Viktor Schauberger: Nejdříve přírodu pochop a potom ji okopíruj



Zvláštní význam přikládá Schauberger polovičnímu a
úplnému koloběhu vody. Když prší a déšť je teplejší než půda, voda podle
Schaubergera vstupuje do “úplného koloběhu”. Proniká hluboko do půdních
vrstev, zahřívá je a rozpouští soli, potřebné pro výživu rostlin, a ty
pak odvádí vzhůru. V chladnější oblasti kořenů pak voda tyto soli uloží a
vyvěrá na povrch jako “zralá spodní voda”.

“Když položíme tvrdý a kompaktní křemen na prudké Slunce, vznikne
pod touto překážkou o to více vlhkosti, čím tvrdší je kámen a čím
ušlechtilejší kovy jsou v tomto minerálu obsaženy v tom nejjemnějším
dávkování. Tyto stopové prvky jsou základem stavby vody a v širším slova
smyslu i základem stavby krve a mízy v těch nejrozmanitějších
organismech, k nimž se počítají i minerály a kovy. Od těchto
pozorování, jež probíhala desítky let, přes poznatky, dosahované i
skrze vysloveně neúspěšné pokusy, až k umělému strojnímu vodnímu
prameni, vedla dlouhá a trnitá cesta. Touto cestou jsem musel projít,
abych dokázal vodu uměle stvořit z říše vzduchu v jakémkoliv množství a
v jakékoliv požadované kvalitě. Žádné vodovodní potrubí nebude již
nadále zapotřebí k tomu, abychom si uprostřed oceánu mořské vody i
písečné pouště náležitě vyrobili tu nejušlechtilejší vodu.” Viktor Shauberger a tajemný život vody


model pohybu vodniho proudu



Nejdříve přírodu pochop a potom ji okopíruj.

Jméno vynálezce antigravičního pohonu a řady dalších geniálních
způsobů využití vody není veřejně příliš známé. Narodil se 30. června
1885 v lesnické rodině v Horním Rakousku. Většinu svého života strávil v
přírodě, fascinovala ho zejména voda, lesy a půda.

Díky svým neobyčejně precizním schopnostem odpozorovávat chování a
vlastnosti vody v roce 1922 postavil splavný systém pro přepravu dřeva.
Jedním z tajemství tohoto zařízení pro plavení dřeva byl zvláštní tvar
žlabu. Měl polovejčitý průřez a byly v něm navíc umístěny dřevěné latě
tak, aby se voda dostávala do točivého pohybu. Tento rotační pohyb
způsoboval, že voda vytvářela ve směru proudu vír, který se vždy
pohyboval zhruba uprostřed žlabu. Do tohoto víru byly vtaženy plavené
kmeny. Vír je během plavení udržoval ve středu žlabu, takže se kmeny
téměř nikdy nevzpříčily. Navíc tento vířivý pohyb vytvářel ve vodě
dodatečný vztlak, takže mohly být při teplotě vody blízké 4° C plaveny i
kmeny, jejichž hmotnost byla větší než hmotnost vody. Na mnoha místech
zařízení byla zahřátá voda držící se na povrchu vypouštěna a
nahrazována čerstvou studenou vodou. “Můj otec dopravoval na velké
vzdálenosti statisíce krychlových metrů bukového dřeva, přičemž nikdy
nenechával tuto práci provádět ve dne, ale většinou za měsíčných nocí,
protože, jak vysvětloval, voda ozářená sluncem zleniví a unaví se,
svine se a spí, zatímco v noci a obzvláště při měsíčním svitu je
čerstvá a živá, takže dokáže nést bukové a jedlové špalky, které jsou
těžší než ona.” Tím, že dal prostor vírům a spirálám, které tekoucí
voda přirozeně formuje, vznikající dostředivá síla byla schopna doslova
vtahovat kmeny vpřed a překonat tak sílu zemské tíže.

regulace řek




Rotace vodního toku – říční generátor

Podle Schaubergerových měření hraje teplota vody klíčovou roli jak v
její kvalitě, tak i v proudění. I ty nejmenší teplotní rozdíly mají za
následek, že se tvoří teplejší proudy vyplývající k hladině a
chladnější klesající ke dnu. Voda se tře sama proti sobě, vznikají vlny
a víry. Řeka se zpomaluje. Obvykle se břehy řek zajišťují proti
povodním zvenčí. Vzhledem k jeho poznatkům, že řeka reguluje svůj tok
od středu skrze celý svůj objem a je tedy rozhodující středový proud,
byla Schaubergerova teorie testována tak, že byly nakladeny masivní
kameny podél vnitřního proudu řeky na dno v mělčině. Skutečně bylo
dosaženo předpokládaných výsledků, řeka nevymílala břehy, ani se dno
nezanášelo bahnem. Schaubergova studie ohledně říčních turbulencí však
nebyla v jeho době přijata. Obálka s jeho projektem zůstala zapečetěna
na příštích 50 let.

model pohybu vodního proudu
Poloviční a úplný koloběh vody

Zvláštní význam přikládá Schauberger polovičnímu a úplnému koloběhu
vody. Když prší a déšť je teplejší než půda, voda podle Schaubergera
vstupuje do “úplného koloběhu”. Proniká hluboko do půdních vrstev,
zahřívá je a rozpouští soli, potřebné pro výživu rostlin, a ty pak
odvádí vzhůru. V chladnější oblasti kořenů pak voda tyto soli uloží a
vyvěrá na povrch jako “zralá spodní voda”. Tento úplný koloběh probíhá
pouze za přirozených podmínek. Naopak “poloviční koloběh” se tvoří
tam, kde je půda teplejší než dopadající déšť, například na sluncem
vyhřáté pasece. Voda se vsákne nejprve do určité hloubky, dále se
ohřívá, stává se specificky lehčí, opět stoupá vzhůru a odtéká po
povrchu. Chybí tedy hlavní část podzemního oběhu a nedochází k
vytváření spodní vody. Proto vede mýcení lesů a rozšiřování vykácených
ploch ke všeobecnému poklesu hladiny spodních vod a vodních rezerv.
Kromě toho Schauberger poukazuje na to, že stabilní uspořádání spodních
vod představuje přirozenou protiváhu k plynům a teplým pramenům
stoupajícím vzhůru z nitra země: “V posledních letech se stále častěji
vyskytují nepravidelnosti v rozložení vody – povodně, sucha, sesuvy
půdy, dokonce i unikání jedovatých plynů ze země, a zvýšený výskyt
nemocí v době, kdy v zimě vystupuje ze země teplá pára. Ve všech
oblastech a v různých variacích rostou negativní výkyvy teplot. Jak se
brzy ukáže, jsou to zákonité reakce na naše dnešní zcela nesprávné
hospodaření s vodou, jehož hlavní příčinu je ovšem nutno hledat v
pochybeném lesním hospodářství.”

Zlatý pluh 
Kvůli náhlému poklesu zemědělské produkce v Bulharsku byl
Viktor Schauberger v 30. letech pozván do této země tehdejším
bulharským králem Borisem. Schauberger přišel na to, že pokles úrody
souvisel se zavedením moderních železných pluhů. Pozorování ukázala, že
půda s obsahem železa je suchá a méně úrodná. Zato půda s obsahem mědi
podle Schaubergerových pozorování lépe udržuje půdní vlhkost. Podobné
úvahy vedly Schaubergera k tomu, aby se při obdělávání půdy používaly
nástroje z mědi, popř. jejích slitin. Výnosy se zvýšily až o 50 %,
přitom vzrostla i kvalita plodin – rostliny získaly sytější barvu.
Tehdejší výrobce byl však donucen zastavit výrobu. “Zlatý pluh” by prý
vedl k nežádoucí zemědělské nadprodukci…

Technologie imploze a létající disky

“Každá částice nesoucí energii vytváří svým pohybem pole –
energetický prostor, který je závislý na tomto pohybu. Čím je pole
silnější, tím více působí na okolí, takže do něj mohou být vtaženy také
částice s vyšší hmotností, než mají částice vytvářející toto pole.
Částečky stříbra, niklu nebo uhlí musí působit ve srovnání s fotony
jako obrovské kusy skály. Přesto jsou vtaženy do vířivého tance fotonů.
Naučíme-li se média, která máme k dispozici, uvádět do stejného
pohybu, jaký vykonávají elektrony a fotony, … budeme moci hory přenášet
i s relativně malým množstvím vstupní energie, ” předává jeho poznatky
syn Walter Schauberger. Spirálovitý vířivý pohyb vody vedl Viktora
Schaubergera k teoriím založeným na principu imploze, vtažné síly.
Schauberger poukazoval na to, že existuje tvořivý pohyb působící “v
souladu s přírodou” a naproti tomu pohyb rozkladný. Dnešní technika
většinou používá rozkladné formy pohybu a proto z dlouhodobého hlediska
nedosahuje výstavby, ale úpadku a ohrožení základů života. Rozkladný
princip odpovídá explozi, rozpínavosti a současnému zředění. Je to tedy
směr pohybu od hmotného k méně hmotnému, princip rozkladu a uvolnění
momentálního obsahu – princip smrti. Během válečných let Hitler donutil
Schaubergera k pomoci s konstrukcí létajícího disku. Ten využil metodu
vytvoření podtlaku na atomové úrovni a vyvinul speciální dostředivou
sací turbínu. Jakmile zformoval vzduch nebo vodu do víru, poklesla v
okolí teplota. Schauberger tuto sílu pojmenoval „diamagnetická
levitační síla“ a poznamenal, že příroda používá tuto sací sílu mimo
jiné při tvorbě počasí či ke stabilizaci sluneční fúze. Testování
létajícího disku proběhlo nedaleko od Prahy 19. Února 1945. Stroj
dosáhl výšky 15 km během 3 minut a horizontální rychlosti 2 200 km/h.
Disk prý při startu modrozeleně zářil a při přistávání vydával
stříbřitou záři. Byl schopen bezhlučně se vznášet ve vzduchu a létat
dozadu stejně rychle jako dopředu.

Smutný konec made in USA 
V té době již Schaubergerovo jméno působilo
rozruch v souvislosti s nejrůznějšími technickými vynálezy. Na jaře
roku 1958 se u Schaubergerových objevili dva Američané s tím, že chtějí
z pověření jisté velké hospodářské organizace v co nejkratším čase
realizovat Schaubergerovy myšlenky a poznatky. Pobyt, který chtěli
Američané protáhnout na osm let, probíhal ve velkém napětí.
Nejdůležitější prototyp motoru Repulsin, který Viktor Schauberger
vyvinul k řešení energetického problému, byl násilně otevřen a tím
zničen. Dodnes se nenašly dvě chybějící součástky a tudíž původní
dochovalý model nefunguje. Schauberger poté prohlásil, že po
dohodnutých třech měsících odletí domů; pokud zůstane, nebude již
poskytovat žádné informace. Zpáteční cestu mu sice Američané povolili,
musel však podepsat smlouvu, která mu do budoucna zakazovala mluvit
nebo psát o svých poznatcích. Krátce po návratu do Rakouska v září roku
1958 Viktor Schauberger umírá.
0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
3 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:55

Bezva článok. len také moje aha : prečo zomrel tak skoro po návratu z USA ?
Niečo podobné sa udialo aj pri výskumoch Reicha, orgonová energia.
A poztívne poďme – objavili chrobáka, ktorý sklonom a ktoviečímešte vyrába na svojich krovkách vodu !!
Dôfam ho niekto namyslený nevykynoží, trebárs tým chemotrailsom. 🙂 B

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:55

Viktor Schauberger,
to si musím zapamatovat. Další člověk jako Tesla a že jich asi bylo, co?. Ale mám pocit, že současnej model ignorance běžný populace, rovněž kopíruje vodní proud. A proto i kdyby tahových-hle lidí byli miliony, tak jejich vynálezy stejně upotřebí jen TI, co vyráběj obyčejnej model ignoranta. … Matěj

Vlabi
Host
Vlabi
17. 3. 2022 13:55

Tak teď už je mi jasná záhada, kterou jsem vlétě řešila při vytváření trávníku. Čerstvě osetou rašící plochu jsem každý večer zalévala a zalévala a zalévala a…. nic. Voda jakoby se ztrácela dřív, než se stačila vsáknout. Stačil však jeden nepříliš vydatný déšť a děly se divy: tráva rostla před očima. Teď je mi jasné, že pokud jsem zalévala studenou vodou povrch trávníku prohřátý celodenním sluncem, voda se prakticky nevsákla, ale odtekla a vypařila se. Když však přišel v chladnějším dnu teplý deštík, vše se vsáklo až ke kořínkům a ještě hloub.
To jsou věci!