Imunizace proti covidu a jiným chřipkám

Co je to imunita? Zde lze najít základní informace. Hned v úvodu se píše o třech obranných liniích. Ve výčtu ale chybí tepelná imunita. Jde o objev starý minimálně 60 let (kniha Energetický blud – Hans-Joachim Zillmer). Ten objev spočívá v tom, že jednobuněčné organismy mají tepelnou zónu života o pár stupňů nižší než mnohobuněčné organismy, kam patří i savci a člověk. Vy, kdo každoročně zkvašujete ovoce k výrobě vína nebo destilátů, víte, že jednobuněčné kvasinky mají tepelnou zónu života zhruba mezi 10 – 35°C. Při teplotě pod 5°C a nad 39°C definitivně ustává buněčné dělení kvasinek a dochází k ukončení jejich činnosti. Všechny mikroorganismy mají až na pár výjimek stejnou tepelnou zónu. Bakterie žijící na dně moří v teplotách kolem 300°C nejsou žádnou výjimkou, protože bod varu je ve vysokém tlaku vody posunut téměř ke 400°C. Většina mikroorganismů při běžném tlaku a teplotě nad 37°C má potíže s buněčným dělení a se zvyšující se teplotou neschopnost dělení vzrůstá. Tato teplota chrání mnohobuněčné a lidi před infekcemi. Bohužel, dříve běžná tělesná teplota 37,2°C už u většiny lidí neplatí. Je logické, že při dnes běžné průměrné teplotě kolem 36,6°C se riziko nákaz u lidí zvyšuje.

Tichá Putinova revoluce

26. 12. 2020 – Irena

Než začne samotný přepis části videa, chtěla bych připomenout, že Vladimiru Putinovi bylo vyčítáno, že se málo soustřeďuje na vnitřní politiku, respektive na vnitřní problémy, že si sice dokáže dobře poradit na mezinárodní scéně, ale lidem doma se stále nežije moc dobře. Takto mohou mluvit lidé, kteří nevědí, pod jakým je Rusko vnějším nepřátelským tlakem, kteří nevnímají, že válka neskončila.


Pokračovat ve čtení Tichá Putinova revoluce

Co se děje v USA

Do redakce blogu přicházejí prosby se žádostmi o nové informace kolem amerických voleb. Lidé si stále více uvědomují, že se tam nehraje jen o to, kdo bude příštím prezidentem jedné země, ale o další směřování světa. Přitom nejen naše, ale i většina světových médií, pokud zrovna přímo nelžou, pak mlží nebo raději mlčí. Najít jakékoli informace je stále těžší.
Kdo však umí alespoň trochu rusky, může se leccos dozvědět například na stránkách “Příznivců Ideologií tři D a pět D“, kde každý den aktuální události analyzuje formou krátkých videí profesor Igor Panarin, doktor politických věd.

Na ukázku výtah z videa ze dne 21. 12. 2020 s názvem:


Pokračovat ve čtení Co se děje v USA

Andrej Ilnickij nejen o covidu


V Radě Federace proběhla diskuse/kulatý stůl komise Rady, která se věnuje ochraně státní suverenity a bránění vměšování se do vnitřních záležitostí Ruska (předseda komise – Andrej Klimov) na téma „Zahraniční pokusy o zneužívání bývalého sovětského prostoru a území v blízkosti ruské hranice s cílem destabilizovat politický systém Ruska“.

Operace Hvězdička


V listopadu 1943 poblíž Polotska ve vesnici Bělčica narazili partyzáni ze Ščorsova oddílu na dětský domov, ve kterém bylo 200 dětí. Ukázalo se, že se jednalo o děti z polotského sirotčince č. 1. Budova nebyla nijak zvlášť střežena, ale v Bělčici byla umístěna zesílená fašistická posádka. Partyzáni se od pečovatelek dozvěděli, že v roce 1941 se nepodařilo děti včas evakuovat. Nacisté tehdy zničili silnice a zaměstnanci sirotčince byli nuceni se i s dětmi vrátit do Polotsku.

Klid, meditace, odevzdanost

Článek nám poslal čtenář Vláďa

Klid
a meditace

Co můžeme udělat pro to, aby se rozvířená voda ve sklenici
uklidnila? 

Nic, vůbec nic. Jakýkoli protipohyb, ať už i sebelépe myšlený,
vždy vyvolá další reakci, které se bude muset opět uklidnit. Jediné, co tedy
zbývá, je sklenici s vodou pozorovat. Pozorovat jak se hladina pomalu
uklidňuje, až se úplně ustálí bez jediného zachvění.

A co děláme s myslí, když začínáme meditovat? Přistupujeme
k meditaci stejně? Nebo se snažíme myšlenky všelijak zahánět, potlačovat a
emočně se vzrušovat, že máme myšlenky, když je mít nechceme a tím vytváříme
další a další podněty. Může se stát, že kdybychom aplikovali tento přístup na
sklenici s vodou, brzy bude voda nejen na stole, ale i na podlaze.

Každý den je jiný, každý den je tělo jiné a každý den je i
mysl jiná. Pokud toto pochopíme a přijmeme jako skutečnost, jaký by pak mělo
smysl se vzrušovat nad tím, že včera meditace šla a dnes ne? Nebo že minulý
měsíc meditace byly hluboké a tento měsíc je jedna myšlenka za druhou.

Vše se mění, pozorujme to a přijměme takové, jaké právě je – bez
vzrušení a emocí. Nehleďme na to, jaké meditace byly, jaké chceme, aby byly,
nebo si myslíme, že mají být. Uvědomme si náš stav, odevzdejme se mu a pracujme
v něm, tak, jak je nám umožněno. Stůjme mimo emoce, myšleny a chtění. Je
v pořádku, že tam jsou, jsme lidí a tyto aspekty jsou naší součástí. Nikdy
je nepotlačíme silou. Proto je přijměme a místo ztotožnění se s nimi je
pouze pozorujme. Ať tam jsou, je to v úplném pořádku. Voda ve sklenici se
také ustálila sama sebou. Mysl k ustálení potřebuje dlouhotrvající
uvědomování si (pozornost) toho, kdo to vše pozoruje.


Pokračovat ve čtení Klid, meditace, odevzdanost

Příběh veverky

Jmenuji se Pižlín a jak za malou chvilku zjistíte, nejsem tak úplně běžný člen typické české rodiny. Narodil jsem se celkem nedávno v dutině stromu. Jakého se mě neptejte, neboť jsem tehdy ještě prdlačku viděl. Jestli jsem měl nějaké sourozence? Tak to se mě také neptejte, páč si z té doby prdlačku i pamatuji. Vybavuji si jen změť zvuků, pachů a chuť něčeho dobrého od maminky na jazyku.
Jednou, to už mi pomalu pár dní přestávalo téci mléko po bradě, jsem se vydal na svoji osudovou vycházku po větvi, co rostla hned vedle vchodu do našeho vyhřátého pelíšku. Jenže co tehdy stromový čert nechtěl, padalo něco mokrého z nebe, já uklouzl a jako šiška sebou pleskl na zem do borůvčí pod stromem a přitom si dost natloukl hlavu. Když jsem se probral, byla už dávno tma. Stále padala voda z nebe a mně byla ukrutná, ale opravdu ukrutná zima. Navíc jsem měl hlad, jaký jsem ještě nezažil. Jenže, na rozdíl od pelíšku, tady nikde nebyla maminka a ani po dlouhé době volání nepřišla a nedala mi najíst. Ó, jak mě bylo smutno! Ó, jaký já měl strach!

Ráno jsem nakoukl z pod borůvčí, ale ihned jsem zalezl zpátky. To aby mě maminka našla. Přece mě musí hledat! Přešel den. A přešla noc. Stále padala voda. Začaly mě postupně opouštět síly. Hlad i žízeň byly tak veliké, že přemohly i strach a já se vydal hledat náš pelíšek. Neměl jsem dost síly na to, abych vylezl na strom, a tak jsem hledal dole na zemi. Když už jsem sotva pletl nohama, prochladlý až na kost, dorazil jsem na kraj lesa. Byla tam silnice a za ní malý hustý keř, do kterého jsem se rozhodl schovat a počkat, až mě najde maminka. Byl jsem asi tak v půlce silnice. Zpoza zatáčky vyjelo auto, a i když jelo skoro příkopem, minulo mne ani ne o veverčí chlup. V tu chvíli jsem byl už tak slabý, že jsem se jen pomalu napůl sunul, napůl plazil.
Auto zastavilo, vylezl z něj člověk a zamířil ke mně. Dostal jsem ještě větší strach a zmobilizoval poslední kapku energie a skákal ke svému keři. Ale ještě než jsem se tam dostal, mě chytl do ruky. Pokusil jsem se ho kousnout, ale jednak nebylo síly na rozdávání a jednak ještě pořádně nebylo čím. A tak jsem se zmohl jen na bezmocné poslední zvolání o pomoc, které stejně v dešti nikdo, krom mého uchvatitele, neslyšel, a tak jsem se odevzdal svému nejasnému osudu, zavřel oči a třásl se prokřehlý až na kost v jeho teplých dlaních.

Chvíli mě v autě zahříval, pak zabalil do kusu oblečení a položil na hřejivé sedadlo. Netrvalo dlouho a vysílením jsem usnul nebo možná ztratil vědomí. To už si moc nepamatuji. Když jsem přišel k sobě, držel mě v dlaních jiný člověk a nastavoval tu jednu stranu, za chvíli druhou příjemnému teplu sálajícímu z krbu. Pomalu jsem se přestával třást zimou a začal opět pociťovat obrovský hlad a žízeň, což na mně asi bylo dost vidět, protože jsem dostal banán s medem! Jaká tohle byla bašta! Sice jsem neměl sílu, abych jedl sám, ale o to se moje nová maminka postarala. Asi po pátém nášupu a neustálém prohřívání u ohně jsem krapet oschnul a vrátilo se mi alespoň tolik síly, abych ve svém novém domečku, kterým byla zimní kapuce s kožíškem, usnul a chrněl tak dlouho, jako v historii ještě žádná veverka přede mnou.

Velmi rychle jsem se začal zotavovat a nabírat nejenom sílu, ale i kila. No kila, spíše gramy, ale pro mě to bylo jako kila. Už za pár dní jsem začal vypadat jako doopravdická, sice ještě malá, ale přece jen veverka. Na svoji původní maminku jsem brzy zapomněl. I na okolnosti, díky nimž jsem se ocitl ve svém novém domově. Bylo to i tím, že jsem tu nebyl jedinou veverkou. A dokonce i když nejmladší, nikoli nejmenší.
Za pár dní jsem toho snědl víc, než hejno veverek v lese, a tak se ze mě stával pořádný veverčí chlapák. Tak dobrá, ne chlapák, ale veverčí kluk, předpuberťácký krasavec. A silák!

Abych nevyrostl v nevzdělanou veverku, rozhodl jsem se, že se budu okrajově věnovat umění. Například hudbě. Největší pokroky dělám u fujary. To je prostě nástroj hodný takového nadání a talentu, kterým jsem byl přírodou obdařen já. Jistě znáte ty šlágry jako třeba Šla veverka do zelí, Skákala veverka přes oves, přes zelenou louku či Běží veverka k Táboru? Ty jsou ode mne!

Věnuji se i sportu, což v případě veverky, není nic neobvyklého. Disciplína, v které opravdu vynikám, je chlazení břicha nebo odpočívání. V tom nemám konkurenci. Odpočívat je prostě potřeba. Testování postřehu mé lidské rodiny mě stojí spoustu sil. Aby jejich instinkty a ostražitost byly neustále v nejlepší formě, každou chvíli na ně číhám schován na skříni, za lustrem nebo za závěsem a pak ve chvílích, kdy to nejméně čekají, jim skočím na záda nebo ještě lépe na hlavu. Z ledničky je to taky super. Připadám si v těchto chvílích jako ta vesmírná potvora z filmu Vetřelec, když vyskakovala z vajec a přisávala se ubožákům k obličeji.

Mezi mé další oblíbené činnosti patří organizování pikniků. Dokud tu s námi ještě byl Burunprd, tak mi s tím usilovně pomáhal. Má starší kamarádka Pižla nikdy neodmítne. Obzvláště ne, když se mi podaří sehnat třeba čerstvé lískové ořechy. To si pak nacpeme břicha tak, že sotva dolezeme do pelíšků a tam vyspáváme do druhého dne.

Občas uteču ven, ale tlapku na srdce – nikdy to nevydržím déle než dva dny a pak se s prosíkem vracím domů. Prostě i u mě platí, že všude dobře, ale doma v dlani, co hladí po bříšku nebo nejlépe v koši na prádlo s kupou oříšků pod polštářem, je nejlépe.

Jak se žije v nejvzdálenějších koutech Ruska

V největší zemi světa nemá každý to štěstí, že by žil v místech, kde není problém natankovat auto nebo stáhnout fotografii z internetu. Naopak někdo musí překonat i velké potíže a podniknout zoufalé kroky, aby se mu to podařilo.