi šel (zjišťoval, přemýšlel, kontroloval, ujišťoval se..), prostě jdeš.
Ano, mysl zapneš, když je potřeba, ale my jí začali používat třeba o 98% více, než je doopravdy potřeba. Je to stejný jak s koněm co tahá klády, taky se unaví, když je tahá od rána do večera a za pár let je na konci svých sil. Když mysl používáš přiměřeně a pak jí potřebuješ použít, tak je odpočatá a čila, pracuje pak úplně na jiné úrovni, je ostrá, bystrá, rychlá a její kapacita se mnohonásobně zvýší. Stejně tak kauzality, jak vnitřní tak vnější jsou Ti zřejmější a velmi si uvědomuješ důsledky svého jednání, zase ať už to jsou vnitřní postoje nebo vnější činy.

Emoce vnímám jako řeč, kterou k nám mluví svět, říká nám o nás tím spoustu informací. O nás, našich postojích a konceptech atd..
Vyhýbat se emocím by bylo nesmyslné. Je to cenný nástroj, stejně jako mysl. Ale jako vždy, účelem nástroje je nám pomáhat, v životě třeba dojít právě sami k sobě. Nástroj by nad námi tedy neměl mít kontrolu. Ale když je to zase stejné, když budeš chtít kontrolovat emoce, nedopadne to dobře. Jaká je tedy cesta? Zase co cítím já a jakou mám zkušenost. Emoce můžeme 100% přijmout, ale neúčastnit se jí, pouze pozorovat. Je dobré si to na začátek vyzkoušet na nějaké silné, třeba vztek a naštvanost. Přijmeš to, že to tak je, ale neúčastníš se toho, pouze to pozoruješ. Když v tomto postoji vydržíš, tak po chvíli emoce začne slábnout, až se úplně rozpustí. A nejhezčí na tom je to, že když to budeš opakovat a opakovat, tak reakce na událost bude slábnout a jednoho dne dojdeš do bodu, kdy si uvědomíš, že to, co Tě štvalo nad Tebou již nemá žádnou moc a nechává Tě to uvnitř plně bez reakce – svobodného. Nakonec není svoboda pouze stav mysli?
Krásné je i to, že si začneš uvědomovat, že svět je odraz Tvého nitra. Ty to pak přímo vidíš. A s tím, jak rozvolňuješ emoce si uvědomuješ, že se rozvolňují i situace na hmotné úrovni, které Ti tyto emoce vytváří.

Vědomý člověk nebo vědomý život plodí vědomou tvorbu. Za mne to "vědomý" je charakterizováno těmito "postoji", které vlastně postoji nejsou.

Ale jak píšeš sám, je to můj momentální vjem. A věřím, že tento vjem je pro spoustu lidí různý, ale tyto různé pravdy jsou naprosto stejně PRAVDIVÉ.
Nakonec celá objektivnost ve hmotě je založená na tom, že se dostatek jednotlivých subjektů shodne:-D