Příběh veverky

Jmenuji se Pižlín a jak za malou chvilku zjistíte, nejsem tak úplně běžný člen typické české rodiny. Narodil jsem se celkem nedávno v dutině stromu. Jakého se mě neptejte, neboť jsem tehdy ještě prdlačku viděl. Jestli jsem měl nějaké sourozence? Tak to se mě také neptejte, páč si z té doby prdlačku i pamatuji. Vybavuji si jen změť zvuků, pachů a chuť něčeho dobrého od maminky na jazyku.
Jednou, to už mi pomalu pár dní přestávalo téci mléko po bradě, jsem se vydal na svoji osudovou vycházku po větvi, co rostla hned vedle vchodu do našeho vyhřátého pelíšku. Jenže co tehdy stromový čert nechtěl, padalo něco mokrého z nebe, já uklouzl a jako šiška sebou pleskl na zem do borůvčí pod stromem a přitom si dost natloukl hlavu. Když jsem se probral, byla už dávno tma. Stále padala voda z nebe a mně byla ukrutná, ale opravdu ukrutná zima. Navíc jsem měl hlad, jaký jsem ještě nezažil. Jenže, na rozdíl od pelíšku, tady nikde nebyla maminka a ani po dlouhé době volání nepřišla a nedala mi najíst. Ó, jak mě bylo smutno! Ó, jaký já měl strach!

Ráno jsem nakoukl z pod borůvčí, ale ihned jsem zalezl zpátky. To aby mě maminka našla. Přece mě musí hledat! Přešel den. A přešla noc. Stále padala voda. Začaly mě postupně opouštět síly. Hlad i žízeň byly tak veliké, že přemohly i strach a já se vydal hledat náš pelíšek. Neměl jsem dost síly na to, abych vylezl na strom, a tak jsem hledal dole na zemi. Když už jsem sotva pletl nohama, prochladlý až na kost, dorazil jsem na kraj lesa. Byla tam silnice a za ní malý hustý keř, do kterého jsem se rozhodl schovat a počkat, až mě najde maminka. Byl jsem asi tak v půlce silnice. Zpoza zatáčky vyjelo auto, a i když jelo skoro příkopem, minulo mne ani ne o veverčí chlup. V tu chvíli jsem byl už tak slabý, že jsem se jen pomalu napůl sunul, napůl plazil.
Auto zastavilo, vylezl z něj člověk a zamířil ke mně. Dostal jsem ještě větší strach a zmobilizoval poslední kapku energie a skákal ke svému keři. Ale ještě než jsem se tam dostal, mě chytl do ruky. Pokusil jsem se ho kousnout, ale jednak nebylo síly na rozdávání a jednak ještě pořádně nebylo čím. A tak jsem se zmohl jen na bezmocné poslední zvolání o pomoc, které stejně v dešti nikdo, krom mého uchvatitele, neslyšel, a tak jsem se odevzdal svému nejasnému osudu, zavřel oči a třásl se prokřehlý až na kost v jeho teplých dlaních.

Chvíli mě v autě zahříval, pak zabalil do kusu oblečení a položil na hřejivé sedadlo. Netrvalo dlouho a vysílením jsem usnul nebo možná ztratil vědomí. To už si moc nepamatuji. Když jsem přišel k sobě, držel mě v dlaních jiný člověk a nastavoval tu jednu stranu, za chvíli druhou příjemnému teplu sálajícímu z krbu. Pomalu jsem se přestával třást zimou a začal opět pociťovat obrovský hlad a žízeň, což na mně asi bylo dost vidět, protože jsem dostal banán s medem! Jaká tohle byla bašta! Sice jsem neměl sílu, abych jedl sám, ale o to se moje nová maminka postarala. Asi po pátém nášupu a neustálém prohřívání u ohně jsem krapet oschnul a vrátilo se mi alespoň tolik síly, abych ve svém novém domečku, kterým byla zimní kapuce s kožíškem, usnul a chrněl tak dlouho, jako v historii ještě žádná veverka přede mnou.

Velmi rychle jsem se začal zotavovat a nabírat nejenom sílu, ale i kila. No kila, spíše gramy, ale pro mě to bylo jako kila. Už za pár dní jsem začal vypadat jako doopravdická, sice ještě malá, ale přece jen veverka. Na svoji původní maminku jsem brzy zapomněl. I na okolnosti, díky nimž jsem se ocitl ve svém novém domově. Bylo to i tím, že jsem tu nebyl jedinou veverkou. A dokonce i když nejmladší, nikoli nejmenší.
Za pár dní jsem toho snědl víc, než hejno veverek v lese, a tak se ze mě stával pořádný veverčí chlapák. Tak dobrá, ne chlapák, ale veverčí kluk, předpuberťácký krasavec. A silák!

Abych nevyrostl v nevzdělanou veverku, rozhodl jsem se, že se budu okrajově věnovat umění. Například hudbě. Největší pokroky dělám u fujary. To je prostě nástroj hodný takového nadání a talentu, kterým jsem byl přírodou obdařen já. Jistě znáte ty šlágry jako třeba Šla veverka do zelí, Skákala veverka přes oves, přes zelenou louku či Běží veverka k Táboru? Ty jsou ode mne!

Věnuji se i sportu, což v případě veverky, není nic neobvyklého. Disciplína, v které opravdu vynikám, je chlazení břicha nebo odpočívání. V tom nemám konkurenci. Odpočívat je prostě potřeba. Testování postřehu mé lidské rodiny mě stojí spoustu sil. Aby jejich instinkty a ostražitost byly neustále v nejlepší formě, každou chvíli na ně číhám schován na skříni, za lustrem nebo za závěsem a pak ve chvílích, kdy to nejméně čekají, jim skočím na záda nebo ještě lépe na hlavu. Z ledničky je to taky super. Připadám si v těchto chvílích jako ta vesmírná potvora z filmu Vetřelec, když vyskakovala z vajec a přisávala se ubožákům k obličeji.

Mezi mé další oblíbené činnosti patří organizování pikniků. Dokud tu s námi ještě byl Burunprd, tak mi s tím usilovně pomáhal. Má starší kamarádka Pižla nikdy neodmítne. Obzvláště ne, když se mi podaří sehnat třeba čerstvé lískové ořechy. To si pak nacpeme břicha tak, že sotva dolezeme do pelíšků a tam vyspáváme do druhého dne.

Občas uteču ven, ale tlapku na srdce – nikdy to nevydržím déle než dva dny a pak se s prosíkem vracím domů. Prostě i u mě platí, že všude dobře, ale doma v dlani, co hladí po bříšku nebo nejlépe v koši na prádlo s kupou oříšků pod polštářem, je nejlépe.

Jak se žije v nejvzdálenějších koutech Ruska

V největší zemi světa nemá každý to štěstí, že by žil v místech, kde není problém natankovat auto nebo stáhnout fotografii z internetu. Naopak někdo musí překonat i velké potíže a podniknout zoufalé kroky, aby se mu to podařilo.

Na kometu Atlas zaútočily obří objekty

(autorská verze po prozkoumání fotografií)

V chaosu kolem koronaviru a ekonomického vývoje ve světě byla pozornost lidí odkloněna od jiných aspektů naší reality a astronomické zprávy šly až kdesi v pozadí. A tak informace o kometě Atlas blížící se ke slunci proběhly bez bližší pozornosti.


Fotografie z dalekohledu pořízená v březnu 2020, zdroj 


Pokračovat ve čtení Na kometu Atlas zaútočily obří objekty

Průběh léčby covidu u mladé ženy





V prvním dílu o léčbě viróz a covidu jsem popsal průběh samoléčby covidu u sebe samého. Vy, kdo chcete tuto metodu zkusit, přečtěte si ho. Protože svoje tělo důvěrně znám, rozpoznal jsem nejvhodnější chvíli pro zahájení léčby. Ta proběhla v symbolické rovině a vyřadila mne z pracovní činnosti na dobu pouhých čtyř hodin. Tyto čtyři hodiny jsem prospal. Bez teploty a bez bolesti. 

Možná vás napadlo, že tak rychlé a bezproblémové vyléčení snad ani není možné a jestli jsem si ho nevycucal z prstu. Proto jsem se pustil do léčby mladé ženy (26 let), která takové štěstí už neměla a trpěla všemi příznaky.


Pokračovat ve čtení Průběh léčby covidu u mladé ženy

Skutečná léčba na covid existuje. Proč ji nezačít používat?


Můžeme mít pocit, že virus spolu s politickou reprezentací nás mají v hrsti. Politici samozřejmě hrají svoji politickou hru a snaží se na situaci politicky co nejvíce vydělat, virus se zkrátka množí jako králíci, ale mají nás skutečně v hrsti právě politici spolu s virem? Celá ko-virová hra je založena na tvrzení, že „na virus není lék“. Ve skutečnosti však toto tvrzení není pravdivé. Na ko-virus léky a léčivé postupy existují, jsou běžně dostupné a klinicky ověřené na desetitisících nemocných, pracují s nimi tisíce lékařů a terapeutů po celém světě, jejich nebezpečnost je srovnatelná s acylpyrinem a účinek ověřený i u těžkých případů. Jenže do plošného užití ve vyspělých zemích se tyto léčivé postupy nedostanou. Zdá se to neuvěřitelné? Ono to neuvěřitelné je, jenže bohužel pravdivé. V současnosti skutečně prožíváme drsné antiutopické sci-fi na vlastní kůži. Když je řešení tak jednoduché, co brání tomu, aby se lidé s ko-virem léčili, a kdo nás tedy drží v hrsti? Je to medicínský systém.



Pokračovat ve čtení Skutečná léčba na covid existuje. Proč ji nezačít používat?

Hasičská pohádka z Království 666

autor: Vladimír Renčín

V království za šesti moři, šesti horami a šesti řekami, říkejme mu třeba Království 666, žil, byl chudý chalupník. A ten chalupník jednoho dne ucítil kouř. “Proboha, abych tak ještě vyhořel!” A zavolal hasiče. Když přijeli, zdroj kouře našli docela rychle. Velitel zásahu však rozhodl proti zdroji kouře nezasahovat, protože zdroj kouře nejevil příznaky požáru, jako jsou např. šlehající plameny. Jen si tak tiše doutnal. A hasiči odjeli tak rychle, jak přijeli.

Jak se rychle vyléčit z covidu

Jednoduše. V tomto článku najdete návod. 

Před čtyřmi lety jsem vyvinul vlastní systém léčení, především kvůli vlastním problémům s pohybovým aparátem. Časem se ukázalo, že i tato metoda má vedlejší účinky. Za ty čtyři roky jsem totiž neprodělal ani jednu infekční nemoc, ačkoli do té doby jsem míval chřipku aspoň dvakrát ročně. V posledních čtyřech letech se nemoc vždy přihlásila stylem “že na mne něco lezlo” a začalo mne někde bolet. Na tato místa jsem nalepil termoreflexní nálepky a do rána jsem byl zdravý.