…řekla: “Ahoj, templáři!”

Možná jste si někteří všimli, že už nějaký čas je v rubrice “Ke stažení” odkaz na 3. díl Matějova templářského povídání. A pro ty, co si třeba nevšimli, je tu malá ukázka.










2. kapitola

Jenomže pár prázdinovejch čtení odeznělo a já, zbaběle nerozhodnej idiot, jsem v těch několika desítkách hodin s ní strávenejch v autě a v rozhovorech před i po vystoupeních nenalezl odvahu zeptat se jí, třeba ve smyslu fóru:
Renet, nemám u tebe jako chlápek šanci?

Z HISTORIE EVROPY 3


Postkataklyzmatické období
Nepředpokládám, že běžný čtenář trvale nosí v hlavě školní znalosti o dělení historických období: pojmy jako „paleolit“ nebo „neolit“ mu dnes nejspíš znějí poněkud cizokrajně a při bližším určení doby bronzové, železné či kamenné možná i lehce znejistí. Nebude tedy od věci si dříve, než se pustíme do dalšího bádání o historii Evropy, v tom udělat trochu jasno.
Grafický přehled, který dále nabízím, je jen velmi přibližný, protože jednotlivá období probíhala v různých oblastech různě, nicméně pomůže nám při rámcovém usazení důležitých skutečností na časové lince, což vůbec nemusí být na škodu. Lépe také vyplynou vzájemné vztahy mezi jednotlivými jevy a událostmi.

Upozorňuji, že údaje o jednotlivých katastrofách kolem období dryasu se u různých zdrojů velmi liší, jak co se týče příčiny, tak i datace. Co je uvedeno v tomto grafu, jsou nejvíce se opakující údaje.

Tunguzská událost a jakutské kotle

Každý správný konspirátor vám z fleku vychrlí minimálně pět verzí toho, co se stalo 30. června 1908 nad Podkamennou Tunguzkou. Meteorit? Ale nenašel se z něj jediný úlomek! Srážka dvou meteoritů? Ani z toho druhého sem nic nespadlo. Výbuch mimozemské kosmické lodi? Jediný šroubeček se tu z ní nenašel a že se o to snažil nejeden badatel! Exploze z nitra Země unikajícího metanu? Či snad maxihejna komárů? I tato verze fakt existuje!
Takových vysvětlení za uplynulých sto let vzniklo nepočítaných. Takže sem se svou troškou do mlýna asi nemá cenu chodit. My se na to raději podíváme jinak: ať tam vybuchlo cokoli, nás bude zajímat druhá stránka věci – co ten výbuch způsobilo. A když už tu byla řeč o různých utajených mašinkách, také vám o jedné takové, která má s tunguzskou událostí co do činění, povím. Ale připravte se, trochu přitvrdíme.

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 7


Zbývající cesta do Zelenců byla z hlediska přírody nádherná, kopečky a nízké skalnaté hory se místy zelenaly a byly protkané jezírky a jezery, co chvíli jsme přejížděli nějaký divoký horský potok. Na spoustě míst ještě ležel sníh. Byl krásný slunečný den a bylo stále relativně teplo. V Zelencích jsme mladíky vysadili (jeli tam kempovat po asi 15 letech, kdy tam byli jako děti na letním táboře) a my zamířili na severní výběžek za městem, abychom se dostali k Barentsovu moři. Stojí na něm malá vojanská radarová základna. Vojáci nás sledovali dalekohledy, ale protože na místě kempovali už dva ruští turisté s nivkou, nechali nás být. My se šli podívat k moři a s úžasem hleděli na místní žulové skály, které vypadaly jako otesané do rovných stěn (opět jako na Vottovaaře).  




Pokračovat ve čtení Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 7

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 6


Potom, co jsme brzdy opravili a rozloučili se s milými domorodci, opustili jsme Murmansk směrem na východ. Měli jsme namířeno do asi nejvýchodnějšího městečka na pobřeží Barentsova moře, kam se dá dostat po cestě dlouhé asi 180 km – do Dalních Zelenců. Jeli jsme nejprve po celkem slušné asfaltce, která vede až k odbočce na Teriberku (o té se zmíním později). 



Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 5


Po poměrně mrazivé noci na úpatí Lovozerských tunder jsem prosadil přesun k jezeru Lovozero, o kterém se psalo v seriálu o Hyperborei. Naivně jsem si myslel, že možná od něj povede nějaká cesta dolu k Seydozeru (byl to poslední pokus, jak se k němu dostat). K jezeru se nám sice podařilo dostat u osady Semjorka, ale žádná cesta na jih nevede. Možná by tam šlo pronajmout loď a vyrazit lodí, ale to by bylo opět časově náročné stejně jako pěší tůra.




Pokračovat ve čtení Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 5

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 4



Zapomněl jsem zmínit, že cestou na Kuzomeň jsme projížděli pro zahraniční turisty zapovězené městečko Umba (pravděpodobně ponorkový hřbitov) a hlavně pitoreskní vesničku Kaškarkantsy s majákem. Značnou část cesty jsme podnikli po písčitých terénních cestách podél pobřeží, protože hlavní silnice od Umby směrem na východ byla roleta v hrozném stavu s mnoha dírami po deštích a sněhu.  Po té jsme se druhý den ráno vraceli do Umby, abychom posléze zabočili na sever a vydali se do ryzí divočiny. Několik kilometrů nad Umbou skončila šotolino-hlinitá cesta a začal konečně pravý offroad. 


Pokračovat ve čtení Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 4

Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 3


Ráno jsme po snídani vyrazili na další dlouhou cestu nejdřív do Gimoly onou zmíněnou terénní cestou a pak po místních roletách cca 200 km do Medvežjegorsku, kde jsem se napojili na hlavní silnci E105 spojující Pitěr s městy na severu (Murmansk, Severomorsk…). Po ní jsme ten den minuli Solovecké ostrovy, chtěli jsme je dát až při zpáteční cestě, spolu s malými ostrůvky Kuzova a Německij, které se zdají být celé ze žulového betonu a jsou na nich kamenné labyrinty. Následně jsme dojeli až k řece Kem, kde jsme přenocovali. U řeky jsme vyprali špinavé prádlo, nachytali ryby a vysprchovali se naší venkovní autosprchou. Sice máme v Sobolu teplou vodu, ale kdo se nesprchoval venku v nějakých 8°C s hejny útočících komárů, netuší o čem mluvím 🙂




Pokračovat ve čtení Expedice po stopách jižních okrajů Hyperboreje 3

Schizofrenní vyšší JÁ :-)

Dnes se podělím o svůj další osobní poznatek, který je v rozporu s tím, co jsem měl načteno.

 
Začnu zcela hypotetickou situací. Mám tu člověka, který si je vědom (díky otevřeným vzpomínkám), že v jedné někdejší inkarnaci byl konkrétní postavou, pro naše lépe pochopitelnějí účely obecně známou. Třeba Kleopatrou, římským císařem Nerem, Napoleonem, Karlem IV. nebo kýmkoliv jiným, na koho si vzpomeneš. A ty budeš chtít položit otázku oné historické osobnosti. A teď pozor! Nikoli člověku, který onou postavou byl, ale přímo té osobnosti. Pojem “osobnost” teď pro jistotu vysvětlím, i když doufám, že ti to je jasné. Osobností je v tomto textu myšlen soubor charakterových vlastností člověka. Tento soubor ovlivňuje, jak myslíme, jak se chováme, jak vnímáme vlastní vzpomínky. Zkrátka jací jsme. Zaměřím se nyní na ty vzpomínky. Každá vzpomínka prochází přes filtr aktuální mysli, přes filtr našeho charakteru. Kupříkladu vzpomínka na vypadnutí z kočárku. Jinak si takovou vzpomínku vybaví takto vypadnuté dítko druhý den po karambolu a jinak (pokud si jí vůbec vybaví) dospělý člověk. Ten si vzpomíná, že “vypadl z kočárku na obrubník”. Jenže ono dítko neví, co je to kočárek, co je to obrubník, peřina, gravitace apod. Pojme onu vzpomínku ve zcela jiné rovině. Přitom jde o “tutéž” vzpomínku.

Pokračovat ve čtení Schizofrenní vyšší JÁ 🙂