Rodové osady u Bajkalu 4


Osada Bílé Rosy (u vesnice Moty, 52.0771094N, 103.8999356E)
Opět mám tak trochu štěstí. Proběhl jsem Irkutsk, koupil chleba, bonbony pro Verču, dokonce ty s kočičkou, pak přebalil batoh a vyšel zase do ulic hledat, jak se dopravím do vesnice Moty. Jsou dvě možnosti: buď městským autobusem do předměstí Šelechov a pak busem do Šamanky na břehu Irkutu, nebo zkusit nějakou maršrutku do Sljudanky a požádat řidiče aby mi zastavil v Motech.



Shoda okolností rozhodla o variantě druhé. Jen tak jsem se totiž zeptal dvou debatujících řidičů od maršrutek a ti mne zavedli ke třetímu. Ten mi určil cenu 250 rublů i s batohem a hned mne také vybídl k naložení, protože během pěti minut odjíždí. Narval jsem tedy přes lidi batoh úplně dozadu na něčí pneumatiky, které si tu ve městě někde koupil a veze si je jako zavazadlo domů, a jen jsem dosedl na nouzové sedadlo vedle silnější paní, hned jsme vyrazili. Do téhle maršrutky se vešlo asi 13 lidí a řidič moc neřešil, kam si kdo sedne a kam si dá zavazadla.



Maršrutky v Irkutsku, ilustrační foto, zdroj


Cesta ubíhala opravdu velmi rychle, občas přes plné čáry i v zatáčkách… No, jsme v Asii, i když v Rusku, ale naštěstí jsou zde silnice dostatečně široké a tahle navíc i kvalitní, takže jsem se ani nedivil, když někdy jela hned tři auta vedle sebe.
Nakonec ale řidič nějak zapomněl, že se se mnou dohodl na zastávce v Motech, a frčel skrz bez ubrání plynu. Volal jsem na něj „Moty zděs, stoj!“ Ale až teprve když se ke mně přidali i dalších tři cestujících, se probral a zastavil na krajnici. Vyštrachal jsem se z auta, zaplatil a pak se, naštěstí jen kousek, vracel zpět k obchodům a motorestům do vesnice.
Tahle silnice je hlavním tahem na východní a jižní břeh Bajkalu a je dost vytížená. Obrovské tahače se dřevem a různým nákladem, velké i malé náklaďáky, osobní auta, pracovní auta, a Moty jsou asi tak uprostřed cesty, proto zde mnozí zastavují na oběd, něco si koupit, nebo na krátký odpočinek. Sedl jsem si tedy před jeden obchod a čekal na Vitalije. Poslal mi SMS, že se trochu zdrží, ale že do 30 minut dorazí.
Za nějakou chvíli mne prozvání telefonem a já se rozhlížím, koho kde uvidím. Čekal jsem muže středního věku, ale zpoza jednoho náklaďáku na mne mává klučina asi tak ve věku 25 let. Později jsem se dozvěděl, že je stejný ročník jako můj syn, tedy 32 roků.
Auto, nějakého čínského ofrouda, měl naložené po střechu věcmi, dětmi a manželkou. Přidal jsem na tu hromadu a na klec se psem ještě svůj batoh a usadil se vedle Vitalije. Museli jsme trochu vycouvat kvůli jednomu tahači kousek zpět a trefit se na mostek přes odvodňovací škarpu na silnici. No… ale netrefili se a auto zapadlo předním kolem do škarpy a zarazilo se rámem o betonovou propust. Rána a stop.
Vyběhli jsme se podívat pod auto, jestli není něco zničené nebo proražená vana motoru. Pro začátek tedy nic moc radost. Ale byl to naštěstí jen nepatrný šrám na rameni od kola a jinak nic. Typoval bych to na pozdější nutnost seřízení geometrie, ale v tuhle chvíli nic důležitého. Pak již další cesta proběhla bezchybně.

Po pár minutách dojíždíme lesem na úpatí kopce, kde se rozkládají pozemky začínající osady Bílé Rosy. Osada je v naprostém počátku. Je zde zatím jen pět rodin, ale jen jedna zde přebývá delší dobu. Ostatní dojíždějí, jak to jde, z města. Pozemky získali teprve nedávno; nejdříve zde sídlily nějaké vojenské útvary, pak to tu dlouho leželo ladem a divoce zarůstalo. Po vojácích přišli ještě dřevaři, a to vše se na celém místě podepsalo. Sdružení osady pak získalo zanedbané pozemky asi před čtyřmi lety.

Můj stan na Vitalijově pozemku

Vitalij mne provedl po svých třech hektarech. Všude stojí jen malé dřevěné boudy vhodné tak na uschování nářadí a nouzové přespání, ale v každé je postavena ruská pec.

Prozatímní domek Vitalijovy rodiny
Vitalij v té své budce má pec velmi pěknou. Své dočasné obydlí rozšiřuje o dost velký skleník, kde bude pěstovat různé byliny a rostliny vyžadující více tepla. Bude to taková zimní zahrada, plánuje ji dokonce i vytápět a bude v ní možnost i případně přespávat.
Navštívili jsme také jeho nedaleké sousedy, poseděli u čaje, vyprávěli si o plánech a snech obyvatel a prošli jsme se po jejich pozemcích.


Ukázali mi již funkční jezírka a pak jsme se domluvili na večerním posezení u ohně, pečení brambor a muzicírování.
Odpoledne jsme šli stavět verandu pro domek Vitalijovy maminky. Do večera jsme stihli postavit kostru a základ střechy a s prací skončili kolem osmé.



Vitalij má dvě děti, chlapce a menší dcerku. Hoch už vydatně pomáhá, tentokrát však vyrazil se sestřičkou po okolí sbírat houby, kterých je tu velká úroda.




Pomalu se setmělo, oheň se už rozhořel, ale sousedi pořád nikde. Asi museli také dodělat svou práci, staví totiž u své boudy letní kuchyň. Až když se pořádně setmělo a nebylo vidět na krok, přijeli autem a táhli s sebou hudební nástroje – kytary a flétny, a k tomu svou holčičku.
Nejdříve doma proběhla večeře, ale pak se nám už ven z tepla a hlavně kvůli mrakům komárů nechtělo. Tak hudba povídání a čaj proběhly v malinkaté místnosti a do domu byly přeneseny i v ohni upečené brambory. 



Rozcházeli jsme se po jedné podle rčení: „Angličan se vytrácí nenápadně bez loučení, Rus se loučí vřele a dlouho, ale neodchází!“ Nakonec jsme však sousedy přece jen vyprovodili k autu a šli si také lehnout. Byl to příjemný večer. A bez alkoholu!
Noc byla krásná, temná, tichá, trochu chladná, jak je v čisté přírodě obvyklé, ale ve stanu a ve spacáku bylo teplo a sucho. Spal jsem velmi dobře.

Ráno jsem si uvařil svůj pytlíkový čaj, posnídal černý chléb s máslem a pak se vydal na prohlídku lesíka a koukal, co asi dělají u Vitalije. Spali dlouho, až po nějaké době se přece jen objevili před chaloupkou a… šup, dětičky, rozcvička… tak jsem je zpovzdálí napodoboval. 
Ranní (dopolední) cvičení skončilo a já se ptám, kdy půjdeme pracovat. Musíme přece na verandu přidat ještě dva sloupky. Ale zjišťujeme, že již nemáme úhelníky na uchycení, a tak bude dnes práce „jen“ v zimní zahradě. To „jen“ jsem dal do uvozovek, protože jsem netušil, o jakou práci jde, a myslil si, že jen poklidíme a uděláme nějaké místo pro záhonky. Máme totiž po práci naplánovaný výlet do nedaleké vesnice Šamanka podívat se na známý kopec Šamanka a řeku Irkut, zaplavat si a zajet do lesa prohlédnout si cedry, jestli bychom nenašli nějaké šišky, protože mám za úkol od mé dcery přivézt nekupované cedrové šišky. Aspoň jednu.
Práce na skleníku – “ťoplici” – byla trochu drsnější než včera na verandě. Skleník je postaven ze starých oken na dřevěných ležících trámech a ty jsme, aby nehnily, museli kolem dokola odkopat od hlíny, odizolovat a zase hlínou zahrnout. Zvenku ta práce byla docela příjemná, sluníčko pražilo a komáři moc neotravovali, ale uvnitř to byly galeje. Teploměr na sloupu ukazuje 42°Celsiů, kopem, teče z nás pot, odhazujeme hlínu, stěhujeme překážející věci, zahrnujeme hlínu, stěhujeme a pijeme studený čaj nebo vodu. Zhubl jsem v pase o dvě dírky na pásku. Každé začátky jsou těžké, velké plány, málo peněz a vlastně i času. Tak se staví jak to jde.
Zde bude jednou zahrada:



Zde se pomalu plní rybník:




Vitalij má v pronájmu dva hektary za 10 000 rublů ročně, jeho maminka v sousedství má jeden a Vitalij plánuje přibrat ještě další dva. Známí se ho ptají, co s tím vším bude dělat, ale on má velké plány, jen 32 let, šikovnou, obětavou ženu s představami, jak vše pomalu vybudují, a i šikovného desetiletého syna. Vedle chatky má již základy velkého oválného rodinného domu. Bude postaven ze slámy a bláta a má mít částečně skleněnou střechu. A i dalších projektů mají v hlavě mnoho.
Sousedi si založili velkou knihu, kam si píší všechny nápady, projekty, rozpis prací na rok, kreslí si své snové domky a pak odškrtávají, co z těch plánů v daném roce uskutečnili nebo stihli vykonat. Listujeme a hledáme odškrtnuté práce, ale našli jsme se smíchem jen dvě z deseti.

Po práci na skleníku, která uběhla docela rychle, se vydáváme na plánovaný výlet. Dojeli jsme k Irkutu, a podél něj jedeme proti proudu až pod kopec Šamanka. Jdeme po pěšinkách k řece a já se těším na koupání. Ale jen si smáčíme nohy, odháníme komáry a přes vodu pozorujeme pasoucí se krávy pod Šamankou. 

Šamanka



Pak pokračujeme dál do vsi k lanovému mostu. Vitalij se směje: „Vidíš, máme také takový jako v USA…“ Opravdu vypadá jako zmenšená kopie toho v Americe, který se dává snad každé tři roky do kalendářů. Ale tohle je jen větší lávka pro pěší. Pro auta je zde přívoz.

Pokud není Irkut v zimě zamrzlý až na dno, a nejezdí přívoz, nebo je mnoho sněhu, lidé ve vsi a dalších třech okolo jsou zcela odříznuti od světa. Teprve až když je na řece patřičná síla ledu, vše se změní a přes Irkut vedou hned tři ledové silnice.
Z lávky jsem si prohlížel vzdálené zajímavé skalní útvary podél řeky. Vypadají jako zuby ozubeného ležícího kola ale nevyfotografoval jsem si je, pro mobil to bylo příliš daleko. Tak alespoň odkaz na lepší fotografie na internetu.
Ptal jsem se Vitalije, jestli ví, jak tento útvar vznikl, protože mi to připomíná spíš nějaký prastarý lom. Říkal, že to je vytvořeno řekou, když ještě v dávných dobách byla mnohem širší a hlubší, a že to vzniklo odplavením měkčí horniny. Víc o tom ale neví. Moc se mi to vysvětlení nezdálo, ale nechal jsem to být, má slovní zásoba ruštiny by nestačila na vysvětlování mých pochyb.
Pak jsme se jeli vykoupat na Vitalijovo oblíbené místo za osadou Šamanka. Koupání v ledovém Irkutu bylo báječné. Sice se v prudkém proudu nedalo moc plavat, ale po dnešní práci bylo skvělé ze sebe smýt prach a pot.
Jako další bod výletu pak byla výprava za cedry. Když jsme vyjeli ven z vesnice, zjistil jsem, že nemám brýle! „Musíme se pro ně vrátit, určitě jsem je nechal na břehu tam, kde jsem se svlékal!“ Takže zpět na pláž, ale jak jsem vystoupil z auta, co nevidím! Něčí boty! Zvedl jsem je nad hlavu a mával jimi, „Čípak asi jsou?“ Manželka Vitalije se začala smát, protože samozřejmě byly její. Tak to jsme tedy dvojka, já zapomenu brýle a ona boty… Vše jsem tedy našli a vyrazili konečně do tajgy.
Lesní cesta se zpočátku podobala těm našim, ale asi po pěti minutách jízdy povrch poněkud změkl a přibývaly čím dál vetší kaluže plné bláta. Párkrát jsem vystoupil a šel před autem, abych ukázal Vitalijovi, kudy projet mezi balvany a blátem. V některých místech vystoupil i zbytek posádky, aby se auto trochu odlehčilo. Konečně jsme však bez úhony dojeli na vybrané místo a vykročili do tajgy po nějaké staré zarostlé cestě.
No cestě…Tráva na ní mi sahala do pasu a staré vyjeté koleje od těžkého traktoru byly asi tak padesát centimetrů hluboké a plné vody. Zkrátka normální tajga.
Vstoupili jsme do lesa. Stále tráva, teď jen po kolena, k tomu mraky komárů a spousta hub. Dcerka s maminkou sbíraly a my tři chlapi se pustili dál do nitra a hledali místo, kde Vitalij věděl, že je více cedrů pospolu. Když jsme našli nějakou pěknou houbu, zavolal na ženu a označil, kde ji má hledat, a my pokračovali od cedru k cedru, zkoumali jsme je, ale nikde ani šiška. Dokonce ani na zemi nebylo po šiškách ani památky. V jednu chvíli se nám zdálo, že jednu šištičku asi tak v pěti metrech nad zemí vidíme, a Vitalij se hned sápal ke kmeni, že za ní vyleze. Ale syn ho zavčas zastavil, byl to jen suchý list z vedlejší břízy. Nutno zde poznamenat, že Vitalij na sobě měl slušné oblečení do města, neb mě ještě chtěl zavézt mezi lidi a něco mi ukázat.
Mezi tím žena zavolala, že již mají těch komárů plné zuby a malá začíná z toho plakat, tak se vrátí k auto. My ještě obešli pár dalších cedrů. Bezvýsledně. Prý jsme tu buď ve špatný rok, kdy šišky nerostou, nebo je již sběrači před námi všechny vysbírali a teď je prodávají na trzích a v turistických stáncích.
Vrátili jsme se tedy k aut a vyrazili k domovu. Jenže když jsme dojeli k druhé louži, auto se smýklo, hupslo, kola vyhodila na skla kusy bláta a… stáli jsme na místě. Nešlo to ani dopředu, ani dozadu. Vyskočili jsme ven, obhlédli situaci a já zavelel, abychom začali nosit dřeva a větve pod kola. Auto zapadlo do měkkého bláta a kola se protáčela.


Podařilo se nám pod ně nacpat kuláče a větve a jali jsme se zezadu tlačit. Synek tlačil tak vehementně, že sebou žuchl do kaluže jak široký, tak dlouhý, ale auto se hnulo asi jen o patnáct centimetrů. Pouze se nám podařilo rozjetou cestu rozjezdit ještě víc. Potom asi po půlhodině snažení slušně oblečený Vitalij musel vystoupit také a heverem se snažil auto nadzvednout tak, aby se daly pod kola dát tlustší koláče a vytvořit tak pevnější zem. Nejdříve jsme ale museli onen hever opravit, protože z něho někam vypadl potřebný šteftík, bez kterého nebyl funkční. Nakonec nám však ani hever nijak nepomohl, a tak Vitalij poklekl a zjistil, že spodek motorové vany se totálně zabořil do bahna a jediná možnost je vzít lopatku a bahno odkopat. To trvalo asi další půl hodiny a pomalu se začalo šeřit. Konečně se však auto podařilo dostat na pevnější zem.


Všichni, špinaví a utahaní, jsme nasedli a hurá opět na naše koupací místo se umýt. Ušpiněné oblečení jsme trochu i vymáchali a pořádně se umyli. Já měl naštěstí kraťasy a krátké rukávy, takže jsem se ani nesvlékal a nezouval a vypral jsem se celý najednou. Z dalšího bodu výletu tedy sešlo a za tmy jsme se vrátili do osady. A to vše jen proto, abych našel nějakou opravdovou nekoupenou šišku pro Verču. Mám ji prý od Vitalije a jeho rodiny za to srdečně pozdravovat.
Vitalij je koordinátorem Rodné strany pro Irkutskou oblast a kandiduje za ní i do voleb. Ale postěžoval si, že k těmto oblastním volbám moc lidi nechodí a příliš je to nezajímá. A přitom jsou vlastně dost důležité, vždyť oblasti jsou víceméně samostatné správní celky a záleží tedy na tom, jaké lidi si tam navolí. Jediné volby, které jsou dost lidmi preferované, jsou volby prezidenta. A zásluhu na tom má Putinova kandidatura. Ptám se Vitalije, co bude, až Putinovi skončí mandát a nebude již smět kandidovat? Směje se: to se musí ta jejich Rodná strana dostat do dumy a navrhnout svého vlastního kandidáta. Tak do té doby budu mít asi vousy až na zem, pomyslel jsem si.
Vitalij je také zapojen do ekologického hnutí. Poctivě třídí odpad, stará se o to, aby v okolí osady nikde nevznikaly černé skládky, případně pomáhá při jejich odstraňování. Přímo u vjezdu do osady je místo pro kontejnery, aby je mohly komunální služby vyvážet. Ale zatím tato malinká osada příliš odpadu nevyprodukuje, a co vyprodukuje, bývá většinou druhotně spotřebováváno.
Jen názory na elektromobily máme s Vitalijem rozdílné. Já tvrdím, že v tuto chvíli by elektroauta nic neřešila, ba právě naopak by přidělala více problémů, a mluvím o tom přesně v době, kdy mě veze do Irkutska a jedeme v pomalu se vlekoucí šňůře čoudících aut. Vitalij na to ukazuje a ptá se, opravdu by nic neřešily? Snažím se vysvětlit, že by pouze přenesly ten problém jinam a do jiných odvětví a stejně by si je nemohlo moc lidí koupit. Ale zdůrazňuji, že to platí pro tuto dobu, která nemá dostatečně připravené technologie. Má ruština však nedovoluje hlubší rozpravu a argumentaci nebo představení mých představ o zcela jiném způsobu cestování.
Konečně jsme v Irkutsku. Slibujeme si, že si budeme psát a zůstaneme v kontaktu přes VK.
Asi po měsíci mi Vitalij napsal, že jsem tam zapomněl krabičku s cukrem, a to tedy znamená, že se k nim zase jednou vrátím. No proč ne, krajina je tam krásná a je kde se toulat…

– konec –

autor: Rudolf
použité fotografie jsou z videí autora:
Rodové osady: https://www.youtube.com/watch?v=Xl9Uk1lq6eE
Sibiř Bajkal 2019 1:https://www.youtube.com/watch?v=y1zQQmfHve8
Sibiř Bajkal 2019 2: https://www.youtube.com/watch?v=hI-kktVFiuM
Sibiř Bajkal 2019 3: https://www.youtube.com/watch?v=7YJEwSdKT30
0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Unknown
Host
Unknown
17. 3. 2022 13:24

vďaka za píjemné čítanie, normálne mám chuť sa tam vypraviť. Aj jednoduchý opisný štýl autora vysoko oceňujem.