Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 4



Zapomněl jsem zmínit, že cestou na Kuzomeň jsme projížděli pro zahraniční turisty zapovězené městečko Umba (pravděpodobně ponorkový hřbitov) a hlavně pitoreskní vesničku Kaškarkantsy s majákem. Značnou část cesty jsme podnikli po písčitých terénních cestách podél pobřeží, protože hlavní silnice od Umby směrem na východ byla roleta v hrozném stavu s mnoha dírami po deštích a sněhu.  Po té jsme se druhý den ráno vraceli do Umby, abychom posléze zabočili na sever a vydali se do ryzí divočiny. Několik kilometrů nad Umbou skončila šotolino-hlinitá cesta a začal konečně pravý offroad. 

V plánu bylo dojet z Umby divočinou, ve které jsou jen dvě malinké fungující vesničky Inga a Munozero (s jednou obydlenou roubenkou) do opuštěného městečka Okťábrskyj na břehu obřího Umbozera. Stošedesátikilometrová cesta divočinou…



… kde jsme překonávali bažiny, potoky, řeky s rozpadlými mostky…


…nebo bez nich a louže měřící i půl kilometru, nám zabrala necelé tři dny. Ke slovu přišly i navijáky na obou autech. První noc jsme strávili v ruinách vesničky Munozero u stejnojmenného jezera, druhou u jezera, které ani nevím, jak se jmenovalo (na celé Kole jsou jich stovky). Překvapením pro kolegu – který, byť je offrouďák od přirození, už v druhé polovině cesty značně remcal nad její náročností a bolavými zády – bylo, když jsme uprostřed „džungle“ najednou najeli na perfektní asfaltovou dálnici…


… širokou 50 m. Já mu ji totiž před tím už několik hodin sliboval slovy „Ještě chvíli vydrž, za pár kiláků tu máme širokou rovnou asfaltku“ a on „No jasně, kde by se tady uprostřed tý pr….e vzala…“. Ona dálnice samozřejmě nebyla dálnice, ale staré vojenské záložní letiště 🙂 Tak jsme dali 3 km po krásném, byť místy už vegetací prorůstajícím asfaltu, než kolegovi konečně došlo, že se jedná o letiště a ne pozůstatek po hyperborejské dálniční síti. Pak jsme se zas vrátili na drsnou původní cestu.
Třetí den jsme konečně vyjeli v Okťábrském a s výhledem na pohoří Chibiny se vydali přes město Apatity, kde jsem potřeboval dotankovat LPG, do města Kirovsk na úpatí Chibin. Prohlédněte si na mapě jak vypadá tvar obou Kolských pohoří – Chibin a Lovozerských tunder. Jsou téměř totožné a vypadají jako krátery s navršenou horninou po zásahu obřích těles, která přilétla od východu. Obě pohoří rozděluje jezero Umbozero. V Kirovsku jsme doplnili zásoby proviantu a dalším cílem naší cesty měly být vodopády v Chibinách (a chtěli jsme i omrknout úložiště jaderného odpadu). Ve chvíli, kdy jsme vjeli do hor, jsme ale brzy dojeli na konec cesty. Všude kolem byly spousty sněhu a cestu údolím,…


… kterou jsme chtěli jet, pod sněhem nebylo ani vidět. Evidentně ji celou zimu nikdo nepoužil (upřesňuji, že my byli na místě koncem června). Zeptali jsme se řidiče náklaďáku, který vozil z místního lomu podivnou práškovitou horninu, a on se jen smál: k vodopádům se dá dostat jen se psím spřežením nebo na sněžném skůtru – dál v údolí jsou prý ještě 2 metry sněhu… Už v Apatitech nám pumpařka říkala, že prý byla dlouhá zima. 
A tím se vracím k povolení na Rybačij, které jsem zmínil na začátku. Později v Teriberce jsme se totiž od ruských cestovatelů dozvěděli, že na Rybačij se pro sníh nedá dostat. Kdybychom bývali dostali povolení (které se prakticky nedá pro cizince sehnat a když, pak stojí poměrně dost peněz), dost by nás to naštvalo… 
Když jsme v Chibinách neuspěli, pokračovali jsme zpět na Okťábrskyj s tím, že pojedeme podél Umbozera na sever a pokusíme se dobýt Lovozerské tundry a mýty opředené Seydozero, které je uprostřed pohoří, z jihu.
Pokud jsme si mysleli, že nic náročnějšího než cesta mezi Umbou a Okťábrskym neexistuje, tuze jsme se mýlili 🙂  Kousek za Okťábrským teprve začalo opravdové peklo…


… v podobě hlubokých louží, ve nichž byly rozházené klády, které původně zpevňovaly cestu; po ní kdysi vedla linka autobusu mezi Apatity a Revdou. Deště a sníh taky postupně z cesty odplavily hlínu a štěrk a zespoda vystoupily balvany a velké kameny. Vybírání trasy mezi nimi a kládami a sledování, co dalšího se nachází pod vodou, bylo vyčerpávající. Podle rad jiného kolegy, který trasu jel několik let před námi, jsme v jednom nejhorším úseku vyjeli na železniční násep a pustili se po pražcích (koleje už na dráze nebyly, protože firma, co jí po rozpadu SSSR dráha patřila, zkrachovala a koleje rozebral konkurzní správce). Nevím, jestli jste někdy zkusili jet autem po pražcích, ale je to zážitek, při kterém máte pocit, že si vytřepete z těla snídani i se žaludkem… Po chvíli jízdy po pražcích jsme usoudili, že se raději budeme brodit mezi šutry. Jenže sjezd z několik metrů vysokého železničního náspu není každý kilometr, a tak jsme museli na pražcích trpět dál. Bohužel mě v jednu chvíli napadla pěkná pitomost a sice, že nám ulevím tím, když pojedeme koly na jedné straně po náspu. Byla tam sice vyjetá stopa, jenže asi ne od aut naší váhy. Jakmile jsem totiž z pražců levými koly sjel, pískový násep se probořil a my se zaklesli o diferenciály na nápravách o pražce. Auto se nebezpečně naklonilo k levé straně a hrozilo převrácení z náspu dolu do bažiny. Následovala tříhodinová záchranná operace s použitím dvou heverů, sekerky a dvou navijáků, kterými jsme jistili auto proti převrácení. Sobola jsme nakonec dostali nazpátek na pražce a pokračovali na první sjezd. Sjeli jsem nazpátek na pekelnou cestu, o níž jsme si předtím mysleli, že nic horšího nás už nemůže potkat. Omyl! Po chvíli jsme dojeli k divoké řece Kica, přes kterou sice vedl most, ale dávno nebyl zralý…


… na přejetí autem. Protože už byl pozdní večer, utábořili jsme se u řeky a dumali, jak se dostanem na druhou stranu. Řeka byla rozvodněná a proud dravý, v Lovozerských tundrách totiž ještě tál sníh. Přebrodit ji jsme neměli šanci. Po večeři jsme usoudili, že jediná možnost je překonat řeku po starém železničním mostě.


Což ale znamenalo se vrátit k nájezdu na násep a dál pokračovat po nenáviděných pražcích. Ráno jsme tedy opět vyklepávali vnitřnosti…


… přejeli řeku po mostě a z pražců sjeli po nějaké době na nejbližším místě s přesvědčením, že se na ně už nikdy nevrátíme… 
No samozřejmě to nebyla pravda! Ještě jsme museli jimi vzít za vděk několikrát – vždycky kvůli rozvodněným potokům nebo spadlému elektrickému vedení, o kterém jsme nevěděli, jestli je pod proudem.
V ruinách vesničky Puniča jsme objevili luxusní novou roubenku u jezera, kterou její majitel pronajímá turistům. Ochotně nás chatou provedl a my zírali s hubama dokořán 🙂 Zírali jsme stejně i na ceny pronájmu a ceny za stravu, kterou je schopný na místě zajistit. No holt divočinová přirážka. V knize hostů jsme našli i nějaké Čechy, kteří tam byli v březnu. Zapomněl jsem se zeptat, jak se tam tou dobou vůbec mohli dostat. Možná po jezeře na sněžném skůtru. Nebo vrtulníkem…? S díky jsme odmítli na chatě přespat (tolik peněz jsme u sebe ani neměli) a pokračovali dál směrem na městečko Revda. 
Dobýt Lovozerské tundry od jihu jsme po konzultaci s majitelem chaty vzdali (moc sněhu).
Po několika dalších řekách, loužích a balvanech jsme nakonec vyjeli k relativně sjízdné cestě u opuštěné fabriky na zpracování nějaké rudy na západních svazích Lovozerských tunder. Cesta dlouhá 70 km nám trvala dva dny… Projeli jsme Revdou a v domnění, že se k Seydozeru dostaneme údolím, co vede skrz pohoří od západu, jsme se dostali až k další rudné fabrice. Bohužel oplocené a cesta vedla jedině skrz areál, kam nás pochopitelně nepustili. Další nápad byl, vzít to před fabrikou na Pěreval geologů (přírodní most mezi dvěma údolími). Bohužel i tam byl sníh a na Pěreval jsme se neměli šanci dostat.


Protože jsem byl už řádku dní nemytý, vykonal jsem tady hrdinský skutek a vysprchoval se na sněhu 🙂  No, co bych psal, teplo mám raději…Při večerní konzultaci a láhvi medovuchi (něco mezi medovinou a limonádou s obsahem alkoholu jako silnější pivo) jsme dohodli, že i Seydozero je pro tentokrát nedostupný cíl…


To mě tuze mrzelo, ale prostě nebylo jak se tam rozumě dostat. Na několikadenní pěší tůru jsme neměli ani vybavení ani čas. A autem nebylo kudy. Na to mě sice upozorňoval už průvodce z Kandalašky zvaný Paša, ale nechtěl jsem mu věřit. Na satelitních fotkách jsou totiž i od severu vidět vyježděné cestičky. Bohužel ale všechny začínají od fabriky (tj. za plotem). Přitom od Seydozera a hory Ninčurt, která se nad nim zvedá, jsem si hodně sliboval v souvislosti s památkami na Hyperboreu. Na Ninčurtu mají být zbytky kamenných bloků, schody a podobně. Tak snad příště…


autor: Chorche

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
4 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Rudolf
Host
Rudolf
17. 3. 2022 13:32

Nádhera!!! Závidím 🙂

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:32

Nádhera,
a co je to za odletovou runway na poslední fotce? A v pozadí druhý odletový koridor?
díky Hanka

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:32

Ahoj Hanko, na poslední fotce je výhled na pohoří Lovozerské tundy a v pozadí je Pěreval geologů https://mapy.cz/s/37T5g
Chorche

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:32

Dobře napsané. Je mi líto vaše žaludky a střeva.
S respektu,
Abysse