HYPERBOREA 7


V Karélii hledalo i Ahnenerbe

 
Zmínili jsme už hledání čehosi, co by mohlo mít nějakou spojitost s Hyperboreou, ze strany ruských vědců a Čeky, ale oni nebyli jediní, koho tento nevlídný, zastrčený, leč svým způsobem velmi krásný kraj lákal. Minimálně stejné úsilí jako Rusové totiž o něco později vyvíjeli i Němci, a to v podobě elitní jednotky Ahnenerbe, která přece nikdy nemohla chybět tam, kde šlo o něco hodně velkého a hodně tajného, kdy se jednalo o mystické experimenty, hledání starověkých znalostí a tajných artefaktů. A tak nás zajisté nepřekvapí, že nedávno se na veřejnosti objevil zajímavý a docela bizarní fakt, že němečtí vojáci prováděli velké utajené pátrání i v Karélii. 

Ale co nebo kdo vlastně bylo Ahnenerbe?

Ďáblova sonáta

Nějak mi poslední dobou nejde číst. A tak poslouchám. Třeba Tartiniho.
Giuseppe Tartini (1692 – 1770) byl barokní skladatel a houslový virtuóz. Také filozof a vědec.
Byl znám jako naprosto brilantní muzikant, ve své době se dokonce
těšil titulu “nejlepšího hudebníka světa”. Byl také prvním, kdo zcela ovládl housle mistra Stradivariho.
Pro následující století se však stal známým především pro jeden svůj zvláštní sen, který na sklonku života vyprávěl svému příteli, francouzskému astronomovi Jerome Lavenderovi. V tomto snu ho prý navštívil sám ďábel a Tartini mu upsal svoji duši, pokud ho naučí virtuózní hře na housle a ovládání smyčce. V tomto snu mu prý ďábel zahrál na housle sonátu, která se potom stala nejslavnějším dílem Tartiniho. Skladatel sám o tom napsal:

“Jednou v noci jsem ve spánku uzavřel dohodou s ďáblem a upsal mu svou duši. Vše šlo, jak jsem si přál. Můj nový sluha mi slíbil splnit mé největší přání. Dal jsem mu pak housle, abych se podíval, zda je schopen na ně hrát.
K mému překvapení a nadšení jsem uslyšel sonátu zahranou tak neuvěřitelně a nádherně, s takovým umem a dokonalostí, jaké jsem dosud neslyšel. Byl jsem tak užaslý a nadšený, až jsem se z toho probudil. Okamžitě jsem vzal housle a snažil se zahrát onu melodii, kterou jsem ve snu slyšel. 

Pokračovat ve čtení Ďáblova sonáta

UBUNTU (operační systém)

Umím si představit, v co se případná diskuze pod tímto článkem může zvrhnout, nicméně dle svých zkušeností si myslím, že stojí zato, se o tomto operačním systému zmínit. Předem upozorňuji, že nejsem žádný “ajťák” ani neoplývám nadprůměrnými znalostmi tohoto tématu se týkajících a vše napsané bude míněno pouze jako osobní postřehy a poznatky.
Za posledních několik měsíců jsem rozhořčeným známým a příbuzným přeinstaloval jejich stávající operační systém od Microsoftu. Především šlo o systémy Windows 7. Jelikož i u nás doma došlo na počítačích s tímto systémem k podivuhodným událostem a chování,  udělal jsem před dvěma roky krok do neznáma a přesedlal na Linux. Záměrně vynechávám slovo “konkurenční”. Proč ne konkurenční? K tomu se dostanu. Doslova a do písmene jsme postupně přestávali být majiteli vlastních počítačů, až jsme se stali jejich věčně nasupenými uživateli. Je potřeba rozlišit rozdíl ve významu pojmů majitel a uživatel. (Po)užívat mohu například dálnici nebo půjčenou loďku, ale jejich majitelem nejsem a nemám možnost rozhodovat o jejich barvě a jiných vlastnostech. Majitelem jsem třeba v případě sklenice, která stojí právě teď přede mnou na stole. Na rozdíl od té loďky či dálnice ji mohu klidně beztrestně přemístit, protože jsem si ji prostě koupil (nebo vyrobil). Mohu ji přemístit kdykoli a ḱamkoli. U oněch podivně se chovajících počítačů, a to i v případě, že jsem si je koupil, jsem postupem času přestával rozhodovat, co a kdy na nich budu dělat. A to i v případě, že nebyly infikovány virem (čerstvě po reinstalaci a neměly přístup k síti – což se některým programům obzvláště nelíbilo). Nechci rozebírat dál tento nešvar, důvodů mohlo být vícero a já si o tom myslím svoje.

Pokračovat ve čtení UBUNTU (operační systém)

HYPERBOREA 6

 
Hledání Hyperborey v první polovině XX. století
Novodobé pátrání po pozůstatcích Hyperborey se točí především kolem významného ruského badatele, profesora Alexandra Barčenko (1881 – 1938). Tento, dalo by se říci, renesanční člověk – vědec, cestovatel, psychotronik a spisovatel – zasvětil celý svůj život hledání této říše a především odkazu, který nám tu po ní zůstal. Už v předrevoluční době napsal několik sci-fi románů, které předznamenávaly, kam budou jeho kroky směřovat: jeskyně v Himálajích i na ruském severu, podzemní úložiště hlubokých tajemství světové civilizace, zazděný poustevník a tak podobně. To všechno Barčenko popsal ve svých románech, jako by to na vlastní oči viděl.
Nicméně kdo ví: třeba opravdu viděl. Když po revoluci zorganizoval expedici na Kolský poloostrov, aby hledal stopy po “Pravlasti lidstva”, naplánoval trasu tak, jako by přesně znal, kde a co hledat. Využil informací, které neznámo odkud získal, a dá se říci, že sem šel najisto…
Seidozero (na skále vlevo nahoře je postava “Kujvy”)

HYPERBOREA 5


Tak – a když jsme si tak hezky našli, kde Hyperborea pravděpodobně mohla ležet, zjistíme, že opět všechno může být úplně jinak, protože – jak si jistě pamatujete – třetí část této série byla uvedena starověkou mapou, kde tato bájná země nebyla ani ostrovem, ani souostrovím, ale součástí euroasijského kontinentu.
Takže zatím odložíme stranou všechno, co jsme v minulé části pracně zrekonstruovali, protože na Hyperboreu si činí nároky také ještě jinde. A nedá se říci, že by neoprávněně. Podívejte se:


Pokračovat ve čtení HYPERBOREA 5

HYPERBOREA 4

– předchozí část – 

Kde hledat Hyperboreu
Podle mnoha popisů byl uprostřed Hyperborey menší ostrov a na něm se tyčila bájná hora Meru, sídlo bohů a pupek světa. Nejposvátnější ze všech hor. Zároveň byla místem severního pólu. Vrchol hory byl upraven do tvaru pyramidy a všechny nově stavěné pyramidy světa byly svými propozicemi směrovány k ní.
Badatelé, kteří se snaží najít důkazy existence ztraceného kontinentu, správně usoudili, že to je místo, které je pro nalezení Hyperborey zásadní. Jak vypadá dno Severního ledového oceánu? Nedalo by se něco nalézt tam?


Pokračovat ve čtení HYPERBOREA 4