Rodové osady u Bajkalu 3


Na autobusové zastávce jsem ve 14.15. Oleg mi ukazoval jízdní řád, takže si pamatuji, že to jede v 14.50. Tak uvidím. Vcelku mi to je jedno, stejně nevím, kdy jede nějaký vlak na Irkutsk, a ani to moc neřeším. Jako starý nádražák jsem si jen chtěl zkusit jízdu vlakem, jezdí zde totiž podobné příměstské spoje jako u nás. 
Autobus opravdu přijel na čas. Zaplatil jsem 57 rublů asi na 30 km. Většinou tu všude jezdí menší autobusy asi tak pro 50 lidí v nejrůznějším technickém stavu. Staré, prastaré, ale i nové. Silnice jsou betonové, ještě ze sovětských dob a mezi nevelkými vesnicemi se ani moc neudržují, takže jízda takovým autobusem po nich je docela zážitek. Ale hlavní tahy a jejich dálnice mají již klasický asfalt a jsou dobře udržované i dobře značené.



Čekal jsem, že pojedeme autobusem stejnými ulicemi Angarsku jako cestou tam, ale díky jednosměrkám (skoro jako v Praze) jsme jeli jinudy, nicméně jsem jako již znalý harcovník poznal, kde vystoupit, a pak ještě asi 30 minut pěšky na nádraží, nebo tři stanice městským busem. 



Angarsk má nevelkou nádražní budovu, ne novou, ale dobře udržovanou a čistou! Uvnitř vše obloženo mramorem, mnohoramenné lustry a na zem se člověk v ušpiněných bagančatech trochu stydí šlápnout. Vchod hlídá policie a elektronické brány. Nevěděl jsem nejdříve, jak se chovat, zda mám sundat batoh, dát jej jinudy jako na letišti nebo rovnou jít, a tak jsem pozoroval jiné. Nikdo nic neřešil. Každý prošel branou tak, jak byl, s kufrem, s batohem. Brány zvonily blikaly, ale ochrana si toho nevšímala. Tak jsem prošel taky.
Na tabuli jsem našel nějaký vlak v 15.19 z druhého nástupiště, což by bylo za chvilku, ale hezká milá slečna v kase mi řekla, že nejbližší vlak do Irkutska jede v 17.20. No, nevadí, tak počkám. Venku je teplo. 
Koupil jsem si zmrzlinu ve stánku před budovou za 51 rublů – tady jsou snad na každém rohu stánky s maroženoje – posadil se do parku a pozoroval cvrkot. S tím batohem se mi opravdu nechtělo nikde courat po okolí a do města bych zase musel jet autobusem. Radši jsem si užíval sluníčka na lavičce, teploměr na nádražních hodinách ukazoval 24°C. A všiml jsem si, že tam ukazují čas, teplotu a ještě něco, co jsem vůbec nerozklíčoval, nějaké divné číslo. 
To horko mne za chvíli přestalo bavit a vydal se do budovy na prohlídku. První patro je samý sloup a mosazné lustry na vysokém stropu. Pár lidí zde odpočívalo a čekalo na vlak, v prostřední části čtyři mladíci hráli pingpong. Stůl zde je volně k dispozici. A proti němu východ na první nástupiště. Vše obloženo mramorovými deskami.
Vyšel jsem ven, protože na tabuli nad východem byl napsán můj vlak a že přijede na „stojku“ jedna. Rozuměl jsem tomu tedy tak, že právě odtud pojede. Ale zarazilo mne, že zde na dveřích není napsáno první nástupiště, ale jen východ a na tabuli dole u podchodu je napsáno nástupiště 2 a 3. A kde je teda 1.? Venku jsme stáli dva. Trochu mi to zase bylo divné, ale když rozhlas zahlásil, kdy vlak přijede, tak onen druhý pasažér klidně překráčel koleje a vyskočil na nástupiště naproti, které bylo jako u nás uprostřed kolejiště. Tak to asi bude jiný vlak, pomyslel jsem si, lidé se na něj začínají scházet a já netrpělivě vyhlížím ten můj. 
Už něco přijíždí, beru si ruksak na záda, ale koukám, že míří k tomu druhému nástupišti. Je to tedy on? Naštěstí jsem přečetl na čele vlaku běžící světelný nápis, že to je opravdu vlak do Irkutska. Přes koleje to už ale nešlo, a tak jsem se rozběhl dolů do podchodu proti mase lidí, a s hlasitým „Izvinítě, izvinítě!!!“ jsem se s tím svým batohem prodíral mezi nimi. Vlak zde má stát jen 1 minutu! Ještě jedny schody nahoru na nástupiště stále proti proudu lidí a hups do prvních otevřených dveří, zpocený až na dolních zádech. Ale stihl jsem to! Později jsem zjistil, že dost vlaků přijíždí do stanice o pár minutek dříve, než je na tabuli napsáno, hlavně ty opravdu zdaleka, takže jsem to mohl stihnout v klidu. Ale pozor na to „stojka adín“! není to nástupiště hned u budovy, ale asi nástupní ostrůvek a u něho je nástup očíslován jako koleje 2. a 3. Matně si sice vzpomínám, že nám kdysi ve škole říkali, že to v Rusku mají trochu jinak, ale to je dávno a moc jsem tu ruštinu nebral vážně. To mám pro příště.
Skoro celá cesta z Angarsku do Irkutska je jako jízda po velkém dlouhém nádraží, s nejméně čtyřmi kolejemi vedle sebe, samá výhybka, odbočka, kolejiště vpravo, vlevo, vlečka do chemičky,… kasárna a vojenské letiště a další podniky. Konečně po hodině jízdy Irkutsk.

Nevím proč, ale umanul jsem si, že z nádraží pojedu tramvají číslo 4A. Nechal jsem odjet tři tramvaje číslo 1. Konečně přijela ta má, stařičká a ošuntělá se přidrkotala na zprohýbaných kolejích. Ale napsáno na ní je, že jede jen na Centrální rynek! To mám do hostelu Marca Pola ještě pěkný kus pěšky a já myslel, že jede až k němu. Tak nevadí, projdu se. Drkotali jsme se pomalu po nerovnostech kolejiště. Na zastávce přistoupil nějaký student s houslemi, rozbalil je a zahrál nám kus melodie z Pirátů z Karibiku. Pak prošel vozem, dal jsem mu 20 rublů. Také ani po něm průvodčí nechtěla zaplatit. Paní průvodčí mi poradila, ať na Centrálním tržišti přesednu na jedničku, ta určitě jede k mému hostelu. Na tržišti jsem si koupil něco k večeři, a pak šel pěšky, ono ty tři stanice není zas tak daleko.




Přemýšlel jsem, co se mi líbí na hostelu Marco Polo, že se tam tak rád vracím, cítím se tam příjemně a jako doma. Asi je to ta bezmezná důvěra, která tam panuje mezi bydlícími i personálem. Bydlí zde několik studentů asi celý rok, střídají se tu lidé různých národností, a své věci si nechávají v polici za závěsem třeba týden, dva… a nikdo si jich ani nevšimne, boty se tu válejí v předsíňce jen tak nebo v boxech volně přístupných a nikdy jsem neviděl, že by si někdo i třeba omylem vzal boty někoho jiného. Věci jako mobil, nabíječka a podobně nechávám volně ležet na posteli a vždy je tam zase najdu.


Ve velké společné prosklené lednici jsou různé potraviny různých lidí a nikdo nikomu nic nesní, pokud není na tom napsáno „dlja gostěj“. Co není vyhozeno v koši, to nikdo samovolně nevyhodí. Študáci si zde ve společenské místnosti píší úkoly, baví se, není tu smutno a přitom pohoda. Zkrátka jsem tu rád.


autor: Rudolf
0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentářů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře