Z HISTORIE EVROPY 10


Římská říše
Římská civilizace je pokračováním řecké antické civilizace. Vedle společných znaků však má své vlastní, od řecké civilizace odlišné črty. Vycházejí zejména z expanzívního charakteru Římské říše a z toho vyplývajících znaků. Na předním místě je to kořistnický, uzurpátorský charakter, s jakým jsme se v antické společnosti klasického období nesetkali.“ (V. Timura, Dávnoveká Európa)

Forum Romanum


Podle legendy Řím založili v roce 753 př. n. l. dva odkojenci vlčice. Je to sice hezká pohádka, ale zapomeňte na ni. U základů Věčného města stáli Etruskové a také tři z prvních králů patřili k tomuto národu. Poslední z nich, Tarquinius Superb, to ale nezvládl a v roce 509 př. n. l. ho z Říma nekompromisně vyhnali po té, co krize prvního království na tomto území dosáhla vrcholu. Poslední kapkou přispěl jeho nevychovaný syn: z rozmařilosti zneuctil manželku významného římského šlechtice a ta pak spáchala veřejně sebevraždu. Ano, hádáte dobře, byla to ona Lukrécie, co tímto krvavým skutkem vstoupila do dějin a jejíž příběh pak v následujících tisíciletích ztvárnili mnozí umělci.
Počátky Říma jsou opředeny ještě mnoha dalšími příběhy, těžko však říci zda pravdivými. Věrohodných pramenů na tak významnou událost je až podivně málo, snad proto, že pyšní Římané pozdějších časů jen s nechutí přiznávali, že na počátku jejich slavného impéria stál „tlustý Etrusk“, jak pohrdlivě říkali. A tak historické prameny mizely a mizely. Ale možná někde ve vatikánském podzemí by se…

Od 5. století začal otevřený boj o hegemonii na Apeninském poloostrově. Po té, co z Říma vyhnali Etrusky a průběžně se vyrovnávali s útoky Keltů, Římané postupovali na sever i na jih a obsazovali jednotlivá města ostatních kmenů.
V sedmdesátých letech 3. století př. n. l. se konečně přestali tvářit jako přátelé dosavadních spojenců – jihoitalských řeckých osadníků a došlo k prvnímu konfliktu mezi nimi. Tarent a ostatní řecké obce byly postupně ovládnuty Římany a podobně skončily i řecké obce na Sicílii; v roce 241 př. n. l. se velká část Sicílie, kromě Syrakús, ocitla zcela pod římskou nadvládou. O 30 let později padly i Syrakúsy a definitivně končila nezávislost řeckých měst.
Boje o ovládnutí celého poloostrova tím byly prakticky završeny. Tím však výboje Římanů v žádném případě neskončily; jejich válečné umění častým tréninkem dosáhlo vysoké úrovně a oni příliš uvykli snadnému přísunu kořisti. Jen tak pro ilustraci:

V r. 167 př. Kr. Římané získali poklad makedonského krále, díky čemuž si mohli římští občané užívat daňových prázdnin. V r. 130 př. Kr. Řím dobyl pergamské království a jeho státní rozpočet tak stoupl ze 100 na 200 milionů sesterciů. Následné dobytí Sýrie tento rozpočet navýšilo na 340 milionů. A když Caesar dobyl Galii, klesla hodnota zlata bezmála o dvě třetiny. Vrcholem tohoto trendu bylo dobytí Egypta a zánik ptolemaiovské dynastie…(T. Tureček


Nepřipomíná vám to něco?
V punských válkách (264 př. n. l. – 146 př. n. l.) zničili Kartágo a ovládli tak Středomoří, získali Ilýrii (východní pobřeží Jadranu) a Panonii, s Makedonským královstvím jim padlo do rukou antické Řecko – v roce 146 př. n. l. se téměř celý řecký poloostrov stal římským protektorátem – a odtud to už byl jen skok do Malé Asie, Sýrie a Persie.
Ve výbojích je načas zastavily jen keltské kmeny Kimbrů, Teutonů a Ambrónů, které se při svém vítězném tažení z Jutského poloostrova napříč přes celou Evropu dostaly až do Pádské nížiny, a trvalo celých 12 let, než byli v roce 101 př. n. l., ovšem za cenu obrovských ztrát na obou stranách, s konečnou platností poraženi. Přesněji – vyvražděni. Římanům totiž pojem „čestný boj“ moc neříkal. Ukázkovým příkladem může být válka proti keltským Senónům, Bójům a Etruskům (285 př. n. l.) obývajícím východ Pádské nížiny. Římské legie se tehdy nepostavily nepříteli tváří v tvář, ale útočily zásadně na jeho týl, kde systematicky vybíjeli všechny, kdo nestačili utéci – ženy, děti, starce…
V průběhu posledního půlstoletí před Kristem už v hodně širém okolí nebylo kmene, s kterým by Římané nevyprovokovali válku. Ale ani když už na domácím území neměli s kým bojovat, jejich výboje nekončily. Těsně před přelomem letopočtu, po příchodu k moci Julia Caesara, římské legie vyrazily za Alpy: k Římské říši pak připojily i zbytek Pyrenejského poloostrova a pod římskou kuratelu postupně padly Galie a nakonec i Britské ostrovy (54 př. n. l. – 410). (Že by kvůli ochraně lidských práv?)
A co tu ještě zbývalo? Aha, takzvaná „Germánie“! Ale tam konečně padla kosa na kámen. V roce 9, po překročení Rýna a pokusu o obsazení východních území utrpěly římské legie zdrcující porážku v Teutoburském lese (oblast mezi dnešním Düsseldorfem a Hannoverem), kterou jim uštědřili slovanští Cheruskové pod vedením svého knížete Armina. Tím začaly celá století trvající římské pokusy o podmanění si území na východ od Rýna a zemí na levém břehu Dunaje. Se střídavým úspěchem se jim to sice dařilo, ale nedokázali přitom trvale čelit nekonečným povstáním, která jak lesní požár vypukala tu i onde na celém rozlehlém území říše. Zkrátka si to moc neužili.
Římané prosluli nenasytnou rozpínavostí a permanentními výboji založenými na krutosti mající až patologický prvek. Takto je charakterizoval Tacitus při popisu Agricolovy výpravy na Britské ostrovy:

„Jejich zpupnosti neunikneš ani povolností, ani poslušností… Dobyvatelé světa nyní prohledávají moře, neboť jim už chybí země, kterou by pustošili. Je-li jejich protivník bohatý, baží po jeho majetku, je-li chudý, chtějí mu vládnout. Takové lidi by nenasytil ani východ, ani západ. Jsou jediní, které stejně dráždí bohatství jako nedostatek. Plenění, vraždy a loupeže falešně nazývají vládnutím, a když všechny vyvraždí, nazvou to mírem.“

Ani to vám nic nepřipomíná?
To samozřejmě nemohlo dobře skončit. Římané si zvykli své potřeby naplňovat ze zdrojů v zahraničí, od porobených národů. Jejich privilegované vrstvy tak nezaslouženě bohatly a římský lid zvyklý na pravidelný bezpracný přísun kořisti z válečných výprav morálně upadal. Vrcholem kulturního vyžití se stala krvavá představení v arénách.

Degenerovaná, zjemnělá elita, adoptující dospělé muže, libující si v orgiích, homosexualitě a sadistických zábavách, je nejrozšířenější představou o příčině úpadku…
Bezkonkurenční konjunktura antických výstředností nastala v prvním stol. po Kristu – již druhý císař Tiberius se po vyvraždění politických konkurentů obklopil houfy nezletilých dívek a chlapců a více než vládě se věnoval vynalézání nezvyklých druhů souložení na své ostrovní rezidenci. Po něm jdoucí Caligula a Nero jsou i pro ty, co historii zrovna nemilují, synonymem zvrhlosti a sadistické krutosti.
Císař Vespasian po úspešné genocidě Židů (antický holocaust si s tím moderním nezadal), vystavěl za zlato z jejich Chrámu největší antický zábavní podnik světa (Amphitheatrum Flavianum, později známý jako Koloseum). V tomto vápencovém kotli se 50 tisícům diváků nabízelo 200 dnů v roce přesně to, co zvyšuje dnes sledovanost komerčních televizí – adrenalin, napětí a krev. Trhání masa zvěří, mučení, upalování za živa, souboje a válečné imitace; počet lidských obětí v Koloseu je odhadován v řádu statisíců, ovšem Koloseum bylo jen jedním z celořímské sítě 186 amfiteátrů se stejně bestiálním programem. Globální síť antického zábavního průmyslu, ve kterém se otáčela nezanedbatelná část národního produktu, přímo nabízí srovnání s dnešní pokleslou televizní zábavou (byť se v ní násilí jen finguje nebo nezúčastněně snímá). (Vít Kučík)

Opravdu vám to nic nepřipomíná?
Římská civilizace tak musela zákonitě v průběhu staletí zdegenerovat a rozpadnout se. Jak dobře víme ze školních lavic, oficiálně se tak stalo roku 476, kdy byl poslední římský císař Romulus Augustus přinucen „germánským vůdcem Odoakerem“ (čti: synem velkomoravského knížete Otakarem) abdikovat. K Velké Moravě se tak vrátila rozlehlá slovanská území kolem Dunaje, která do té doby Římané dlouho okupovali.

Ale abychom nevyzdvihovali jen chyby a nedostatky, přidám Římské říši do notýsku alespoň pár hvězdiček: přínosem této civilizace bylo bezesporu právo, které stanovilo v právních otázkách rovnost občanů bez ohledu na jejich původ a postavení. Že v praxi nebylo už tak důsledně uplatňované a naopak bujela korupce nevídaných rozměrů, a to nejen soudců, je samozřejmě věc druhá.
Řím však není jen Caesar a Koloseum. Vyzdvihla bych tu jinou stránku římského přínosu Evropě, která se občas poněkud ztrácí za výčty dobyvačných úspěchů, či v lepším případě třeba za římskou architekturou či sochařstvím, a přesto ovlivnila dějiny Evropy zásadním způsobem.



To, že se díky své armádě vypracovali na špičku válečnického umění té doby, totiž mělo i svou lepší stránku, protože nezbytností pro úspěšné vedení okupačních válek je budování infrastruktury vojenského zaměření a to především výstavba silnic. Každý dobrý velitel totiž ví, že „bez spojení není velení“. A to, že v průběhu svého téměř tisíciletého trvání Řím dokázal obsadit většinu Evropy a kus Afriky a Asie k tomu, bylo z velké části nejen výsledkem strategického umění a výcviku a tvrdé kázně vojáků, ale také rychlému pohybu ozbrojených složek kamkoli po celé říši. A těch silnic Římané za stovky let postavili skutečně úctyhodné množství: skromným odhadem 83 – 85 tisíc kilometrů, někde se však uvádí, že těch kilometrů bylo daleko víc. Z velké části to byly silnice zpevněné a dlážděné, v méně významných oblastech jen prašné, ale vždy pokud možno přímé, s minimem zatáček. Nestavěl je kdokoli, ale projektovali je vojenští odborníci a stavěli vojáci římských legií, jen někdy byli zapojeni i otroci a civilisté.
O tom, že postavit takovou festovní římskou dálnici nebylo nic jednoduchého, svědčí tento obrázek:


Základ se kopal až na pevný podklad, nejlépe skálu, a to třeba i do hloubky půldruhého metru. Do vyhloubeného příkopu se sypaly vrstvy kamene různé hrubosti a nahoru přišla především ve městech dlažba z plochých kamenů. Mezi ně se lilo pojivo; složení tohoto římského betonu se lišilo v závislosti na oblasti, ale na Apeninském poloostrově byla nejčastěji používána směs vápna a mleté vulkanické horniny obsahující křemičitan hlinitý.
Složitější to bylo tam, kde se do cesty stavěly přírodní překážky: přes vodní toky se nebrodilo, ale stavěly se mosty – dřevěné i kamenné – a v horách, kde nebylo zbytí, se silnice vytesávaly přímo do skal, či se dokonce dlabaly tunely. Skrze bažiny procházely kamenné náspy, ale někdy byly použity i důmyslné konstrukce na dřevěných pilotech. Rozsáhlými bažinami vedla zejména známá via Appia a její stavitelé si tam užili kromě dřiny i s mračny komárů šířícími malárii.

Via Appia, zdroj
Kolem cest stály milníky s údaji o vzdálenostech. Na římském fóru se pak tyčil takzvaný „zlatý“ milník říše označující počátek anebo cíl cest, které se tu sbíhaly. Zkrátka všechny cesty kdysi opravdu vedly do Říma.
Římské silnice probíhaly i spoře osídlenými oblastmi, takže pro pohodlný a relativně bezpečný pohyb bylo zapotřebí dalších doprovodných zařízení. A tak podél nejvýznamnějších silnic byly každých 10 – 15 km jednoduché stanice pro výměnu koní nebo předání pošty. Ve vzdálenosti denního přechodu – 25 až 50 km od sebe – už to byly větší hostince s pokoji pro přenocování, a dokonce i jakýmisi údržbářskými stanicemi, kde vám mohli za poplatek opravit vůz, nakrmit koně nebo mu poskytnout veterinární pomoc.
Kolem cest však nestály jen taverny, ale na okrajích měst to byly také dlouhé aleje hrobek svědčících i posmrtně o bohatství těch, kdo v nich spočinuli. Ale nebyli by to snad Římané, kdyby i tyhle kladné body nepotřísnili krví: po porážce Spartakova povstání otroků se tu v roce 71 př. n. l. tyčilo i 6 000 křížů, na nichž před očima – doufám, že přinejmenším alespoň zaskočených – cestujících v krutých bolestech na smrt čekali i poražení otroci. Opravdu divné choutky to ti Římané měli…
Římské silnice byly rozhodně významným počinem a byly vzorem pro pozdější vládce, kterým ležel na srdci zájem o dění ve vzdálených končinách jejich říše. Vzpomeňme například Kublaj-chána, o jehož dopravní infrastruktuře o tisíc let později barvitě psal Marco Polo. Je však otázkou, zda stejné nadšení pro budovanou silniční síť sdíleli i obyvatelé porobených „barbarských“ zemí. Ano, římské silnice s sebou přinesly pohodlí pohybu, podporovaly obchod, ale s nimi přišli také výběrčí daní a v případě neposlušnosti – vojáci. Silniční síť římské říše po dlouhou dobu napomáhala udržet si podrobenou velkou část světa. 
Už před půldruhým tisíciletím tedy bylo možné cestovat z Říma do Athén nebo ze Španělska do Egypta prakticky celou cestu po zpevněných silnicích. Za sedm století starověcí Římané ovinuli celé Středomoří – území tří kontinentů – vysoce kvalitní silniční sítí v celkové délce dvou rovníků. Když však moc Říma začala upadat, toto velké dílo se obrátilo proti jeho tvůrcům: od severu se po nich pohodlně a rychle valily “hordy barbarů“, které s konečnou platností ukončily agonii civilizace, jež kdysi slibovala být velkou.


Zdroje:
V. Timura: Dávnoveká Európa
https://www.national-geographic.cz/clanky/proc-padl-anticky-rim-kvuli-problemum-kterymi-trpi-i-nase-civilizace.html
https://aftershock.news/?q=node/769330&full
https://mysw.sxn.today/drevnie-dorogi.html
https://www.popmech.ru/technologies/9332-rimskie-dorogi-kruzhevo-imperii-stroitelstvo/#part0

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
15 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27

Nerad bych, aby to zase vyznělo, že chci kritizovat. Jen dějiny ani historii nepsali národy a jejich pojmenování. Podněty k pozdějšímu zapsání vznikali jinde. Psali je stínoví vládci. Ne ti, co jsou v učebnicích nebo všeobecně proklamované.
Jen to chce zjistit, odkud jsou a kam až se vlastně dostali:-)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Haremheb
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arch%C3%B3n
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní

Ještě bych doplnil. Tarquinius Superb pocházel z Kumy (Cumae), která byla založena řeckými osadníky z Erétrie a Chalkidy.
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27

Démaratos, zvaný Demaratus Korinstký, byl šlechtic v Korintu. Čelil obvinění z pobuřování a v 655 př.nl uprchl do Itálie. Byl otcem Lucius Tarquinius Priscus , pátého král Říma a dědečkem nebo pradědečkem z Tarquinius Superbus, sedmého a posledního římského krále. Podle tradice přinesl hrnčířství z Korintu. Publius Cornelius Tacitus uvádí, že přinesl řeckou gramotnost Etruskům.
Démaratos byl předek několika dalších významných římských rodin. Krví nebo manželstvím, jeho potomci zahrnuty poslední tři krále Říma, stejně jako první dva římské konzuly.

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní
Vlabi
Host
Vlabi
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní

U převzatých informací uvádíme zdroje. Ať to nevypadá jako chlubení se cizím peřím. 🙂
https://cs.qwertyu.wiki/wiki/Demaratus_of_Corinth
Rovněž podpis by nebyl od věci.
A odkaz na Alba Longa znamená co?

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní

"Je to sice hezká pohádka, ale zapomeňte na ni. U základů Věčného města stáli Etruskové a také první tři králové patřili k tomuto národu."
https://en.wikipedia.org/wiki/Roman_Kingdom#Kings_of_Rome
Romulus – vnuk Numitora Silviuse – potomek Aineiáse – předek Dardanos
Numa Pompilius – Sabinové – Italikové https://cs.wikipedia.org/wiki/Sabinov%C3%A9
Tullus Hostilius – vnuk Hostus Hostilius – Sabinové – Italikové
….

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní

Co tím chtěl básník říci?

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní

"Je to sice hezká pohádka, ale zapomeňte na ni. U základů Věčného města stáli Etruskové a také první tři králové patřili k tomuto národu."

To asi ťažko. Etruskovia boli Slovania a ich jazyk bol derivát Bukvice. Rím (používajúci latinčinu a gréčtinu, čiže jazyk Antov) sa Slovanov snažil vyvraždiť, ako každý Reich po ňom nasledujúci, vrátane dnešného štvrtého Reichu USA.

s0lar

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní

Romanské království, tedy "puberta" pozdější Republiky – po vzoru řečských demokracií, trvalo přes 250 let, což je poměrně dloooouhá doba:-) Vem si, že u nás byla ještě před víc jak 100 lety uředním jazykem němčourština.
Latinka vznikla pravděpodobně smícháním řečským, etrusků a italiků. Což asi byli přesně ti, co budovali království Latii. A každý z nich byl chvilku u moci. Takže asi mají pravdu všichni, nejenom pan Timura:-)
Mimochodem Bukvici spaltali pravděpodobně Varjagové podle řečtiny. Jen ji napasovali na slovanskou výslovnost, aby se s nimi domluvili, ve stejném smyslu jako němčouři se slovany, tedy šlechta – poddaní. Věrozvěstové ji pak jen "doladili". Původní slovanské písmo se více podobalo runám. V tom má asi pan Horák pravdu. Jen ty jeho překlady…
nenimito

Alexandrie
Host
Alexandrie
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní

Nenimito, nepustil ses už do opravy těch překladů? Když tak pak dej odkaz. Předem děkuji moc. (Horáka mám doma, tak chci porovnat).

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  Anonymní

Alexandrie pouštěl, asi tak před 10-12lety? A zjistil, že z technika fakt lingvistik nebude:-( Když jsem se k tomu snažil postupně zpětně vracet, tak mi z toho "vylezlo" pokaždé něco jiného.
Pokud bych to zkoušel dneska, i když takové ambice aktuálně nemám, tak bych asi začal jinde
https://uloz.to/file/TtBH0492JYVN/staroitalia-slavjanska-pdf
nebo možná zkusil u Čertkova
https://secrethistory.su/1208-etrusskiy-eto-russkiy.html
http://www.bolesmir.ru/index.php?content=books&name=dictionary_item&dictionary=author&item_id=152&PHPSESSID=7e57bc82f12
Můžeš zkusit Metelici, jak tu i zmínila Vlabi v minulém díle
http://metelice.kubenka.io/etruske-texty/etruska-zrcadla/
Tím netvrdím, že to, co tam je uvedeno, musí být pravda. Každému souvstažnosti fungují jinak, obzvláště učitelůmXtechnikůmXumělcůmXlingvistům. Ale jen pro představu, že smysluplné může teoreticky vypadat i jinak.

Popř. něco smysluplného z rozhovoru s A.Horákem:
…"To byla nějaká stéla, tam byly nějaké etruské znaky, a říkal „je to tam špatně vidět, víš Laďo, já bych potřeboval, abys to překreslil, ale musíš to vyznačit, aby to bylo jasnější“. To tam bylo kolikrát nezřetelné a on tušil, kde to asi bude, takže chtěl tomu trošičku pomoct. Když mně dal zadání na tom pauzáku a byly tam nějaké linie, které v tom původním vůbec nebyly – říkám: „Pane Horák, tady máte jakousi čárku, ale ta tam být vůbec nemá…“ „Ale to tam původně bylo!“ A já říkám „ale pane Horák…“ „Ne! To tam bylo a hotovo.“ Prostě co tam není, tak se tam domaluje a basta."…
http://cinepur.cz/article.php?article=468
nenimito

MichalB
Host
MichalB
17. 3. 2022 13:27

A mě se moc líbí, jak každý na tuty fruty ví, kdo byl kdo (a nebo nebyl), odkud přišel, kam pak případně odcválal (pokud měl na koně) a možná i co měl tehdy k večeři 🙂
To já kolikrát nevím ani co jsem dělal včera a to jsem u toho byl osobně.

pavka-neo
Host
pavka-neo
17. 3. 2022 13:27

Ano o původu Etrusků coby větve jižních Slovanů se zdá, že není pochyb. Pan Horák, který jako první smysluplně přeložil a dokonce dokázal i foneticky přečíst tzv. "Novilarskou stélu" to dokazuje a nikdo jeho závěry zatím nevyvrátil. A že by nějaký Řek přinesl do Etrurie nějaké znalosti, které by oni předtím neměli lze s úspěchem pochybovat. Poblíž jednoho etruského města jsou totiž haldy hlušiny pocházející ze zpracování železné rudy. V té oblasti se těžila železná ruda a vyrábělo se tam železo (jako ještě v minulém století v Číně). Primitivní výroba železných "housek" z kterých se pak kovaly železné předměty – snad i meče a další. Ta halda je tak velká, že zhruba od začátku minulého století se průmyslově těží a zpracovává se ta hlušina v moderních vysokých pecích a to již přes sto let. Průmyslovým způsobem a že se tam toho železa od začátku výroby vytěžilo mnoho mnoho set nebo tisíc tun. Kolik set let nebo spíše tisíců let se tam musela vyrábět to železo tím tehdejším primitivním způsobem. Opravte si historii pánové – Etruskové byl národ, který znal železo tisíce let před Kristem. Pánové Etruskové vyráběli a zpracovávali železo již v době, kdy Egypt byl zaostalou zemí.

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  pavka-neo

"Pan Horák, který jako první smysluplně přeložil a dokonce dokázal i foneticky přečíst tzv. "Novilarskou stélu" to dokazuje a nikdo jeho závěry zatím nevyvrátil."
Ono je to právě poněkud jinak. To, že Etruskové by mohli mít něco společného se Slovany, už tvrdil dávno před Horákem Ján Kolár před 200lety(Staroitalia slavjanská) a později v SSSR Alexander Michailovič Kondratov(ono vůbec v Rusku existuje mnoho článků o jejich návštěvách Itálie a celkem jednoduchém přečtení etruských textů v muzeích).
Jen pan Horák, právě na základě svých zvláštních překladů, začal tvrdit, že Etruskové zotročili Slovany. Kolár i Kondratov tvrdili, že Etruskové patřili ke Slovanům.
A když to napíši dost zjednodušeně, tak "badatelé z akademické půdy" uznali, že tvůrci písma byli Slované, nikoliv "smysluplné" překlady pana Horáka. Což je celkem rozdíl, myslím.
A pokud někdo uzná "překlad", že když na etruském zdobeném zrcadle jsou 4 osoby s nápisem MINERVA, LUNA, SEIRENE a ALEXANDER, a pan Horák z Minervy(Athény) udělá kurvu(což je navíc slovo v češtině přejaté z němčiny ve významu "ladných" křivek, nikoliv české lidové), tak je přinejmenším dost zvláštní…
nenimito

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:27
Odpovědět  pavka-neo

Ještě jeden člověk se tím zabýval před Kondratovem, nemohl jsem si vzpomenout, ale už ho jsem našel:
https://ru.wikipedia.org/wiki/Чертков,_Александр_Дмитриевич
О языке Пелазгов, населявших Италию, и сравнение его с древлесловенским
Pan Horák opravdu nebyl první…
nenimito