Koronavirus přinutil Rusy opustit město 2


„Město není tím nejlepším místem pro rozvoj dětí”

(Arťom a Natalia, zaměstnaní v letectví, se přestěhovali na venkov a o tom, jak žijí, si vedou vlastní videoblog.)

Arťom a Natálie, obrázek z videa „Деревенский Тёма“ / YouTube

Natálie: Myslím, že to nebylo nějaké vědomé rozhodnutí, udělali jsme to trochu spontánně, to znamená, že jsme nepřemýšleli o tom, jak bychom tady žili, co bychom tady dělali. Měli jsme tu dům, který jsme původně postavili jako chatu a nebyl připraven na zimní bydlení, a tak jsme ho museli předělat. Kolem domu byl jen malý pozemek, ale hlavně tu byla touha po pohybu, žít mimo město, protože v určitém okamžiku jsme si uvědomili, že jsme lidé pohybu, a ve městě nám chybí prostor, nějaká aktivita. Ve městě je velmi málo pohybu – byt, práce, dům. Den sviště. Tady, je také Den sviště, ale je tu více pohybu a více prostoru, pohled nenarazí na vícepodlažní domy. V určitém okamžiku si naše duše vyžadovaly více prostoru a ticha, takže jsme se rozhodli opustit město a odejít na venkov.


Arťom: Rozhodnutí bylo opravdu učiněno naprosto spontánně, řekl bych dokonce bezmyšlenkovitě. O čtyři roky později, běží už pátý, můžeme připustit: vůbec jsme nepřemýšleli o tom, jak bychom tady vůbec žili, jak vydělávali peníze, a všechny tyto otázky musely být vyřešeny v průběhu našeho života zde. A bylo jich mnoho.


Natálie: Přestěhovat se z města na venkov bylo rozhodnutí manžela. Obávám se, že pro mě je těžké něco změnit, je těžké změnit zavedený způsob života na něco úplně neznámého. Ale protože můj manžel je hlavou rodiny, následovala jsem ho, naprosto důvěřujíc v jeho rozhodnutí, a odešli jsme sem. Ostatně ten krok byl pro mě skvělý: byla jsem na mateřské dovolené s malým dítětem a ve městě nebylo kam jít na procházku – k nejbližšímu parku jsem musela projít pět velmi frekventovaných silnic, resp. dýchat výfukové plyny, s miminem v kočárku. Bylo to velmi nepříjemné.
Když jsme přišli sem na venkov, bylo zrovna jaro, všechno kvetlo, tráva se zelenala, květiny, nádherné vůně – cítila jsem se tu skvěle: konečně jsem byla s malým dítětem na skutečně čerstvém vzduchu a měli jsme hodně pohybu. Vzali jsme z města i koně a s konečnou platností se rozhodli tu zůstat natrvalo. Byl tu však velký problém, který musel být vyřešen: starší děti byly v deváté třídě a musely se rozhodnout, zda přejdou do nové školy na venkově nebo zůstanou, kde byly dosud. Rozhodly se zůstat v městské škole a tím pádem je čekalo denní dojíždějí 60 kilometrů do města. To byl však jediný problém.

Arťom: Z mé mužské strany to bylo dost složité: ve velmi krátké době jsem se musel naučit spoustu nových věcí, protože zima přišla rychle a my měli jen letní dům a museli jsme se postarat o ohřev vody a vytápění domu. Už jsme také měli nějaká hospodářská zvířata, a na to jsme nebyli ještě vůbec připravení: musel jsem přemýšlet, kde na podzim koupit seno a podobně. A všechny tyto problémy musely být vyřešeny velmi rychle, zatímco jsem stále byl v zaměstnání.
Bydlíme ve Vladimirské oblasti, Kolčuginský okres. K místním mínusům patří, že často vypínají elektřinu. Ve většině případů je to způsobeno sněžením. Upřímně řečeno, je to sice nepříjemné, ale nyní už si víme rady: koupili jsme plynový generátor, ušetří nám to. A dům vytápíme dřevem, takže v tom problém není.

Natálie: Když říkají „venkovský život“, „venkovské podmínky“, vždy si představují, že záchod je na dvorku, voda ze studny a každý den se vyhazuje spoustu hnoje. Hromada hnoje tu samozřejmě přítomná je, ale co se týče toalety, sprchy a všeho ostatního, se naše podmínky neliší od městských. Nemáme tu centralizovaný systém zásobování vodou, ale můj manžel je skvělý člověk a všechny podmínky udělal autonomní, jako ve městě. Máme autonomní kanalizaci, stejně jako ve městě, autonomní zásobování vodou – voda ze studny je přiváděna domů a je zde ohřívána ohřívači vody. Vytápění je také vlastní – krásná kamna na dřevo. V naší vesnici není zavedený plyn ani vodovod, jediné, v čem jsme závislí na městě, je elektřina, která je, jak řekl Arťom, někdy vypnutá. Můj muž však dokázal vyřešit i to. A tak máme všechny podmínky stejné jako ve městě. Na vesnickém životě není nic špatného.
Arťom: S výdělky na venkově to je složité, proto na náš kanál, kde ukazujeme svůj život ve vsi, píše pomalu každý desátý čtenář, že by také rádi získali svobodu a dostali se na čerstvý vzduch, ale zásadní otázkou jsou výdělky. Každý jasně chápe, že co se Svaz zhroutil, neexistují už žádné kolchozy-sovchozy a téměř žádné firmy či továrny, což mnohé odrazuje.

Natálie: Vydělávání peněz na venkově není snadné, a kdybych byla sama, nevím, jak bych to udělala. Podle Arťoma umím leccos vyrobit, ale nevím, jak svou produkci zorganizovat. Je docela obtížné konkurovat Pjaťoročce (ruský řetězec potravinářských obchodů) a Magnetu (největší maloobchodní řetězec v Rusku).

Arťom: Většina lidí, kteří se z nějakého důvodu stěhují na venkov, chce především získat hospodářská zvířata a peníze vydělat na tom. Sdružují se jako za Sovětském svazu: „Říkám – Lenin, mám na mysli – strana“, říkám vesnice myslím chov skotu. Podle mého názoru je to ve skutečnosti chyba, protože chov zvířat je velmi drahý. Každý rok roste cena krmiv, roste i cena sena a přitom ceny masa, přinejmenším v obchodech, klesají. Samozřejmě se mnou někdo může nesouhlasit, ale tohle je můj osobní, subjektivní názor. Když si vezmete zkušenosti lidí, kteří se zde narodili a vyrostli, většina skot nechovává, maximálně ho drží pouze pro potřebu své rodiny. Na vesnici však existují jiné druhy výdělků, při kterých budete pracovat méně, a vyděláte více. Většina obyvatel venkova je zapojena do nějaké malé firmy: někdo má pilu, někdo dělá dlažby a podobně. Pokud jde o nás, po velmi dlouhou dobu jsem otázku jak vydělat peníze probírali ze všech stran. Studoval jsem nabídku a poptávku. Nakonec jsme zakoupili CNC frézku, která vyrábí všechny druhy dřevěných kusů, počínaje například obaly a konče ikonami v 3D. Poptávka po tom je, ale ne nějak velká: k životu to však stačí, nestěžujeme si.

Obrázek z videa „Деревенский Тёма“ / YouTube

Natálie: Abych byla spravedlivá – ani my jsme nebyli žádnou výjimkou, nelišili jsme se od těch, kteří se chtějí přestěhovat a jít cestou zemědělství. Měli jsme v plánu vydělat peníze na kuřatech, vejcích a medu. Začali jsme proto stavět velkou líheň, ale brzo jsme toho nechali: po první várce kuřat jsme si totiž uvědomili, že je docela obtížné konkurovat Pjaťoročce a Magnetu. Krmiva jsou stále dražší, proto jsme se myšlenky vydělávat na zemědělství vzdali.

Arťom: Pokud však přesto chce někdo vydělat peníze na zemědělství, na základě našich zkušeností bych vybral dvě výdělečné oblasti, které příjem generovat budou: med a jehněčí. Zbytek podle našeho názoru není nijak zvlášť výnosný.
Jednou z nejčastějších otázek v souvislosti se životem na venkově je volný čas. Odpovím asi takto: po celý náš předchozí život jsme pracovali v letectví a v našich životech bylo hodně volného času. Když jsme byli na „štafetách“, čekali jsme na zpáteční let a měli jsme spoustu volného času. Pokud bych měl být objektivní, pak na vsi – volný čas není.

Natálie: Je důležité pochopit, co můžeme považovat za volný čas, protože čtení knihy je také volno a na to je potřeba mnohem více času. Hodně času potřebujete na zvládnutí koníčka, kterému jste se třeba už dávno chtěli věnovat, ale kvůli práci nemáte čas. Já například neumím žádné ruční práce a tady se to snažím naučit: jak plést, šít, vyrábět nádobí z hlíny. Podle mého názoru je to také volný čas.
Nerozumím tomu, když lidé říkají: „Zavřeli jste se, pohřbili na venkově, neexistují tam žádná kina, divadla a všechno ostatní.“ Jenže my můžeme sednout do auta a zajet si do města, jít do kina, restaurace i kavárny. Vše je omezeno pouze časem a penězi. A v naší zemi lze v podstatě mít oboje. Přitom pochybuji, že ti, kdo žijí ve městech, chodí do kaváren, kin a divadel každý den. Volí si to, jen když jsou čas a peníze. A stejně tak jsme na tom i my.

Arťom: Pokud uvážíme, že kino se nachází ve městě 40 minut od nás, myslím, že obyvatelé měst stráví přibližně stejnou dobu v dopravních zácpách nebo v metru, aby se dostali do místa, kde tráví svůj volný čas.
Druhou nejzajímavější otázkou jsou podle mého názoru i vztahy se sousedy, to je docela zásadní. 

Natálie: Ve městě často nevíme, kdo bydlí ve vedlejším bytě, neznáme se. A tady je velká vesnice, domy se zdají být daleko od sebe, přitom se však každý zná s každým. Zde jsou všichni lidé v těsnějším kontaktu než ve městě.

Arťom: V naší vesnici je většina pozemků v osobním vlastnictví. Po rozpadu Svazu mnoho vesničanů odešlo žít a pracovat do města a současně zde mnoho obyvatel z měst kupovalo nebo stavělo domy. Z tohoto důvodu někdy dochází ke konfliktům kvůli domácím zvířatům. Lidé z města si například chtějí odpočinout, ale sousedův kohout nebo kuřata začnou koncertovat v pět ráno. Z toho pramení velká nespokojenost. Když začínají sena, nastartujete traktor ve čtyři, v pět ráno, a to se také nelíbí. Je těžké to lidem z města vysvětlit. Říkáme jim, že k rekreaci byla vytvořena SNT (zahradnická nekomerční sdružení), ale ne vždy tomu rozumí. Naštěstí procento takových lidí je malé, většina je naopak loajální a chápou, že nás hospodářství živí. My například chováme koně, kozy, berany, husy, selata a mnoho městských rodičů k nám přichází s dětmi jako do kontaktní zoo – pohladit si, prohlédnout zvířata. U většiny sousedů s tím nevznikají žádné problémy. Místní obyvatelé, kteří žijí ve vsi po celý život, sdílejí náš názor, že návštěvníci z města se prostě ocitli v nesprávném prostředí.

Plavení koní, obrázek z videa „Деревенский Тёма“ / YouTube

Natálie: Je tu jen velmi málo domorodých vesničanů, ale když jsme se přistěhovali, přijali nás velmi dobře. Pravděpodobně proto, že odtud mám babičku a polovina vesnice jsou naši příbuzní, sice vzdálení, ale ne příliš. Pomohli nám se včelami, radili, přicházeli pomoci, když se nám něco nedařilo. A Arťom taky, pokud někdo někde uvízl, bez problémů ho jel vytáhnout. Vzájemná pomoc je na venkově velmi rozvinutá, vztahy se všemi jsou dobré, ale když přijde někdo z města, dochází k nedorozuměním: nemají dostatek zeleně, a tak například zasadí květiny i mimo vlastní pozemek, a já, když musím jít s kozami kolem na pastvu, těžko zvířatům vysvětluju, že květiny se nejí. Pro ně je všechno tráva a věří, že ji mohou spásat. Měli jsme o tom hodně kontroverze, ale teď, po čtyřech letech, už to lidé pochopili, a pokud něco zasadí mimo svůj pozemek, oplotí to. Nyní tedy už s nikým nejsou žádná nedorozumění a velmi dobré vztahy máme se všemi.

Arťom: Jsme přátelé s mnoha letními obyvateli, mnozí nám dokonce nechávají klíče od svých domů, protože nikdy nevíte, co se v zimě může stát. Abychom rychle zareagovali. Když potom na jaře dorazí, první a jediná otázka je: „No, jak jste se tu měli (= jak jste to tu přežili)?“ Nejprve jsme jim odpovídali, že skvěle, byl to první nebo druhý rok. A teď této otázce už ani nerozumíme, protože vytápění máme své – jak hodně tepla chceme, tolik si ho uděláme, zatím co oni ve městě mrznuli a nemohli si přitopit. Pokud vezmeme náš dům, je to vlastně dvoupodlažní byt, zcela autonomní, automatizovaný, máme veškeré pohodlí. Většina lidí z města to však nechápe, protože mají v hlavě stále stejné klišé, že venkov, to je nedostatek civilizace.

Natálie: Těžko mohu posoudit, co si o nás lidé z města myslí, ale podle různých poznámek, které zazněly, jsou někteří přesvědčeni, že jsme se na venkově pohřbili: „Není příliš brzy na to, abyste se tu zahrabali?“ Ale zaslechla jsem z jejich směru i: „Ve městě nic nedokázali, tak ujeli na venkov.”

Natálie, obrázek z videa „Деревенский Тёма“ / YouTube

Arťom: Nepochopil jsem, co jsme měli dokázat. Vždyť jsme si ve městě vydělali na byt, máme ho tam stále, neprodali jsme ho. Krom toho jsme na venkově postavili dům. A vezměte si například naši nejmladší dceru – je jí už pět let a nebudete tomu věřit, i kvůli naší Dašce jsme šťastní. Dítě není nemocné, nemá žádné alergie, od nejútlejšího dětství pije kozí mléko, neustále je na čerstvém vzduchu, má hodně pohybu a seberozvíjejících her. Nechci urazit městské děti, ale když přijedou letní obyvatelé, rozdíl ve vývoji pětiletého dítěte z města a našeho je již patrný. Jak víte, většina dětí si nyní hraje na tabletu a sleduje na YouTube nějaké podivné karikatury, ale tady se dítě skutečně rozvíjí a jeho logika funguje lépe.

Natálie: Řekla bych, že rozdíl není ani tak v intelektuálním vývoji dítěte, jako v jeho nezávislosti. Tady je dítě více soběstačné: ví, co má dělat, jak to má dělat, kam má jít, proč tam má jít. Nedávno šla Daška sama do obchodu pro chleba, prostě vyjádřila takové přání. Sama umí nakrmit kozy, kuřata a dokonale ví, koho čím má krmit. Od tří let.

Arťom: Na konci minulého roku nastala situace, kdy manželka musela odjet na pracovní týden do města a Dašu vzala s sebou. Naše dítě dlouho nechápalo, proč nemůže prostě otevřít dveře a jít na procházku.

Natálie: To bylo tak – oblékla se a řekla: „Mami, jdu ven.“ Říkám jí, že sama nemůže. Ona: „Proč?“ Bylo pro ni nepochopitelné, že ve městě nemůže jít jen tak ven. Doma na vsi přece klidně otevře dveře a jde sama. Pro ni to byl prostě šok.

Arťom: Chci vysvětlit, proč jsme založili videoblog na YouTube. Chtěli jsme lidem zprostředkovat náš každodenní život, některá rozhodnutí a podobně. Na kanálu je řada videí, která lidem žijícím v létě na chatách velmi pomáhají. Například o vylepšení studny. Objevil jsem zajímavou metodu, protože mnozí čelí skutečnosti, že studna je znečištěná. Když jsme drželi kuřata, udělal jsem zase malé know-how v kuřecím kurníku, protože ten máme malý a bylo nutné všechno optimalizovat. Původně jsme se chtěli na našem kanále zabývat jen tím. Když jsme ale začali vydávat videa, lidé psali: přátelé, natáčejte všechno, jsme děti asfaltu, chceme vidět jiný život! A tak ve většině případů natáčíme náš každodenní život.

Natálie: Já jsem měla s videoblogem původně jiný cíl: bylo mně líto opuštěných vesnických domů. Babička a dědeček umřou a jejich děti a vnoučata vůbec ani nenapadne sem přijít a založit si tu nový život, a tyto domy opouštějí. V nejlepším případě je prodávají, v nejhorším na ně prostě zapomenou. Mě svého času také ani nenapadlo, že na venkově se dá žít v příjemných podmínkách, a nyní je mým cílem ukázat, že na vesnici nemusíte žít hůř než ve městě, a v některých případech dokonce lépe. Aby to lidé pochopili a začali se na venkov vracet. Město rozhodně není nejlepším místem pro rozvoj dětí, pro život samotný.

Arťom: Rozhodněte se sami, zda se přestěhovat na venkov, nebo ne, ale abych byl upřímný, my nelitujeme a naopak máme velké plány.

……………………………………………………………………………………


„Nemá smysl platit drahý byt v centru velkého města.”

(Futurolog, ideolog transhumanistického hnutí Danila Medveděv: „Život po koronaviru se změní. Mění se už nyní přímo před našima očima.“)

Během karantény jsme najednou zjistili, že významná část našich kroků – například každodenní cesty do práce nebo třeba velké množství letecké dopravy – je prostě zbytečná. Nyní se ruší a zatím nevidíme žádné vážné důsledky pro ekonomiku. Ukázalo se, že všichni tito lidé opravdu nemusí nikam chodit, stačí se propojovat prostřednictvím videa.
Někdo se přestěhuje na venkov, protože nemá smysl platit drahý byt v centru velkého města, pokud stejně pracujete prostřednictvím videohovoru.
Města budou většinou prázdná. Lidé si zvyknou na to, že pokud žijí ve městě, ráno mají na internetu ranní cvičení – vstanou, sledují trenéra a sportují.
Někdo se rozvede, někdo se odstěhuje, přijdou nějaké další krizové situace, ale celkově není těžké pochopit, že budovat z planety mraveniště, kde všichni neustále někam běží, není tím nejsprávnějším rozhodnutím.


autor: Viktor Caplin
zdroj: http://znatech.ru/proekty/fbarrier/koronavirus_vynudil_rossiyan_pokinut_goroda_oni_nashli_sebya_v_derevne_i_ne_hotyat_vozvrawatsya/
překlad: Vlabi

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
2 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:23

To je jak by popisovali dědinu na moravě 18rr a později. Jeslti vydrží, tak dědinské život v rusku se začne podobat tomu co je u nás a zmizne protože chalifát…

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:23

Ne odbojnost a lásku k životu máme v genech. Stejně dojde k sjednocení Slovanů. Nejsme a nebudeme jako lidé na západě. Předáváme k tomu potřebné vědění potomkům… Denys