VELKÁ CESTA TAM A ZASE ZPÁTKY 7

– předchozí část –


Mys Choboj, rybalka

Den devatenáctý:
Před snídaní jdu kousek cesty k moři nalovit pod kameny chrostíky, jako návnadu na ryby.
Po snídani totiž odjíždíme na celodenní výlet: Mariška maršrutkou na mystický mys Choboj, já na celodenní rybalku na Bolšoje more s manželem Leny Slávou.

Severní mys Olchonu – Choboj, zdroj

Mys Choboj je nejsevernější výběžek ostrova Olchon. Pokud nemáte opravdový terénní automobil, musíte si objednat tzv. maršrutku:



Jedná se většinou o UAZ osmimístný, s náhonem na všechna kola a uzávěrkami diferenciálu. Dříve s nimi jezdily u nás třeba ruské sanitky. Maršrutka se říká i přepravě takovýmito a podobnými (pro 6 – 14 lidí) auty z jednoho konce Irkutska na druhý. Je to pravidelná přeprava, která nahrazuje malé autobusy.
Na mystický mys Choboj se jede z Chužiru asi 30 km terénem, který vás naklepe jako palička na maso, protože řidiči se s tím nemažou. Jedou rychle a nějaké hrboly je nezajímají. 10 km před mysem jsou písečné duny, kde někdy zapadne i to terénní auto. Jsou ale velmi romantické. Hory písku, sem tam borovice a trochu trávy. Za dunami je několik polorozbořených rybářských domků a malé muzeum, kde je expozice, jak se tam dříve bydlelo a jak se tam chytaly ryby.
Cestou pak míjíte bílý mys Sagan Chušun:

Mys Sagan Chušun od vody,… zdroj
…a mys Sagan Chušun shora.

Na samotný konec ostrova, mys Choboj, pak musíte kus pěšky. 


Po cestě jsou dřevěné vyhlídkové plošiny: 

vlevo: Jedna z vyhlídek, vpravo: Co bychom z ní viděli, kdyby bylo jasno

Když je hezky, vidíte severním směrem přes Malé moře nezalesněné kopce, za kterými asi 5 km od Bajkalu pramení řeka Lena. Severovýchodním směrem pak může být přes Velké moře vidět poloostrov Svatý nos. Na tento poloostrov jsme tentokrát nezajížděli, tak alespoň fotografie z internetu: 


Záběry z vrcholků poloostrova Svatý Nos na písečnou kosu spojující ho s břehem Bajkalu… (zdroj)

… a z písečné kosy na poloostrov, zdroj


Navštívit mys Choboj, je opravdu zážitek!

Nyní zpět k rybalce: 
Sláva, bývalý lesník jako já, přijel UAZem pro sedm lidí, ale jedeme jen my dva. Jedeme jinou cestou, než jsme jeli v úterý s Mariškou, za Chužirem hned vlevo. Začátek cesty je dobrý. Pohodově mezi lesy a stepí, cesta jak pro osobák. Pak se ale začala zhoršovat, čím dál víc děr a výmolů, nakonec bylo auto občas nakloněno na bok tak, že jsem dokonce musel vyvažovat jako na motorce se sajdkárou, abychom se nepřevrátili a neskutáleli se kamsi dolů do strže. Cestou bylo asi třicet takových úseků, kde bychom s osobákem neprojeli. Po cestě děláme jednu zastávku na louce, kde lovíme kuzněščiky – luční koníky, na které budeme chytat. 
U moře pak dofukujeme gumový člun pro dva a připojujeme k němu motor, který jsme přivezli na autě. Pak plujeme podle pobřeží, asi 100 – 200 m od břehu. Na připraveném místě má Sláva bójku s kotvou, ke které se poutáme.
Zjišťujeme, že kuzněščiky (koníky) jsme nechali v autě, stejně jako záchranné vesty. Několik kilometrů od nás! Vyndavám však z ruksaku chrostíky, a tak nemusíme zpátky a začínáme chytat.
Vlny mají 30 centimetrů, rybalka je příjemná. Občas popojíždíme podle pobřeží dál.
Vlny se ale postupně zvětšují a malý člun na nich nepříjemně poskakuje Je to jízda jak na divokém koni. Začínám vzpomínat na zapomenuté záchranné vesty…
Pak už mě začíná z toho houpání zlobit žaludek. Vlny jsou metr nahoru, metr dolů. Chytat se nedá, přes vlny není vidět na splávek. Sláva konečně zamíří k pobřeží, a protože už máme tři chariuse (něco jako náš lipan), začíná připravovat oběd. Rozděláváme mezi kameny oheň a v očouzené konvici vaříme vodu na čaj. Sláva ji nabírá přímo z jezera, je pitná:


Na kus syrového klacíku navlékáme za hubu chariuse a dáváme ho těsně vedle plamene.
Sláva vytahuje z ruksaku zeleninu, sladkosti, chleba a salám. Z upečené ryby se sloupne kůže, maso se trochu posolí a sní. Vnitřnosti zůstanou ve slupce s kostrou a necháváme je na břehu pro ptáky.
Pojídáme, popíjíme. Mezitím se vlny utišily, a tak znovu vyplouváme na moře. Na prut se mi pověsí další charius. Ale to už se okolo nás se začínají v z vody vynořovat hlavy. Sladkovodní tuleň něrpa. 


Vyskytuje se jenom v Bajkalu. Nejbližší je snad 50 metrů od nás. Něrpa je celoročně hájený, ale protože se jeho populace přemnožila, dělá rybářům škody tím, že jim vykousává ryby ze sítí. Uvažuje se proto o povolení odstřelu.
Ptám se Slávy, když se dříve něrpa lovil, jak chutná a co se s ním dělá? Odpovídá, že kůže se vydělá, sádlo (ukazuje dlaň, kolik má sádla) se vyškvaří jako prasečí a maso prý chutná jako kuřecí. Přemýšlím, jak může vědět, jak chutná, když je chráněný. Asi z vyprávění předků :-))
Jedeme pomalu podle břehu zpátky. Několikrát vyplašíme divoké kachny, které ulétají, a káčata, která ještě létat neumějí, před námi prchají a hledají úkryt i pod vodou.
Přijíždíme zpět do kotviště a vytahujeme člun na břeh. Pak si jdeme sednout na čaj a sušenky k hlídači kotviště a povídáme si s ním. 
Kus pobřeží, kde jsme lovili ryby, tvoří prudké skály spadající až do vody. V místě, kde se potkávají s vodou, vytvořil příboj malou rovinku 30 – 50 metrů, po které se nechá chodit, ale pak sráz pokračuje do hloubky. Pár kilometrů od nás je už nejhlubší místo Bajkalu, 1642 metrů.
Zpátky domů jedeme skoro stejnou cestou. V lese je spousta suchých stromů, hlavně borovic, také vývraty a zlomy. Povídám Slávovi: “To bys měl s sebou vozit pilu a dát vždy trochu dřeva do auta a šup s tím domů.” Když jezdí skoro každý den, měl by topení na zimu. Sláva ale vrtí hlavou, že to nejde, protože Olchon je přírodní park a on by dostal velký štráf (pokutu). Tak tam to dřevo leží a hnije, anebo shoří, protože na Olchonu hoří každý rok (a v podstatě i okolo na Sibiři každý rok hoří. Kdyby se tam to dřevo neválelo, hořelo by určitě méně a líp by se to pak hasilo). Pokud hoří na Olchonu, oblast se uzavře a všichni včetně turistů musí hasit. Po celou dobu, co jsme byli na Bajkalu a v okolí, bylo kouřmo od požárů, ale hasit jsme naštěstí nemuseli. Viditelnost byla 2 – 10 kilometrů, protože vítr kouř po Sibiři rozfoukal.
Ptám se Slávy, čím v zimě topí, a on říká, že elektřinou. Koukám na něj divně, ale on říká, že 1 kwh stojí 62 kopějek (asi 24 haléřů). Proč by teda netopil?

Po návratu jsem poprosil paní Olgu, u které jsme ubytovaní, zda by nám ulovené ryby připravila tak, jak jsme už viděli, že je dělala sousedům – uzené. Na otevřené ohniště paní pokládá plechovou krabici. Na dně je vrstva pilin, nad ní rošt, na který nevykuchané a posolené ryby pokládá. Krabici přiklápí víkem.


Za hodinu jsou ryby hotové, uzenopečené. 


Vynikající. Na talíři se sloupne kůže I se šupinami, ryba se posolí a sní. Vnitřnosti zůstanou v kostře.
Večer k ohni, který na dvoře hoří, přicházejí dva místní pěvci s kytarou. Hrají hezky, ale nic z toho neznám. Pak si půjčuji kytaru a dávám několik českých.


 autor: Jan
0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentářů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře