Příběh veverky

Jmenuji se Pižlín a jak za malou chvilku zjistíte, nejsem tak úplně běžný člen typické české rodiny. Narodil jsem se celkem nedávno v dutině stromu. Jakého se mě neptejte, neboť jsem tehdy ještě prdlačku viděl. Jestli jsem měl nějaké sourozence? Tak to se mě také neptejte, páč si z té doby prdlačku i pamatuji. Vybavuji si jen změť zvuků, pachů a chuť něčeho dobrého od maminky na jazyku.
Jednou, to už mi pomalu pár dní přestávalo téci mléko po bradě, jsem se vydal na svoji osudovou vycházku po větvi, co rostla hned vedle vchodu do našeho vyhřátého pelíšku. Jenže co tehdy stromový čert nechtěl, padalo něco mokrého z nebe, já uklouzl a jako šiška sebou pleskl na zem do borůvčí pod stromem a přitom si dost natloukl hlavu. Když jsem se probral, byla už dávno tma. Stále padala voda z nebe a mně byla ukrutná, ale opravdu ukrutná zima. Navíc jsem měl hlad, jaký jsem ještě nezažil. Jenže, na rozdíl od pelíšku, tady nikde nebyla maminka a ani po dlouhé době volání nepřišla a nedala mi najíst. Ó, jak mě bylo smutno! Ó, jaký já měl strach!

Ráno jsem nakoukl z pod borůvčí, ale ihned jsem zalezl zpátky. To aby mě maminka našla. Přece mě musí hledat! Přešel den. A přešla noc. Stále padala voda. Začaly mě postupně opouštět síly. Hlad i žízeň byly tak veliké, že přemohly i strach a já se vydal hledat náš pelíšek. Neměl jsem dost síly na to, abych vylezl na strom, a tak jsem hledal dole na zemi. Když už jsem sotva pletl nohama, prochladlý až na kost, dorazil jsem na kraj lesa. Byla tam silnice a za ní malý hustý keř, do kterého jsem se rozhodl schovat a počkat, až mě najde maminka. Byl jsem asi tak v půlce silnice. Zpoza zatáčky vyjelo auto, a i když jelo skoro příkopem, minulo mne ani ne o veverčí chlup. V tu chvíli jsem byl už tak slabý, že jsem se jen pomalu napůl sunul, napůl plazil.
Auto zastavilo, vylezl z něj člověk a zamířil ke mně. Dostal jsem ještě větší strach a zmobilizoval poslední kapku energie a skákal ke svému keři. Ale ještě než jsem se tam dostal, mě chytl do ruky. Pokusil jsem se ho kousnout, ale jednak nebylo síly na rozdávání a jednak ještě pořádně nebylo čím. A tak jsem se zmohl jen na bezmocné poslední zvolání o pomoc, které stejně v dešti nikdo, krom mého uchvatitele, neslyšel, a tak jsem se odevzdal svému nejasnému osudu, zavřel oči a třásl se prokřehlý až na kost v jeho teplých dlaních.

Chvíli mě v autě zahříval, pak zabalil do kusu oblečení a položil na hřejivé sedadlo. Netrvalo dlouho a vysílením jsem usnul nebo možná ztratil vědomí. To už si moc nepamatuji. Když jsem přišel k sobě, držel mě v dlaních jiný člověk a nastavoval tu jednu stranu, za chvíli druhou příjemnému teplu sálajícímu z krbu. Pomalu jsem se přestával třást zimou a začal opět pociťovat obrovský hlad a žízeň, což na mně asi bylo dost vidět, protože jsem dostal banán s medem! Jaká tohle byla bašta! Sice jsem neměl sílu, abych jedl sám, ale o to se moje nová maminka postarala. Asi po pátém nášupu a neustálém prohřívání u ohně jsem krapet oschnul a vrátilo se mi alespoň tolik síly, abych ve svém novém domečku, kterým byla zimní kapuce s kožíškem, usnul a chrněl tak dlouho, jako v historii ještě žádná veverka přede mnou.

Velmi rychle jsem se začal zotavovat a nabírat nejenom sílu, ale i kila. No kila, spíše gramy, ale pro mě to bylo jako kila. Už za pár dní jsem začal vypadat jako doopravdická, sice ještě malá, ale přece jen veverka. Na svoji původní maminku jsem brzy zapomněl. I na okolnosti, díky nimž jsem se ocitl ve svém novém domově. Bylo to i tím, že jsem tu nebyl jedinou veverkou. A dokonce i když nejmladší, nikoli nejmenší.
Za pár dní jsem toho snědl víc, než hejno veverek v lese, a tak se ze mě stával pořádný veverčí chlapák. Tak dobrá, ne chlapák, ale veverčí kluk, předpuberťácký krasavec. A silák!

Abych nevyrostl v nevzdělanou veverku, rozhodl jsem se, že se budu okrajově věnovat umění. Například hudbě. Největší pokroky dělám u fujary. To je prostě nástroj hodný takového nadání a talentu, kterým jsem byl přírodou obdařen já. Jistě znáte ty šlágry jako třeba Šla veverka do zelí, Skákala veverka přes oves, přes zelenou louku či Běží veverka k Táboru? Ty jsou ode mne!

Věnuji se i sportu, což v případě veverky, není nic neobvyklého. Disciplína, v které opravdu vynikám, je chlazení břicha nebo odpočívání. V tom nemám konkurenci. Odpočívat je prostě potřeba. Testování postřehu mé lidské rodiny mě stojí spoustu sil. Aby jejich instinkty a ostražitost byly neustále v nejlepší formě, každou chvíli na ně číhám schován na skříni, za lustrem nebo za závěsem a pak ve chvílích, kdy to nejméně čekají, jim skočím na záda nebo ještě lépe na hlavu. Z ledničky je to taky super. Připadám si v těchto chvílích jako ta vesmírná potvora z filmu Vetřelec, když vyskakovala z vajec a přisávala se ubožákům k obličeji.

Mezi mé další oblíbené činnosti patří organizování pikniků. Dokud tu s námi ještě byl Burunprd, tak mi s tím usilovně pomáhal. Má starší kamarádka Pižla nikdy neodmítne. Obzvláště ne, když se mi podaří sehnat třeba čerstvé lískové ořechy. To si pak nacpeme břicha tak, že sotva dolezeme do pelíšků a tam vyspáváme do druhého dne.

Občas uteču ven, ale tlapku na srdce – nikdy to nevydržím déle než dva dny a pak se s prosíkem vracím domů. Prostě i u mě platí, že všude dobře, ale doma v dlani, co hladí po bříšku nebo nejlépe v koši na prádlo s kupou oříšků pod polštářem, je nejlépe.

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
12 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22

Krásny príbeh. Také sú dnes potrebné. Ďakujem a veveričiakovi aj Vám držím palce. Ja by som jedného dňa takto chcel zachrániť ježka a usadiť ho u nás v záhrade..
Ivan

Unknown
Host
Unknown
17. 3. 2022 13:22

Gratuluji..už jsem zachránila ježky i jiná zvířata a je to nádherný pocit.

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22

Och, Michal to ste napísali vy ? Je to tak krásne, milé, vždy bulím u krásnych spovedí, keď rastie dobro, je to živé. Ďakujem . Bed

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22

A já myslel, že Pižla je ostře nabitý, a ona je ostře nabitá. Úžasný:-)
nenimito

MichalB
Host
MichalB
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

Oni jsou ostře nabití oba. Když jsem před chvílí vylezl ze sprchy, zahlédl jsem se v zrcadle a měl jsem dojem, že tam vidím nějakého dobráka, co proběhl nahý kaktusovým lesem 🙂
Když by nás viděl nějaký aktivní doktor, zřejmě bych čelil žalobě na podezření z domácího násilí – a to myslím beze srandy.
Zrovna teď při psaní komentáře se mi oba honí po zádech, nohou a po hlavě a je to docela drápavý masakr 🙂

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

Napadol mi k tomuto taký nemiestny vtip zo Sapkovského Zaklínača (kniha):
>Rozhovor pri ohni:
> – Co je to za maso???!!!
> – Co já vím!!! Samé to prilézlo…

Ešte by som niekde vyhrabal samizdatovu zošitovú prácu, kde som si krvopotne opisoval knižné publikcie, ako postupovať pri chove našich voľne žijúcich plazov a cicavcov. Aj veverička tam je napísaná ako potencionálne prianie…
Od istého veku, si dávam pozor na priania… Čo keby sa náhodou splnili???!!!!!
Miki

MichalB
Host
MichalB
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

Nenimito,
až teď mi to došlo. Já ten první článek o Pižle psal v době, když jsme měli doma za to, že Pižla je Pižla. Až časem jsme přišli na to, že Pižla není "předseda", ale "žena" 🙂

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

🙂
Třeba by stálo za to, to tam pod článek dopsat. Pro budoucí čtenáře…
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22

Ahoj, jsem IQ a také vám povím nějaký příběh.

Když někdo chce běžně pomoct, myslí vždy především na sebe, je to lidská přirozenost. Nic se mu nesmí stát. Ale nelidská přirozenost v tom nejpozitivnějším smyslu spočívá v nesobeckosti a sebeobětování se pro dobro, nebo spíš pro vesmír, se kterým chce souznít, podporovat ho, protože je jeho nedílnou součástí, je jím.

Proto se vydávají některé vyšší bytosti na cestu do nižší sféry Země aby na ní konaly dobro ve prospěch toho vesmíru a tedy ale vlastně i ve prospěch těch lidí, kteří na ní žijí. Proto nikdy nepovažujte tuto jejich pomoc vám za pomoc vám, nemáte na to právo. Proto jim ani, tedy, nikdy nejste nic dlužni. Kdyby se totiž rozhodly inkarnovat se a nebo sestoupit do nižší sféry Země pro pomoc komukoliv z lidí, buď by to inkarnačně nešlo protože důvod by byl příliš malý a neúčinný a nebo by nebyly pozitivní a muselo by jít o druhou nejsilnější moc ve vesmíru hned po lásce, o nenávist vůči někomu a nebo vůči něčemu. Pozitivní bytost tedy pomáhá nezištně, tedy naprosto zadarmo a lidé jí nejsou nikdy ani to nejmenší dlužni. To ale neznamená, že by si jí neměli pro její kvalitu vážit!

Tak se stane, že se rozhodne nějaká bytost zemřít, opustit své tělo tou silou "lásky" k dobru a přeinkarnovat se někam, kde je jí objektivně třeba.

No a ta veverka? Je milá a krásná, alespoň tedy z mého pohledu, ale z pohledu těch spolubytostí té inkarnované na Zem, naprosto smrtící. Nesmí se stát, že by ji vedli subjektivně, protože by byly spoluodpovědny za její zločiny, třeba, za její nesprávné jednání a velmi rychle by byly sraženy vibračně do nějaké nižší sféry, protože by byly tedy natolik negativní. O tom, jak to její vedení probíhá, možná zase někdy jindy.

IQ.

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

Taky ahoj, měl bych drobnou radu.
Doporučil bych na konec všeho textu doplnit 80.
Lidé pak spíše pochopí, že to je myšleno opravdu vážně, a nikoliv vtip nebo jen provokace.
nenimito

Nal
Host
Nal
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

nenimito, (y)

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:22
Odpovědět  Anonymní

10:57. Někdy kdysi, jsme měli pocit, že lidé jsou opravdu vtipní, protože se starají o sebe. No, a potvrzuje se to i nyní. Jako ten, kdo je jiný, musím se Vám ohradit prostým konstatováním, že jen ti hloupí, se mohou smát, protože ti chytří, mohou jen plakat. Máte tedy nefér výhodu. Ačkoliv egyptsky nefer znamená krásný, hezké to od Vás opravdu není.

Možná byste ale mohl myslet, myslet na to, odkud to vím. Třeba byste něco našel.

IQ.