5 logických klamů, kvůli kterým se pletete víc, než si myslíte

Děkuji Mirce za upozornění na zajímavý článek.

Poté, co můj poslední překlad z cracked.com sklidil
až nečekaný ohlas, rozhodl jsem se přeložit další článek, který
považuji za neméně zásadní. Vlastně si myslím, že by si ho měl přečíst
každý internetový diskutér, někteří minimálně dvakrát denně. Příznivcům
doslovných překladů se musím omluvit, že jsem zde pro větší
srozumitelnost českému čtenáři nahradil některé u nás méně známé
příklady z americké politiky analogiemi tuzemskými. Pokud vás to dráždí,
přečtěte si raději originál. Přeji příjemné počtení.


Autoři , redakce CRACKED

Překlad: Bořivoj Filip

Ruku
v ruce s rozmachem internetu přišla také nová doba neskutečně
přiblblých hádek. V dnešní době už nemůžete napsat článek o tom, že se
narodila zdravá paterčata, aniž byste vyvolali zuřivou rasistickou debatu v diskusi. Každý je dnes expertem na všechno.

Člověk
však by řekl, že jak se prodíráme všemi těmi různými náhledy a názory
na významné události, stáváme se chytřejšími a informovanějšími. Bohužel
jsou naše mozky už od výrobce nastavené tak, že s každou takovou
debatou naopak hloupneme a zatvrzujeme se ve své hlouposti. Tak
například…


#5. Nejsme naprogramovaní k hledání „pravdy“, potřebujeme „vyhrát“ za každou cenu


Vzpomeňte si, kdy jste posledně narazili na kolegu nebo příbuzného, který je stále přesvědčen, že Romové nemusí platit za léky v lékárnách, nebo že otec Karla Schwarzenberga byl neonacista.
Když jste jim ukázali důkazy, že se jejich konspirační teorie pletou,
zařadili zpátečku? Zjevil se jim ve tváři výraz náhlého uvědomění a
řekli „No ty vole…pokud tohle není pravda, možná jsou špatná i jiná
„fakta“ na kterých jsem dosud stavěl svá alternativní přesvědčení.
Děkuji ti, milý cizinče, za to, že jsi mne a celou mou politickou
filosofii opět uvedl na správnou cestu!“

Něco
takového se za celou historii lidské komunikace nestalo ani jednou. Ať
už je to politik, jehož stanovisko bylo vyvráceno, nebo konspirační teoretik, jehož šílenství bylo jednoznačně prokázáno,
první co udělá je, že jak slepice po flusu skočí po další konspirační
teorii, která mu kryje záda. Bude za své stanovisko bojovat až do úmoru,
i když bylo jasně prokázáno za lživé. Na celém tom procesu je
nejdivnější, že právě neochota opustit prokazatelně lživý argument, je
dost možná hlavním důvodem, proč člověk vynalezl hádku.
 

“OK, uznávám, Karel nemá šest rukou. Pořád je možné, že umí plivat kyselinu”

Věda:


Říká se tomu argumentativní teorie myšlení.
Ta tvrdí, že se člověk nenaučil klást otázky a nabízet odpovědi za
účelem nalezení universální pravdy, že šlo spíše o nástroj, jak získat
nad ostatními převahu. Přesně tak, podle ní se samotné myšlení vyvinulo
za účelem šikany ostatních, abychom získali, co chceme. Takto to
vysvětluje její zastánce:

Podle Huga Merciera, společně s Danem Sperberem spoluautora tohoto vědeckého článku
„Úkolem rozumu není pomoci nám dosáhnout lepších stanovisek a lépe se
rozhodovat. Šlo čistě o sociální fenomén, jehož účelem je pomoci nám
přesvědčovat ostatní a být opatrní, když se ostatní snaží přesvědčit
nás. O pravdu nebo přesnost vůbec nešlo.“

Tato
tvrzení dokládají badatelé tím, že i přes tisíce let neustálých hádek
kolem ohně tyhle očividné nedostatky v naší logice stále existují. Proč
je evoluce prostě nevykopla? Jejich odpověď zní, že tato kognitivní
nedostatky jsou naopak přizpůsobením se systému, který funguje dokonale,
děkujeme mockrát. Naší evoluční potřebou je vítězit, i když to znamená
se naprosto nelogicky a přesto s hrdostí mýlit.
“Čumte, kluci, Pepa našel na netu něco jménem ProtiProud”

Přesně tak, děcka, bejt zmrd je evoluční výhoda.



Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

Tohle
děláte taky. Pokud jste lidskými bytostmi, vzešli jste z dlouhého rodu
lidí, kteří znovu a znovu slavili triumf jen díky tomu, že ignorovali
fakta, která by mohla vyvrátit jejich názor. Takže až budete příště
zoufale googlovat fakta, která by podpořila váš úhel pohledu a nebudete
schopni najít ani jednen, přestaňte. Schválně jestli se vám podaří
trochu přibrzdit a nahlas si říci „Ale počkat… Pokud je všechno, čím se
snažím podpořit svůj argument, blbost, pak je možné, že i ten argument
samotný je blbost.“

 “Ale pokud prezident Zeman nepojídá malé děti, jaký má můj život vůbec smysl?

Bude
to těžší, než si myslíte. V dobách, kdy evoluce stále tesala váš mozek,
znamenalo uznání vlastní chyby jednosměrnou evoluční jízdenku do
království vymření. Dnes je schopnost uznat vlastní chybu tou nejlepší
dovedností vůbec, pokud si chcete udržet manželství.

#4. Naše mozky nechápou pravděpodobnost


Znáte
někoho, kdo spí s nabitou puškou pod polštářem pro případ, že by se
banda německých teroristů rozhodla vpadnout do jeho bytu a unést jeho
rodinu?


Pokud
se na něj rozhodnete hodit hromadu statistik (třeba že žije na
poklidném předměstí Prahy, kde za posledních 40 let došlo všeho všudy k
jedné vraždě a že je statisticky mnohem pravděpodobnější, že ho zabije neopatrná manipulace se zbraní, než ze se mu podaří ubránit se zločinu, nebo že loni bylo víc lidí zabito úderem blesku, než případů, kdy ozbrojený občan zabil pachatele při činu),
na jeho názoru to nic nezmění. Naopak vám odvypráví příběh z novin o
chlápkovi, který jen díky své věrné brokovnici odradil toho padoucha ze
Smrtonosné pasti jednou pro vždy. Tento jediný zářný příklad v jeho
očích přebije jakoukoli statistiku nebo pravděpodobnost.

A taky zombíky…


A teď hurá do světa politiky. Válka s terorismem stála dosud Spojené státy 1,3 bilionů dolarů (cca. 26 bilionů korun), což byla reakce na přibližně 14 000 obětí mezinárodního terorismu mezi lety 1975 a 2003. To je více než 90 miliónů dolarů (1,8 miliard Kč) utracených za každého mrtvého.

Když
poukážete na to, že by tyto peníze našly lepší využití v prevenci
pracovních nehod v průmyslu (jimž v USA každý rok padne za oběť dvakrát
více lidí než při útocích 11. září), nebo ještě lépe do výzkumu léků na
rakovinu (ekvivalent dvou set útoků na WTC každý rok), v odpověď vám
zazní „Řekni to obětem teroristických útoků, ty zasranej
pseudohumanisto!“

“Proč nenávidíš orly?”


Věda:

Říká se tomu zanedbání pravděpodobnosti.
Naše mozky jsou skvělé v hromadě věcí. Propočet pravděpodobnosti není
jedna z nich. Tenhle klam zabarvuje každou hádku, kterou jste kdy vedli,
od výše daní až po ten případ, kdy váš kamarád očividně podváděl při
házení mincí.

Při tomto experimentu
s elektrickými šoky (pravděpodobně vedeného doktorem Orfanikem) vědci
zjistili, že jsou lidé ochotni zaplatit až 20 dolarů, aby se vyhnuli 99%
pravděpodobnosti elektrošoku. To zní rozumně, stejní účastníci však
byli také schopní zaplatit 7 dolarů, aby odvrátili minimální 1%
pravděpodobnost stejného šoku. Ukázalo se, že subjekty měly jen vágní
představu o com, co pravděpodobnosti 99% nebo 1% vůbec znamenají,
jediné, na co mysleli, byla hrozba šoku.

Není žádným překvapením, že nám tohle nejde, celý koncept pravděpodobnosti je relativně nový.
Naši předkové při setkání s medvědem nepotřebovali znát
pravděpodobnost, že na nás skutečně zaútočí. Stačilo jim vědět, že
nechtějí být sežráni. Naše mozky nejsou stavěné na to, aby instinktivně
rozuměly rovnici komplikovanější než „medvěd = zdrhej“
 

Hodil by se i koeficient posrání kalhot

Tohle
fungovalo lovcům a sběračům, kterým nešlo o nic jiného, než neskončit
jako táta na jídelníčku medvědů, řízení státu nebo ekonomiky je ale
bohužel komplikovanější proces a my se od módu „Medvěd=zdrhej“ stejně
nedokážeme odpoutat.

Odborníci poukazují na to, že čím silnější emoce se k nepravděpodobné události pojí, tím spíš ignorujeme, jak nepravděpodobná je.
A proto kdykoli někdo řekne „Je velmi nepravděpodobné, že tvé dítě
sežere medvěd, ty medvědí pasti za barákem jsou zbytečné a sousedovic
děti už kvůli nim přišly o všechny končetiny,“ odpověď bude vždy a všude
znít „Jasný, promluvíme si, až medvěd sežere tvoje dítě!“


Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

Opět,
dělá to každý. Rozdíl je jen v tom, které téma je pro nás tak nabité
emocemi, že pro ně rádi vyhodíme pravděpodobnost z okna.
 

“Do hajzlu s matikou, já jsem si JISTEJ, že nám chce zahradník ukrást děti”

Hele,
my moc dobře víme, že na sebe lidi nepřestanou řvát na protestech, aby
si v klidu sedli a propočítali si to. Jen vás prosíme, abyste se
zhluboka nadechli a dvakrát se rozmysleli, než příště někomu řeknete:
„Ty budeš mluvit jinak, až se to stane tobě nebo tvé rodině!“

#3. Jsme přesvědčení, že nám jde každý po krku



Pokud se ve světě už trochu vyznáte, asi víte, že nemůžete věřit nikomu.
To je taky naše omluva pro používání podezřelých taktik nebo přímo
podpásovek, když chceme vyhrát hádku. Věříme, že ten druhý dělá mnohem
horší věci.

“Tak dobře, uznám, že nebe je modré, pokud ty uznáš, že přistání na měsíci zinscenoval rozmražený Walt Disney”

Svět
je tak přecpaný skrytými zájmy a stupidními ideologiemi, že musíme
udělat vše, co je v našich silách pro to, abychom je odhalili. A „vše,
co je v našich silách“ je často krycí název pro lhaní.



Věda:

Vzpomeňte
si na všechny lidi, se kterými jste za poslední měsíc nesouhlasili. O
kolika z nich si myslíte, že vám záměrně lhali? Podle výzkumů takřka
určitě ve svém odhadu přestřelujete. Říká se tomu propast v důvěře
a vylézá na povrch kdykoli máme odhadnout, nakolik můžeme někomu
důvěřovat. V jedné studii obdržel každý účastník 7,5 dolaru a na základě
krátkých videí jiných lidí se rozhodoval, jestli by jim je svěřil.
Pointou bylo, že pokud se oba rozhodli druhému důvěřovat, balík narostl
na 30 dolarů, účastníci pak byli dotazováni, zda věří, že se s nimi ten
druhý rozdělí o výhru rovným dílem. Výsledky studie ukázaly, že
účastníci projevili důvěru pouhým 52% procentům lidí z videozáznamů,
když však došlo na to se skutečně rozdělit, učinilo tak 80% lidí. Při
dotazování tedy účastníci považovali svět za téměř dvakrát zkaženější,
než ve skutečnosti je.

“Většina spolužáků z hodin matematické analýzy by byla schopná mě podříznout pro získání výhodného menu”

Jak ukazuje jiná studie,
problém je v tom, že ve chvíli, kdy usoudíte, že vám někdo lhal,
většinou už nezjistíte, zda jste mu nekřivdili. Prostě odejdete a tiše
si pogratulujete, že dokážete vyčenichat léčku na míle daleko.

“Proč sakra opustil zemi? Myslel jsem, že miluje párty s překvapením, poker a soudcování v soutěžích ve felaci”

Už v sedmi letech věku
začínáme ostatní podezírat z podrazů a postranních úmyslů a od té
chvíle už nikdy nemusíme prohrát jedinou hádkou. Jde o to, že pokud
ihned usoudíme, že nám ten druhý lže, i ty nejlepší argumenty pro nás
budou jen důkazem, že ten člověk je opravdu dobrý lhář. Takhle funguje
rasismus, sexismus a jiné druhy diskriminace; jakmile usoudíme, že na
vině je barva kůže, je skoro nemožné nás přesvědčit o opaku, nehledě na
to, jak šílený je scénář.

“Bílé auto už si od vás nikdy nekoupím, pane Špinavej Joe, pořád vybuchují. Nemáte ten model v jiné barvě?”

Z
toho také pochází tvrzení jako „pravičáci si ve skutečnosti nemyslí, že
je potřeba šetřit ve veřejných financích, jen se snaží sedřít potřebné o
poslední halíř!“ nebo „levičáci si ve skutečnosti nemyslí, že by měl
stát víc podporovat chudé, ve skutečnosti jen závidí těm bohatým a snaží
se je potrestat za jejich úspěch!“ Je nemožné si vzít něco z konversace
s někým, koho máte za lháře. Čím víc hádek začnete s těmi prolhanými
extrémisty na druhé straně barikády, čím víc víte o jejich lžích, tím
rychleji se váš mozek vypne, když začnou mluvit.



Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

Podporovali jste v prezidentské volbě Karla? Neštvalo vás, že podle odpůrců jste jen sloužili zájmům církve a německé šlechty restituovat celou naši zem, naprosto zmanipulováni důkladnou mediálně kulturní lobby?


Nezáleží
na tom, na jaké jste straně, tu hru už jste hráli a jejím jediným
účelem je dát vám výmluvu, proč ignorovat všechno, co vám váš protivník
řekne. Každé jejich slovo považujete za lež, oni si o vás myslí totéž,
tak proč se spolu vůbec bavíte? Opravdu si nedokážete představit nedělní
oběd bez té nepříjemné a tíživé atmosféry?

Buďto si přiznejte, že i ten druhý věří, že to, co říká, je pravda, nebo si raději pokecejte o sportu.

“Na mě je lakros příliš socialistický.”

#2 Máme v sobě zakódovaný dvojí metr




Tady je dobrý způsob, jak si zkazit odpoledne, projeďte si internet a najděte diskusi, ve které se řeší obézní lidé. (jako tahle nebo tahle)
Pohodlně se usaďte a sledujte dav lidí řvoucích, jak neskutečně snadný
je zhubnout a jak neuvěřitelně línej člověk musí bejt, aby tolik
přibral. Konečným verdiktem bude, že tloušťka je v podstatě morálním
selháním a znakem zlé a nechutné lidské bytosti. Někdy to dochází až k
zuřivosti a násilí namířeném proti obézním ve skutečném životě – jsou jednou z posledních skupin, které je společensky přijatelné otevřeně nenávidět.

Ve východní Evropě je legální jejich odstřel, když se přemnoží.

Ale zkuste si vzít jednoho z těch lidí a použít stejnou logiku ohledně jeho slabostí:


Máš problém vyjít se svým platem? Já nechápu, jak línej člověk musí bejt, aby nezbohatl. Prostě běž ven a vydělej peníze!“

Nemáš
přítelkyni? Musíš bejt opravdu hodně nespolečenskej kretén, pokud se ti
nepodařilo navázat vztah se skvělou ženou. Copak nemůžeš prostě vstát a
bejt pohledným, charismatickým a originálním člověkem?“

“Vážně, kámo, prostě přestaň mít mikropenis”


Problém s alkoholem? S cigaretama? Nebo s trávou? Zkoušel jsi s tím prostě přestat?“

Trpíš depresemi a úzkostí? Zkoušel jsi jimi netrpět?“

Nyní
sledujte, jak vyplivnou desetitisíce polehčujících okolností ohledně
svých problémů (ekonomika stagnuje, ženy jsou krávy, jsem závislý), aniž
by byli ochotní si uvědomit, že obezita má podobné příčiny.

“Můj nutkavý, život ohrožující zlozvyk je úplně jiný než přejídání. Tak například je mnohem víc sexy.”


Věda:


Je
to universální myšlenkový proces, který nám našeptává, že pokud jiní
lidé selhají, je to kvůli tomu, že jsou hloupí nebo zlí. Pokud ale
selžeme my, na vině jsou nepříznivé okolnosti. Tak třeba když kolega
dorazí do práce dokonale sjetej meskalinem, je to protože je to
nezvladatelný peyotlový maniak. Ale když vy dorazíte do práce na
meskalinu, je to kvůli tomu, že jste píchli pneumatiku a potřebovali
jste se trochu rozveselit.

Při
vysvětlení se tenhle proces zdá jako samozřejmost – prostě nám chybí
informace o kontextu, ve kterém to jiní lidé zmrvili, takže dosadíme
svůj vlastní. Pokud jsme nikdy nebyli tlustí, usoudíme, že tlustí lidé
pociťují hlad stejně jako my, že jejich metabolismus funguje stejně jako
náš, že mají stejnou výchovu, že mají stejné množství času na cvičení
jako my. Máme pocit, že jsme na počátku oba stáli na stejném rozcestí a
lišíme se jen v tom, že jeden z nás se rozhodl jíst víc koblih.

Ve
skutečnosti je to samozřejmě tak, že každý z nás šel po úplně jiné
cestě. Předpoklad, že okolnosti každého života jsou stejné, je tak
hloupý, že skoro hraničí se šílenstvím, přesto to děláme všichni a
pořád. Politici a podnikatelé jsou pak schopní se posmívat nezaměstnaným za jejich lenost,
přestože jim jejich vlastní data ukazují, že na každé volné pracovní
místo připadá čtrnáct nezaměstnaných. „Já to nechápu, proč se prostě
všichni nestanete velkopodnikateli a senátory jako já?“


Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

Na
chvilku se odpoutejme od politických debat s vaším šíleným učitelem
pracovních činností. Pokud se tohoto předsudku nedokážete zbavit při
komunikaci se svou milovanou polovičkou, je to dobrý znak toho, že váš vztah umírá.
Pokud jste vy neumyl nádobí, bylo to protože jste byl zavalen prací,
pokud zapomněla ona, je to tím, že na to kašle. Pokud se přistihnete, že
vnímáte všechna partnerova nebo partnerčina vysvětlení jako „výmluvy,“
nacházíte se na šikmé ploše, ze které se málokterý vztah dokáže
vyhrabat.

“Dnes ráno jsi nevynesl smetí. Mám to brát tak, že už mě nemiluješ?”

#1. Když máme svůj názor, nenecháme se zblbnout fakty



V
ideálním světě by to vypadalo asi takhle: Vy a váš kamarád máte
rozdílné názory na nějakou zásadní otázku. Když se vaše debata dostane
do slepé uličky, vytáhnete informaci tak precizní, tak přesvědčivou, tak
perfektní, že váš kamarád ihned otočí o 180 stupňů a dá vám za pravdu. S
výskokem si plácnete a jdete řešit něco jiného.

Tohle
se vám možná už stalo, v případě, že šlo o téma, ve kterém nebyl ani
jeden z vás nijak zvlášť zainteresován. Ale pokud jde o nějaké
emocionálně nabité téma jako třeba potraty? Bůh s vámi.

Zakrytí úst je prvním krokem každého úspěšného dialogu.


Věda:

Pojďme
se na chvilku vrátit zase na začátek k té teorii, že účelem hádek není
šíření správných informací, ale verbální šikana. Z toho vyplývá, že
existují dva různé důvody, proč se s vámi někdo pouští do hádky: buďto
vás opravdu chtějí navést ke správnému názoru, nebo se jen snaží nad
vámi zajistit převahu, aby v kmeni (nebo v práci, nebo na internetové
fóru) snížili váš status a zvýšili tak svůj vlastní. Z toho vyplývá, že
opozice je vždy lákavá z důvodů, které s tématem samotným nikterak
nesouvisí.

Mimo
to mají lidé na odlišných stranách tendenci se vnímat a prezentovat
jako týmy a každý chce být součástí týmu. Vzpomínáte na všechny ty
nezletilé (a tedy nezpůsobilé volit) fanatické zastánce a zastánkyně
Karla, kteří do té doby nikdy neprojevili o politiku ani ten
nejokrajovější zájem? Máte ve svém okolí nadšené sparťany nebo slávisty,
kteří ve skutečnosti fotbal nesledují? Mimopražské milovníky i odpůrce
Kaplického knihovny? I když se nás téma vůbec netýká, je neskutečně
lákavé se do věci vložit – už pro ten pocit být součástí týmu, bok po
boku bojovat za společnou věc. A je vždycky bolestné tým opouštět a
přecházet na druhou stranu.

“Udělal jsem ze sebe blbce na internetu. Nevidím jinou možnost.”


A proto existuje konfirmační zkreslení.
Když čteme články, které podporují naše názory, hodíme je do kolonky
„hej, v tomhle jsem měl pravdu!“ Naopak články, které naším představám
odporují, se snažíme znemožnit. Důvod si když tak vymyslíme,
třeba že jsou jen součástí placené propagandy odpůrců, že je zdroj
zkreslený nebo neinformovaný – cokoli, co nám zajistí, že kolonka „v
tomhle jsem se pletl“ zůstane navždy prázdná.

Jedna parta výzkumníků připojila účastníky výzkumu na magnetickou resonanci
a dala jim přečíst článek o nějaké neskutečné blbosti, kterou jejich
oblíbený prezidentský kandidát vypustil z úst. Části mozku odpovědné za
logické myšlení zůstaly zticha, zatímco emocionální části se rozjely na
plné obrátky. Účastníci nehodnotili článek na základě logických důsledků
pro své názory, ale na základě sociálně-emocionálních následků toho, že
se pletli.

“Já ten Demagog.cz snad roztřískám!”

Teprve
potom, když mozek usoudil, že přijetí tohoto článku by čtenáři
způsobilo bolest a ponížení, řekl logické části „Hele, zkus vymyslet
nějakej způsob, jak použít ty svoje logický tentononcy k odstranění tý
bolesti.“ Testovací subjekty si pravděpodobně hned ten večer šly od
srdce zanadávat do hospody, jak jsou ty zasraný novináři proti jejich
kandidátům zaujatý.



Takže si při příští hádce vzpomeňte, že…

No, nevzpomenete si. Váš mozek je pevně nastavený tak, aby vám nedovolil svá stanoviska přehodnotit. V době internetu je to ještě horší,
protože vaše politické názory jsou rozházené po celém Facebooku a
hromadě různých diskusí. Změnit názor by znamenalo všechno to popřít,
znamenalo by to zklamat svůj tým. Každý kousek vaší psychologie s tím
bude bojovat.


A co je na tom nejděsivější? Tenhle klam nejenže zabraňuje tomu magorovi, který pořád dokola a dokola předpovídá konec světa,
konečně si přiznat, že mele hovadiny. Stejný klam pohání všechny
politiky a tedy i celou naší zem, celý svět. Spěte sladce, drazí voliči!
Evoluce pracuje proti nám…

zdroj: borivojfilip.wordpress.com

0 0 hlasů
Hodnocení článku

Čtěte dál

PředchozíDalší
odebírat
Upozornit na
guest
2 Komentářů
Nejstarší
Nejnovější počtu hlasů
Inline Feedbacks
ukaž všechny komentáře
Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:56

Na tému je kniha od ? zabudla som , ale volá sa "Dost bylo kokotú".
😀 najlepšie sú komentáre pod fotkami. EVOLUCE?- čakám, že aj ona sa raz naštvre. B

Anonymní
Host
Anonymní
17. 3. 2022 13:56

Možná už se naštvala…