Existují gigantičtí pavouci-lidojedi?


Nepochybuji o tom, že většina z vás bude informace obsažené v tomto článku vnímat jako výmysly, pohádkový horor či folklórní legendu. Pochopím i ironické komentáře a narážky na neadekvátnost vypravěče, který se patrně jen snaží na sebe upozornit ne zcela správnými metodami. Sám jsem tomu totiž nevěřil, a pochopím tedy, že neuvěříte ani vy. Abych byl upřímný, ani nyní nejsem o pravdivosti stoprocentně přesvědčený, a tak se to pokusím rozebrat ze všech stran. 
Odborník v daném oboru mi hned zkraje jasně řekl: To není možné, protože…protože… to prostě není možné. Takže nám nezbývá, než uvést fakta, neboť tato „fikce“ je založena nejen na legendách z dávných let, ale i na zážitcích očitých svědků. 
Dejme tedy slovo spisovateli a novináři N. V. Kotljarovi, regionalistovi z podkavkazského města Nalčik v Kabardino-balkarské republice:


Řeč bude o obřích členovcích – pavoucích, kteří kdysi žili v našich krajích. Tímto tématem jsem se již zabýval v materiálech „Tyzylští pavouci a legendární Madžar“ („Neznámá Kabardino-Balkaria“, 2013) a myslel jsem si, že toto téma bylo uzavřeno. Dovolte mi však, abych připomněl, co již bylo řečeno, že totiž Madžar (na jehož místě je nyní město Buděnnovsk), slavné město Zlaté Hordy, které bylo v XIII. – XVI. století křižovatkou obchodních cest ze Zakavkazska do oblasti Černého moře a Volhy, bylo podle dochovaných zpráv doslova napadáno obřími pavouky.


Ve své práci „Poznámky k cestě do jižních gubernií ruského státu v letech 1793 – 1794“ o tom jeden z nejvýznamnějších vědců XVIII. století Peter-Simon Pallas napsal: 

„Nemáme důvod se domnívat, že… obyvatelé byli odtud vyhnáni velkým množstvím obrovských tarantulí, od nichž podle tradice pochází jméno řeky. Tatarsky „bi“ znamená „tarantule“ a „valla“ znamená „špatný“ nebo „jiný“. Nikdy jsem tuto zemi nepokládal za místo původu tohoto hmyzu; navíc, navzdory veškerému úsilí, jsem zde nenašel ani jednu obyčejnou tarantuli.“

Později, v roce 1828, navštívil Madžar francouzský přírodovědec Charles Gaudet, který již popsal legendu o zničení města obřími pavouky podrobněji. Když jsem ve svém materiálu přemýšlel nad tím, jakým konkrétně způsobem dokázali pavouci ovládnout město, přidržel jsem se toho názoru, že obyvatelé opustili Madžar z důvodu neuvěřitelného množství tarantulí, které převrátily život lidí v noční můru, a přitom jsem si vzpomněl na jedno vyprávění, jež nalezlo svůj odraz v nartském eposu.
Legenda je udivující a navíc ojedinělá – ani v jednom z národů, nositelů nartského eposu, se s výjimkou Balkarců a Karačajevů nevyskytuje. Publikována byla v knize „Nartové“ (Moskva, „Východní literatura“, 1994) v sekci „Sosuruk / Sosurka“ pod číslem 45 a nazývá se „Jak Nart Sosuruk vyhladil pavouky-lidojedy“. Ale uvedl jsem to v materiálu „Tyzylští pavouci a legendární Madžar“ jako jistý druh důkazu, že obří pavouci mohou v každém případě existovat v lidské fantazii. A pokud by jich bylo opravdu hodně, a kdyby působili lidem potíže a utrpení, mohli by nakonec při přenášení informace z generace na generaci zvětšit svou velikost a proměnit se v obry.
Pochopitelné také je, že tyzylští pavouci nemohli být v Madžaru, vzdáleném více než půl druhého sta kilometrů přímou čarou od našich míst. Byla to prostě jen exotická verze mající přidat materiálu nějakou mystickou zápletku. Ukázalo se však, že to nebylo třeba – Madžar je daleko a tyzylští pavouci jsou úplně jiný příběh. 
Ale co je nejdůležitější – ukázalo se také, že to v žádném případě není mýtická záležitost. V sedmdesátých letech minulého století jsem na vlastní uši slyšel “ozvěnu” tohoto příběhu, ale protože jsem byl tehdy velmi skeptický vůči skazkám místních obyvatel (v průběhu let novinářské práce jsem toho už zaslechl, že by to stačilo na sbírku pohádek), jen jsem se tomu zasmál. Ale nepředbíhejme.
Začněme s původním zdrojem, konkrétně s původním textem. Toto je zápis obyvatele vesnice Bedyka Haruna Otarova, zachycený známým balkarským osvícencem Saidem Šachmurzajevem v roce 1973 (vypravěči v té době bylo 78 let) a nyní je uložen v archivech Kabardsko-Balkarského institutu humanitních studií. Cituji:

„V době Nartů byli velcí pavouci [velikosti] koše. Žili v kraji Tyzyl, v oblasti zvané Kerdeujuklju. Je tam kopec Šauppopot. Na obou stranách tohoto strmého kopce byly hluboké rokle.

roklina Tyzyl, zdroj
Tam, na křižovatce cest, v rokli žili pavouci [velikosti] koše. Tkali pavučinu [tloušťky] provazů, lákali do ní poutníky, kteří procházeli kolem, a po spoutání jim vysávali krev. V těchto hlubokých soutěskách kolem Šauppopotu dodnes leží kosti a lebky lidí, které tito pavouci sežrali.
Satanaj, rádkyně Nartů, uslyšela, že tam a tam pavouci [velikosti] koše zahrazují cestu pro lidi, lákají je na své sítě a vysávají z nich krev. Když se to dozvěděla, řekla o všem  Sosurukovi.
Sosuruk se společně se svým nartským vojskem vydal tam, kde byli pavouci. Když se tam dostali, uviděli v hlubokých soutěskách [sítě] a [jejich] pavučiny. Pavouci, kteří si všimli [Nartů], se na ně vrhli. Část Nartů zahynula. Přesto však zvítězili a všechny pavouky vyhladili. Nart Sosuruk poslal k Satanaj [posla] se zprávou, že pavouky porazili. Satanaj tam přišla a uviděla pozabíjené divoké pavouky [velikosti] koše.
[Podle rozkazu] Satanaj posbírali pavučinu těchto pavouků, naložili ji na koně a přivezli do země Nartů. Z této pavučiny utkali plátna a [ušili] oděvy armádě Nartů. Oblečení vyrobené z pavučiny těchto pavouků se nenamočilo. Bylo [velmi] pevné, v chladu hřálo, chladilo v horku. Narty oblečené v těchto šatech nezranily šipky ani meče. Tyto pavučiny se oslnivě třpytily.

Pavoučí invaze dnes: Pákistán, Svatý Nos, Řecko

Jednou, když se armáda Nartů vydala na pochod, na cestě se setkala s velkou skupinou Emegenů (obrů, pozn. překl.). Emegeni, když viděli [Narty], rozhodli se s nimi pustit do boje. Lesklé šaty [Nartů] však osvětlily rokliny a cesty a oslepení [Emegeni] to nemohli vydržet, jak byli vystrašení a obrátili se na útěk.
[Nartové] je začali pronásledovat a zahnali je do rokle Šauppopotu, kde zahubili pavouky. Hloupí nenažraní Emegeni snědli pavouky zabité Narty a všichni do jednoho zemřeli. Od toho dne Emegeny nikdo neviděl. Takhle ze Země zmizeli Emegeni, řekl mi můj otec Nannak, když jednou vyprávěl o Nartech.“

Takže před námi je pohádka, legenda, pověst. Tak by se mělo k tomuto druhu lidového umění také stavět. Pokud ovšem… 
Jak už jsem předznamenal, první ozvěna pavoučího příběhu ke mně přišla v klidné sedmdesáté roky minulého století. Kolektiv redakční rady novin „Sovětská mládež“, ve kterém jsem tehdy pracoval, vyjel jednoho srpnového dne do Tyzylské soutěsky, na turistickou základnu Tyzyl, náležející nalčinskému závodu na polovodičová zařízení, kam jsme byli pozváni na sobotu a neděli s plnou penzí. Takové dohody byly v těch letech běžné: závod byl známý v celé republice, noviny mu opakovaně věnovaly pozornost a bylo tedy přirozené, že se závodní organizace Komsomolu rozhodla uspořádat setkání mládežnických aktivistů s novináři v neformální atmosféře.
Do Gundelenu (tehdy se to tam tak jmenovalo) jsme přijeli velmi stěsnáni v redakční Volze – vzpomínám si, že nás bylo v autě šest. U gundelenské odbočky na nás čekal firemní gazík, do něhož jsme se už usadili daleko pohodlněji. Za volantem seděl asi padesátiletý muž – pro mě, dvacetiletého – skutečný stařec, který mě nezajímal. A bezpochyby bych si na něj už nikdy nevzpomněl, pokud by se nestalo následující. 
Někde hned za odbočkou vedoucí k další rokli řidič náhle zastavil auto a vystoupil z něj. Abych byl upřímný, myslel jsem si, že si potřebuje odskočit. Ale koutkem oka jsem zachytil, že se zastavil u velké krabice ležící na kraji silnice. Zjevně to byla krabice určená k přepravě jablek. Řidič ji zvedl až téměř k očím, upřeně si ji chvíli prohlížel a pak ji odhodil stranou. Bylo vidět, že je něčím velmi pobouřen nebo rozrušený. To se také odrazilo v jeho odpovědi na dotaz tajemníka organizace Komsomol, který nás doprovázel. Ten ho požádal o vysvětlení, ale co řidič zamumlal, v hluku motoru nikdo nerozuměl.
Všechno výše popsané konání řidiče reprodukuji s takovou přesností proto, že jsem se později ocitl s ním u jednoho stolu v jídelně sousedící s budovou ubytovny v hostelu. Řidič (bohužel jsem se ho tehdy ani nezeptal na jméno) měl v tu dobu už něco vypito, a zjevně toho bylo dost, a měl potřebu mluvit a být vyslechnut. A já byl jediný v doslechu.

Nejužší místo rokle, zdroj
Co potom zaznělo, jsem chápal jako opilecké tlachání a z velké části jsem tomu ani nevěnoval pozornost. Jak jinak by se také dalo reagovat na ty nesmysly, které řidič pronášel. Vyprávěl, že v těchto dnech jel do Nalčiku pro potraviny do jídelny, jel nalehko a nemusel brát ohled na prázdné bedny na jablka, a proto jel dost rychle, i když cesta soutěskou takovou rychlost zrovna nedovolovala. A tak se stalo, že si včas nevšiml podivného tvora, který se po cestě plazil. Auto jej odrazilo stranou. Na poslední chvíli stočil volant na krajnici, aniž by rozuměl tomu, proč zastavil.
Vystoupil, ušel několik metrů k onomu “něčemu” a pak zmateně strnul. Na krajnici bylo něco, co svým celkovým vzhledem připomínalo pavouka. Jen neuvěřitelně obrovského – téměř po kolena. Zapamatoval si ostré trojúhelníky mnoha nohou vyčnívajících do všech stran, uprostřed obrovský krunýř připomínající želvu a oči – jak lesklé korálky. Pavouk byl živý, ale nehýbal se, zjevně byl zasažen autem a byl omráčen.
Muž nevěděl, co má dělat, a zároveň pociťoval podvědomý strach – takovou příšeru nikdy neviděl. Pak si vzpomněl na jablkové bedny v autě a jednu z nich vytáhl. Pavouk stále nehybně ležel na krajnici. Muž se k něm pomalu z boku přikradl a zakryl ho bednou.
V tu chvíli se však hmyz probudil. Z otvoru dole se okamžitě vylila nějaká žlutá masa – syčící a hrozně páchnoucí; pak bedna, vyhozená neuvěřitelnou silou, vyletěla do vzduchu a pavouk, jako by se zdvojnásobil, se pohnul směrem k muži. Dovedete si jistě představit, jak řidič skočil do auta a uháněl pryč!
Od té události už tímto místem dvakrát projel, ale zastavit se rozhodl až dnes, přítomnost více lidí mu dodávala odvahu.
Co jsem si o tom příběhu myslel? A co byste si mysleli vy? Thrillery o obřím hmyzu, které se tehdy ještě v hlavách hollywoodských scenáristů nezrodily, byly natočeny až o desetiletí později. A mé materialistické vzdělání popřelo jakoukoli možnost přítomnosti monster tohoto druhu v naší tehdejší realitě.
Proto jsem to vzal tak, jak jsem měl – nevěřil jsem jedinému řidičovu slovu. Dokonce jsem, když jsme se už v noci sešli v improvizované kuřárně, drsně, s maximalismem, který je vlastní mládí, řidiče s jeho příběhem zesměšňoval. Dlouho jsme se smáli. Všichni se smáli.
A pak jsem na to zapomněl. Vypadalo to, že navždy. Dokonce jsem tuto epizodu ani nevložil do materiálu „Obří pavouci a legendární Madžar“, abych snad nebyl vystaven výsměchu. I tak je již na internetu mnoho poznámek, že autorem těchto řádků není historik, ale pohádkář. Ani dnes bych si na tento případ nevzpomněl, kdyby… Ale o tom níže. 

Rokle Urdy, zdroj
Zatím se vraťme k samotnému textu publikovanému v eposu „Nartové“. Zmíním se o toponymii míst, kde se popisované události odehrávaly. V karačajevo-balkarské Nartiadě, je na rozdíl od eposů jiných národů ve většině legend jasný odkaz na tuto oblast. V tomto případě je to Tyzyl – Tyzylská rokle. Oblast Kerdeujuklju odpovídá té, která se nachází v Tyzylské soutěsce přímo před vodárnou – dnes se nazývá Kukurtlu, odvozené významem tohoto slova (kukurt znamená sirovodík). Zde opravdu ze země vyvěrá pramen s charakteristickým pachem sirovodíku. Kde se však nachází kopec nazývaný Šaušjugjut, se mi nepodařilo zjistit. Balkarský vědec Machti Džurtubajev (viz jeho dílo „Karačaj-Balkarský hrdinský epos“, 2004, s. 152) se domnívá, že je to jeden hřbet blízký Kendelenu, i když v závěrečných odstavcích příběhu název naznačuje rokli, v níž Nartové vyhubili pavouky. Podle mého názoru, názoru člověka, který se zamiloval do Tyzylu a který jej nejednou navštívil, může jít o rokli Urdy – úžasné, tajemné a pochmurné místo, které je dosud málo prozkoumané.
A ještě jeden moment v příběhu pavouků přitahuje pozornost. V popsané bitvě Nartové i přes velké ztráty zvítězili a zničili všechny členovce. Sebrali jim jejich pavučinu, odvezli ji do nartské země, kde z ní vyrobili plátno a šili oblečení. Ovšem zvláštní oblečení: za prvé se nenamočilo, za druhé hřálo v chladu a chladilo v horku a za třetí, a to je nejdůležitější, „neprorazily je ani šipky, ani meče“. Je na tomto místě třeba připomenout, že teprve v naší době se vědci dozvěděli o úžasných vlastnostech pavučiny? Její vlákno má vynikající pevnost, větší než by mělo ocelové stejné tloušťky. A pokud bychom z ní spředli vlákno o tloušťce 7 milimetrů, dokázalo by zastavit letadlo letící plnou rychlostí! Tato vlákna jsou schopna na sebe vázat kapičky vody, které jsou tisíckrát větší než jejich hmotnost. Pavučina dokáže tak účinně rozptylovat nárazovou energii, že „kdyby z ní byla vyrobena neprůstřelná vesta, byla by prakticky neproniknutelná, navíc vodotěsná, neobvykle lehká a pohodlná – v zimě by hřála a v létě by chladila“. To znamená, že by měla všechny ty vlastnosti, které jsou popsány v eposu.

Pavoučí invaze na řeckém ostrově

Vyvstává logická otázka: jak vypravěč eposu věděl o jedinečných vlastnostech pavučiny? Připomínám, že se navíc „oslnivě leskla“, což pomohlo Nartům v boji s Emegeny. Emegens byly folklórní postavy, hlavní nepřátelé Nartů, stvoření obrovského vzrůstu, neuvěřitelné síly a zároveň zlá a krutá. Takto je charakterizoval slavný nalčikský rodák, folklorista (vydal knihu „Živá ozvěna minulosti“) Evgeny Baranov:

“… Pod tímto názvem jsou známí jednoocí obři schovávající se v jeskyních a zabývající se chovem koz. Byli zlí, krutí a mimořádně nenasytní. Obzvláště si libovali v hostinách z lidského masa: proto lidé, aby se chránili před jejich útoky, s nimi museli neustále bojovat.
Emegens se však nevyznačovali velkou chytrostí, a tak snadno podlehli léčkám člověka, který je díky své mazanosti často porazil. Emegens se vyskytovali s jednou nebo s mnoha hlavami. Oddělené hlavy měly schopnost okamžitě k tělu přirůst; stejnou vlastnost měly i ostatní části jejich těl. Proto, aby byl Emegen zabit, musela být odtržená část jeho těla okamžitě spálena…“

Ale s ohledem na pavouky nás zajímá pouze jedna vlastnost Emegenů – jejich neuvěřitelné obžerství. Připomeňme si, že: „Hloupí Emegenové snědli všechny pavouky zabité Narty a zemřeli.” V důsledku toho, že pavouci byli jedovatí, je příběh řidiče, který řekl, že pavouk vyloučil žlutou, šumící a páchnoucí hmotu, naplněn zvláštním významem. Šumící bezpochyby znamená – kyselou: kyselina chlorovodíková, jak víte, v některých případech šumí a pění. Řidič tedy měl v tom případě štěstí, že ho vystříknutá tekutina nezasáhla…

Tyzylští pavouci zřejmě vyvolali velký vědecký zájem. Pokud samozřejmě existovali. Výše zmíněný Machti Džurtubajev při komentování onoho příběhu o členovcích, dochází k závěru: 

„Těžko říci, zda je příběh založen na skutečných událostech, například na střetu s kmenem, jehož název připomnělo předkům Balkarů a Karačajevů slovo „gubu“= pavouk, to znamená, že vzniklo na základě mylné etymologie.
Staří Balkarci i Karačajevové mluví o těchto pavoucích jako o skutečných tvorech, kteří žili v dávných dobách v horách Kavkazu. Aby se před nimi chránili, stavěli si své domovy na náhorních plošinách, rovných vrcholcích hor, kam se pavouci, kteří neuměli lézt do svahu, na ně nemohli dostat. Cestu dolů do údolí lidé neriskovali.“ (str. 152-153).

Roklina Tyzly a náhorní plošiny nad ní, zdroj

Zdá se mi však, že kmen „gubu“ v tomto případě s tím nemá nic společného. 
Takže: klidně po mně házejte kameny ironie, utopte mě ve vodopádu vašeho vtipu, ale já prostě věřím, že jednotlivé exempláře obřích pavouků, v pradávnu zničených Narty (věří se, že epos jako takový byl vytvořen v VIII. – VII. st. př. n. l. a v XIII. – XIV. st. byly samostatné legendy sloučeny do cyklů), se dochovaly dodnes. 
Navíc existuje muž, který obří pavouky-kanibaly viděl na vlastní oči. A viděl je relativně nedávno a já vím, že nelže. Ne, že jen vím – jsem o tom přesvědčen.
To bylo tak. V lednu mi volal přítel z Tyrnyauze, můj vrstevník, se kterým jsem absolvoval nejednu expedici, a o němž jsem už nejednou psal. Ale řeč v tomto případě není o něm, ale o jeho známém – člověku významném v jeho profesi, který nemá sklon k přehánění a pohádkám. Vzhledem k jeho postavení se však poněkud obává, že bychom mu snad nemuseli věřit, a proto ho dnes na základě vzájemné dohody jmenovat nebudu.
K události došlo v roce 2008. Náš hrdina jede do Tyrnyauzu a za vesnicí Bedyk, asi dva a půl kilometru od ní, vidí něco na silnici. Zde jsou jeho dojmy:

„Už z dálky jsem si všiml, že se po silnici něco pohybuje. Zastavil jsem pět nebo šest metrů od tohoto tvora, zajistil auto ruční brzdou a otevřel dveře. Ale nevystoupil jsem. Teprve potom jsem si uvědomil, že to, co se pohybuje po silnici, je obrovský (nejméně 35  40 centimetrů vysoký) pavouk. Rozhodně mnohem větší než vědro. Pomalu se plazil a jeho nohy (zdálo se mi, že jich bylo nejméně osm) se pohybovaly synchronně.
Upřímně řečeno, přesto, že jsem díky své profesi už leccos viděl, vzalo mi to dech  bylo to skutečné monstrum, které příroda vytvořila, aby přinášelo smrt. Počkal jsem, až zmizí v porostu na krajnici vozovky, a pak jsem uháněl pryč takovou rychlostí, že jsem dojel do Tyrnyauzu za patnáct minut.
Nemám potřebu si vymýšlet a mohu v případě potřeby potvrdit pravdivost svého příběhu na detektoru, zejména proto, že jsem ho už několikrát testoval. Uvádíte, že v eposu Narty existuje legenda o takových pavoucích, ale musím přiznat, že jsem to nečetl – má práce mi nenechává příliš času na čtení. A od starých lidí jsem nic takového také neslyšel. A i kdybych slyšel, bral bych vypravěče jako pohádkáře. Není takových u nás málo – vymýšlejí si, zejména když popijí, aby na sebe upoutali pozornost, předvedli se a nabyli na ceně. Nejsem však jedním z nich. A o této své epizodě jsem nikomu neřekl až do chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že plánujete do těchto míst expedici.
Myslím si, že to monstrum žije někde poblíž  možná v jeskyních, které jsou tam napravo, když půjdete nahoru, po stěnách rokle Baksan. Jak jsem pochopil z rozhovoru s vámi, vypravěč, na základě jehož slov je zapsaná legenda reprodukovaná v „Nartech“, byl také z Bedyku. Pravděpodobně to není náhoda a tady nebo v Tyzylu, který je za hřebenem, ten tvor žije. On nebo oni…
Na druhou stranu říkáte, že ti pavouci se nedokážou vyšplhat po útesu. Ale možná to neuměli jen kdysi, ale v minulých stoletích se to také naučili… Je také zvláštní, že je dnes ještě nikdo neviděl. Ale já to viděl. Viděl jsem to stejně, jak nyní vidím vás. Jsou skuteční.“

Takže existují? Je možné, že tyto relikty z minulých věků nějak neuvěřitelně přežily dodnes? Jde mi mráz po zádech, když si jen představím, že bychom se mohli setkat s některým ze zástupců tohoto fosilního druhu – dravcem, v jehož stravě není jen hmyz nebo malá zvířata, ale také – lidé. Brr…
Věda jednoznačně říká: to je nemožné! Ale život, jak ukazují dva popsané případy, svědčí o opaku. Nespěchejme však, protože v podstatě nemáme důkazy, a svědectví očitých svědků, i když to detektor potvrdí, v tomto případě nic neznamená: možná jsem to viděl, ale také se mi to třeba jen zdálo…


A potřebný postscript. 
Almastů – lesních lidí, jejichž existence také stále není vědou potvrzena, viděli v Kabardino-Balkarii stovky, ne-li tisíce lidí. Žijí nejen legendy, ale také sebraná (zejména slavnou výpravou Francouzky Marie-Jeanne Koffmannové po mnoho let žijící v obci Kamennomostskoje) mnohočetná svědectví.
Proč jsme si vzpomněli zrovna na Almasty? Jedna z verzí, proč ještě nebyli objeveni, je založena na tom, že Almastové nežijí v našem světě, ale řekněme… v jiném – paralelním, parasvětě. A jen za určitých okolností, v určitém okamžiku v našem. A jestli se něco podobného děje i s obřími pavouky? Můžeme to připustit? 
A proč ne?
Proto musíme hledat. Budeme hledat! 
Letos na jaře jedeme za nimi na horní Bedyk, Tyzyl a Urdy – k těm samým (pamatujte na větu z legendy „Jak Nart Sosuruk vyhubil kanibalské pavouky“) „hlubokým roklím, kde dosud leží kosti a lebky lidí, které tito pavouci snědli“.


autor: V. N. Kotljarov
zdroj: https://via-midgard.com/news/article/gigantskie-pauki-lyudoedy-sushhestvuyut.htm
překlad: Vlabi

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
5 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:25

Pavouk roste tak, jak žere, myslím. Pokud má denně rozložené maso, tak teoreticky může dorůstat přes pár generací i výšky 30cm(?). Určitě nepraskne:-) Už jsem někde četl, že ve vyšších nadmořských výškách v Andách také dorůstají do obřích rozměrů.
A že je nikdo moc nevidí? Na lov chodí v noci, pokud se v noci nažerou, tak přes den je nikdo nepotká, nemá šanci. Pokud nešlápne přímo do nory.
A pak, odkud jinud by se vzaly pověsti o takových potvorách:-) Pokud by si je někdo jen vymyslel, tak si mohl vymyslet i třeba obří vážky, což jsou asi daleko větší predátoři než pavouci. Navíc lítací….
https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/navrat-tarantule-aneb-slidak-tatarsky-opet-v-ceske.pdf
Děkuji za překlad:-)
nenimito

Mart'as
Host
Mart'as
17. 3. 2022 13:25

Miluju stare zapomenute pribehy, myty a legendy, a tohle je pro me nove. Verim, ze takovi pavouci kdysi zili a snad nekde jeste ziji. Ale setkat se s takovym pavoukem ,by byla se priznam moje smrt.
Moc dekuju za zverejneni Vlabi

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:25
Odpovědět  Mart'as

Marťasi, jestli chceš něco zapomenutého a asi i nového, zkus velmi opomíjený staročesky psaný klenot Národní knihovny. Obsah poněkud zapadl do pozadí, kvůli vědátorským dohadům o stáří, ale myslím, že určitě stojí za přečtení, možná spíše prokousání transliterovanou staročeštinou.
https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&cat=47&bookid=975&page=1
Něco jsem k tomu i připsal nahoře v "Odkazy na publikace a texty od čtenářů".
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:25

Ještě mi to připomenulo jeden komix z 80tek ze zadní strany ABC.
https://uloz.to/file/C4f7USrZBMHg/galaxia-pdf
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:25

V australii jsou obri pavouci. Kouknete na google.jiri